Jak bojovat s monstry?

Současná korejská kinematografie prochází krizí. Výrazných titulů ubylo, noví talentovaní tvůrci se neobjevují. Na druhé straně jsou tu ovšem režiséři, jejichž každý nový film představuje událost nejen na domácím poli, ale v kontextu celosvětové kinematografie. Vedle typických artových auteurů Honga Sangsooa a Leeho Changdonga to platí přinejmenším pro dva výrazné žánrové experimentátory: Parka Chanwooka a Kima Jiwoona, jehož novinku Viděl jsem ďábla mohli čeští diváci vidět na posledním ročníku festivalu asijského filmu Filmasia.

Kimovy filmy stojí za pozornost už jen díky schopnosti propojit běžně neslučitelné žánry a přitom dohnat jednotlivé žánrové polohy až do krajnosti. Není to však elegance stylu a formy, co jeho díla řadí mezi naprostou špičku. Mistrovské počiny z nich dělá skutečnost, že stejné prostředky, které vyvolávají potěchu z žánrových atrakcí, vedou též k tematizování hluboce lidských otázek či etických paradoxů. Hrdinové Kimových snímků v sobě často mísí křehkost s drsností, až monstrozitou. Zápletky z hlediska výstavby připomínají dokonale vybroušené klenoty, přesto by se našlo málo tvůrců, kteří do žánrových děl, stojících na jasných pravidlech, vnášejí takovou dávku nahodilosti. Vzhledem k rychlosti vyprávění si tohoto hybatele ostatně mnohdy sotva povšimneme. O to je však důležitější.

Co zplodí spánek rozumu?

Ať už poslední Kimovy filmy propojují krimi s romancí (Bittersweet life, Dalkomhan insaeng, 2005), western s thrillerem (Hodný, zlý a divný, Joheunnom nabbeunnom isanghannom, 2008) či revenge movie s filmem o masových vrazích (Viděl jsem ďábla), stejnou měrou jimi vždy prostupuje dramatická vážnost i nadsázka. Nadsázka na rovině humoru, akce i násilí. Silně stylizované postavy, důraz na atypičnost prostředí i obskurnější žánrové polohy vytvářejí výstřední světy, v nichž je těžké žít. Hrdinové se někdy dělí na hlavní a vedlejší, nikdy však jednoznačně na kladné a záporné. Všem je společný konflikt rozumu a citu či normálnosti a monstrozity. Nejexplicitněji se to projevuje v novince, kde se protagonista pouští doslova do souboje s monstrem. Smutkem zasažený snoubenec zavražděné ženy se rozhodne využít kontaktů u policie i svých schopností agenta informační služby a pouští se do pátrání po pachateli na vlastní pěst. Střet s masovým zabijákem (v podání Choie Minsika, známého z Oldboye, 2003) se poté nese v duchu Nietzschovy věty „Kdo bojuje s monstry, měl by dávat pozor, aby se též nestal monstrem“, která je ve filmu parafrázována.

Mstitel rozehrává se zabijákem hru na kočku a myš, v níž si však v průběhu snímku prohazují role a s přibývajícími střety a novými pozadími jednání postav se mění i divákův pohled na to, kdo je tu větším monstrem. Hrdina není vystaven dilematu, zda vraha zabít či předat spravedlnosti. Smrt je tu tou mírnější alternativou. Protagonista svého protivníka vystavuje sérii útoků, dostihne ho vždy těsně před jeho dalším krvavým zločinem, ubije ho takřka k smrti a následně nechá jít. Postupuje podobně jako masoví vrazi zcela metodicky, jeho skutky jsou srovnatelně brutální, byť vedené jinými emočními pohnutkami a hlavně snahou vyvolat v oné zrůdě co největší bolest, než ji konečně usmrtí.

Lidské, příliš lidské

Takto rozehraná zápletka vede k sérii scén, v nichž se mísí akce, brutalita a humor, což – jako u Kima vždy – nespouští jen požitky ryze žánrové. Vrahův vyšinutý smysl pro humor a s ním související komediální načasování, díky čemuž se lze smát třeba při situacích, kdy je někdo krvavě umlácen k smrti, jsou prostředky, které dotvářejí obraz monstra fungujícího mimo hranice lidského. Podobně absurdně působí fakt, že zabiják snese takové množství újem, jež by obyčejného člověka usmrtilo hned několikrát.

Snímkem přitom neustále prochází ústřední vážná dramatická linka. Protagonista v podání Kimova oblíbeného herce Leeho Byunghuna je podobně smutným, tragickým, mlčenlivým hrdinou jako postava, kterou hrál Lee v Bittersweet Life. Postavou, jejíž emoční pohnutky určují ráz celého příběhu. Motivace k jeho chování se dozvídáme z náznaků, pozvolna, a navíc si nemůžeme být jisti, nakolik se impulsivně proměňují v průběhu děje a nakolik je za nimi pevný plán, který však nahlížíme jen po částech. V úvodu možná hraje roli vztek či hněv, postupně však i v akčních scénách převládá smutek, byť „maskovaný“ opulentností akce a komickými momenty.

Bylo-li v úvodu řečeno, že Kimovým snímkům dominuje nahodilost, je třeba to uvést na pravou míru. Ozvláštňující náhody typu, že vždy, když se dobitý zabiják probere kdesi v příkopu, nenarazí na běžné vozidlo, ale na taxík, vojenský transport či policejní vůz, patří jistě ke Kimovu smyslu pro humor i k jeho tendenci k utváření co nejpodivnějších fikčních světů. Těmi určujícími nahodilostmi však jsou složité, útržkovitě podané lidské emoce, které z většiny Kimových filmů – navzdory záplavám akce a komiky – dělají dramata s tragickým vyústěním.

V Ďáblovi dojde – dle žánrových zvyklostí – k plánované pomstě. Jedná se však skutečně o mstu? Vrah umírá ve chvíli, kdy konečně pocítí bolest. Není to ovšem bolest fyzická, nýbrž spíše psychická; bolest, která učinila z monstra člověka. Příznačně k tomu dojde v jedné z nejkomičtějších scén filmu. Kim Jiwoon opět dává svérázně najevo, že ty nejdůležitější věci lze mnohdy sdělit jen pod pláštíkem absurdnosti nebo nadsázky. První slza, která se poté v závěrečném záběru objeví na jinak sice zasmušilé, ale zvláštně netečné tváři protagonisty, může znamenat ledacos. Mohla by to být úleva, katarze. Mnohem spíše však naznačuje uvědomění, že pro to, aby učinil ze zrůdy člověka, musel se hrdina sám stát monstrem. Monstrem, které si svou obludnost uvědomuje, nikoli však užívá.

Autor přispívá do časopisů Cinepur a Houser a na webové stránky Rejže.cz.