Rád bych na tomto místě předložil krátkou glosu, ke které mě podnítilo nedávné dění kolem dvou významných kulturních institucí – Akademie výtvarných umění a Národní galerie. Budu se záměrně snažit držet obecnější roviny, protože se mi zdá, že se tak víc přiblížím jádru problému.
Pro začátek něco málo o pojmech. V souvislosti s uměním se slovo instituce skloňuje ve dvou smyslech. V jednom, obecnějším, označuje nějaký ustálený formální rámec vymezující specifický způsob lidského jednání. Můžeme tak mluvit o instituci umění, podobně jako o instituci státu či rodiny. Instituce umění je jedním z neodmyslitelných prvků moderní společnosti, v níž lze podle klasické teze Maxe Webera rozlišit tři hlavní hodnotové sféry – vědy, morálky a umění. Institucionalizace těchto sfér v činnosti specialistů umožňuje, aby se náležitě projevily odlišné podoby racionality, které jim jsou vlastní. Jürgen Habermas ve svém článku Moderna – nedokončený projekt vymezuje jako znak moderny to, že se zmíněné tři oblasti rozvíjejí samostatně, a zároveň společně formují životní praxi. Izolovanost těchto expertních sfér, která umožňuje jejich rozvoj, přitom často podněcuje kritiku a volání po užším sepětí s každodenností. Jako nejnázornější příklad takového úsilí o „zrušení“ oddělení od života uvádí Habermas uměleckou avantgardu. Její útok na instituci umění vycházel z nároku na vztah k celku společnosti: heslo zrušení odděleného umění znamenalo, že samotný život by se měl učinit uměleckým. Habermas tyto snahy označuje za „nonsens experimenty“ a proti nim tvrdí, že v komunikativní každodenní praxi se působení sfér vědy, morálky a umění musejí navzájem prolínat. Jednostrannou nadvládu jedné oblasti, například vědeckotechnické racionality, nelze vykoupit tím, že vše pohltí jiná oblast, například umění. To ve vztahu k jiným hodnotovým sférám spíše může plnit roli jakéhosi korektivu, který vyvažuje jejích případnou přebujelost.
V druhém smyslu můžeme mluvit o umělecké instituci v souvislosti s jednotlivými byrokratickými organizacemi, které umožňují praktickou realizaci dílčích cílů, souvisejících s uměním, jako například muzeum či výtvarná škola. Opět si dovolím odkázat k Maxu Weberovi, který definuje základní znaky ideálního typu byrokratické organizace: rozhodování na základě obecně platných a neosobních pravidel, částečné a pevně dané kompetence na jednotlivých stupních úřednické pyramidy, odbornost pracovníků organizace. Dobře fungující instituce, včetně těch uměleckých, by se měly co nejvíc blížit těmto rysům.
U nás v éře reálného socialismu dostala revolta proti instituci umění poněkud zvláštní podobu, danou tím, že konkrétní státem řízené organizace, jako byl Svaz českých výtvarných umělců, měly výlučné právo na vymezování hranic sféry umění – určovaly, kdo smí vystavovat a živit se uměním, a kdo nikoliv. Instituce umění v prvním smyslu tak splynula s uměleckými institucemi v druhém smyslu a nonkonformní umělci se ocitli za hranicemi obou. I ti z nich, kteří nesdíleli avantgardní patos zrušení umění a jeho rozptýlení do každodennosti, tak byli donuceni pěstovat umělecký život jako autentickou existenci vně oficiálně uznávané sféry umění. Jejich odpor k institucionalizovanému umění proto znamenal především odmítání jakýchkoli „politických“ (ve smyslu „státních“) zásahů do tvůrčí svobody. Zatímco předválečné avantgardy chtěly učinit umění politikou, tj. nahradit produkci autonomních děl uměleckým přetvářením života, u nás se během minulého režimu ustavila představa, že ryzí tvorba je s politikou neslučitelná.
Po roce 1989 se ovšem některé státní kulturní instituce (Akademie výtvarných umění, Národní galerie) ocitly v paradoxní situaci, když se do byrokratických funkcí v jejich čele dostali představitelé někdejší neoficiální scény, kteří dlouhá léta bránili svobodu své tvorby právě před byrokratickým formalismem a státním diktátem. Umělci, kteří měli dobré důvody nenávidět konkursy a komise, se ocitli v postavení, kdy mají sami povinnost takové konkursy a komise organizovat; ti, kdo popírají jakoukoli spojitost mezi uměním a politikou, jsou z titulu své funkce nuceni zaujímat stanovisko ke státní kulturní politice. Není divu, že v souladu s tím se principem řízení těchto institucí stalo kontinuální obcházení standardních byrokratických mechanismů nebo manipulování s nimi. Opírajíce se o historický kredit nonkonformního umění si funkcionáři daných institucí osobují právo autoritativními zásahy ustavičně překračovat pravidla a běžné postupy.
Bývalým nonkonformistům ve vedoucích funkcích sotva lze zazlívat jejích přesvědčení o správnosti vlastního konání. Nicméně je čím dál zřejmější, že tímto konáním rozvracejí zevnitř institucionální systém kultury a podřezávají větev umění jako takového. Jejich působení představuje podobný „nonsens experiment“ jako někdejší úsilí avantgardy zrušit umění. Výše zmiňovanou Habermasovu myšlenku, že by se autonomní sféry vědy, morálky a umění měly vzájemně doplňovat a vyvažovat, lze doplnit poznámkou, že se to může dařit jen za předpokladu funkčnosti příslušných byrokratických organizací. Odvolávání se na přežitou ideologii umělecké suverenity dnes nepomůže. Instituce umění v prvním smyslu sotva dokáže přežít, pokud nebudou standardně fungovat umělecké instituce ve smyslu druhém.
Autor pracuje na VVP AVU a studuje na FF UK.