Čapkův comeback

Trapná muka vznikla inscenováním výběru jedenácti krátkých raných povídek Karla Čapka ze sbírek Boží muka a Trapné povídky a svým melancholickým rozpoložením navazují na první díl čapkovského cyklu Divadla Husa na provázku, lyrického Hordubala Jana Antonína Pitínského (krátká recenze v A2 č. 12/2010). Zatímco se Pitínský zaměřil na venkovský život začátku 20. století na Podkarpatské Rusi, Mikulášek zkratkovitě zkoumá městského člověka (soudě dle kostýmů situovaného do druhé poloviny minulého století). Obě inscenace spojují problémy života obyčejných lidí: manželství, (mužská) starost o finanční zabezpečení domácnosti a ženská nevěra. Na ty však Čapek například v povídkách Otcové, Tři nebo Peníze (použitých v Mukách) stejně jako v Hordubalovi nenahlíží černobíle.

Pitínský vnímá svět humánní optikou, po postmoderně vykloubeném soudu nad Polanou, která spolu s milencem Štěpánem zavraždila manžela, dává poslední slovo tolerantnímu, chápajícímu a prostému Hordubalovi (Vladimír Hauser byl za tuto roli nominován na Cenu Alfréda Radoka). Ženskou nevěru, jež byla vlivem církve od novověku tabuizována, řeší také Túlavé srdce (dramatizace povídek Jozefa Cígera Hronského) režiséra Juraje Nvoty v bratislavském divadle Astorka Korzo 90, které loni v dubnu hostovalo v Praze ve Švandově divadle. Slovenskou „madame Bovary“ přijímá muž, mírný evangelický vesnický farář, po krachu jejího pobytu ve městě, kde měla mimomanželský poměr, s křesťanským odpuštěním zpět.

Mikulášek ovšem soucit, natožpak odpuštění nepřipouští, naopak lidské slabosti (nebo lidskou komplikovanost) karikuje. Tam, kde Nvota nabízí smířlivost, jemnost a uměřenost a Pitínský životodárné, energické, zemité síly přírody (souboj dvou rivalů o jednu ženu je sporem dvou přístupů k hospodářství, manžela zastupuje veselé bučení krav a cinkot bandasek, jeho soka energický dusot koní), tam je Mikulášek unylý nebo ukazuje přízračný groteskní škleb a nevěru (stejně jako peníze) používá pouze jako příklad fraškovitosti lidského snažení.

Tik, tak a zase zpátky

Čapkovo zamyšlení nad člověkem tak opět dostává po vizuálních orgiích v Národním divadle nad Věcí Makropulos režiséra Roberta Wilsona výraznou jevištní podobu. Převaha formy nad obsahem byla dosud typická pro Mikuláškovu interpretaci klasiky, především Ibsena. Heda Gablerová (v ostravském Národním divadle) se zaměřovala jen na dekadentní krásu hrdinky, podobně jako Divoká kachna (v Divadle Petra Bezruče v Ostravě; viz A2 č. 7/2010) smíchala barvy všemožných žánrů. Přesto v Trapných mukách režisér mladistvě expresivní styl autora navzdory exhibicím respektoval.

Scénou, již tvoří průřez trojpatrového činžáku s devíti pokojíčky, evokuje scénograf Marek Cpin stísněný domeček pro panenky nebo varietní dům hrůzy, kam se vměstnávají postavy maloměšťáků s expresivním bílým líčením obličejů a bizarními účesy. Stylizované herectví je meditativně retardováno, pracuje se somnambulní expresivitou, ospalou loutkovitostí i zpomalenou afektovanou parodií melodramatu – jako v dramatizaci povídky Tři, kdy v jedné místnosti vesele křepčí milenec, ve druhé se dokola točí manžel a ukazuje prázdné kapsy a mezi oběma místy pobíhá žena lomící rukama. Mikuláškovo pojetí postav ale není samoúčelné, poukazuje na strojovitost a pravidelný mechanismus koloběhu lidského života. A za vším se ukrývá smutek, notně ovšem nadsazený nejen scénou, nápaditými rekvizitami (nejvíce si inscenátoři vyhráli s hodinami – kravata slouží jako kyvadlo, obyčejný příbor jako ručičky) a hereckým projevem, ale i hudbou. Vedle komických šlágrů a vážné hudby kabaretní a disharmonický Tom Waits i dunivý, blyštivý pop osmdesátých let vyjadřují úzkost z existence a také životní banalitu.

Autorka je teatroložka.