Snímky Václava Ryčla, nalezené v pozůstalosti a na rozdíl od autorových textů skoro neznámé, odhalují to podstatné spíš mimochodem. Dílo lze vnímat jako specifický záznam vyrovnávání se s psychickou chorobou, ovšem výstava kurátora Jiřího Pátka, jejíž součástí jsou i kresby a filmový sestřih, představuje Ryčla jako výrazného dokumentaristu krátkého období osmdesátých let.
Václav Ryčl hledal v životě i tvorbě odpověď na otázku, kterou zná každý z nás. Objevuje se ve chvílích temných pochybností a všeprostupujícího nesebevědomí: Jsem nemocný já, anebo svět kolem mě? Pro Ryčla to byla naprosto bytostná otázka. Rozťala jeho život vedví mezi tvůrčí zápal či talent a bezvýchodnost psychické choroby. Neschopnost odpovědět jej dovedla až k tomu, že na Silvestra roku 1994 ve svých nedožitých osmadvaceti letech skočil do Hostivařské nádrže v Praze.
Modrý chlapec
Václav Ryčl (1966–1993) byl dosud známý především jako spisovatel. Zaujal povídkami, básněmi a deníkovými záznamy z prostředí pražské psychiatrie, z nichž některé vyšly ještě za jeho života v Literárních novinách či ve Vokně. Souborně je vydalo nakladatelství Petrov pod názvy Pavilon číslo 13 (2003) a Život je hrozný společník (2004) až po jeho smrti. Moravská galerie v Brně na začátku března zahájila výstavu autorových fotografií. Ryčl se díky tomu před námi vyjevuje nejen jako spisovatel, básník, ale i jako fotograf, malíř a příležitostný filmař.
Výstava nese název Václav Ryčl – Blue Boy. Zatímco lékaři diagnostikovali u Ryčla paranoidní schizofrenii, blue boy byla diagnóza, kterou si stanovil sám. Blue boy je chlapec plný strachu v erárním modrém nemocničním pyžamu. Bojí se dospět. Bojí se ošklivosti, proto svět pozoruje skrz modrý iluzivní opar. Bojí se odmítnutí, a proto odmítá lásku. „Modří boys jsou černí špinaví žoldáci, kteří rabují krajinu svého dětství… modří boys fetují, kradou, rvou se a střílejí ze svých primitivních zbraní. Chlastají, v opilosti zabíjejí a nechtějí nechat žít ani sebe, přestože tuší, že jejich city jsou křídla, která plachtí vysoko na nebi,“ píše Ryčl v jedné z povídek.
Fotografie se stala způsobem, jak se může blue boy alespoň letmo dotknout světa. Ve vystaveném souboru asi dvaceti fotografií se prolíná několik témat. Vedle šedi bufetů a hospodské nudy osmdesátých let, zvětralých piv, igelitových ubrusů a nepřítomných pohledů se objevuje mnoho snímků z rodinného života Romů, kteří se stávají symbolem blízkosti a rodiny. Velmi častým motivem fotografií je také objetí.
Fotograf, stojící bokem
Ačkoliv je z Ryčlových snímků cítit spontánní a neinscenovaná intimita mezi fotografem a fotografovanými, jejich kompozice naopak napovídá, že na fotografovanou scénu nahlíží někdo, kdo stojí bokem. Mnoho těchto scén jako by bylo pořízeno jen tak mimoděk. Centrální motiv Ryčl často umísťuje až k okraji obrazu a myšlenky zpodobovaných zůstávají skryty za jejich pohledem, často utíkajícím k něčemu mimo hranice záběru.
Podle kurátora výstavy Jiřího Pátka zaujalo Ryčla téma Romů možná právě proto, že se ztotožnil s jejich údělem života mimo konvence a zájem společnosti. „Sám se prý většinu času cítil jako outsider, neschopný naplnit nároky ostatních. Jeho vlastní život a život Romů mu tedy možná připadaly jako jedno téma,“ přemýšlí Pátek.
Také příprava Ryčlovy výstavy byla odlišná. Nešlo o procházení muzejních a galerijních sbírek a vytváření konceptu, ale o pátrání v pozůstalosti. „Jeho první fotografie jsem viděl na kolektivní výstavě v brněnském Café Steiner, kterou uspořádalo Muzeum romské kultury. O mnoho převyšovaly ostatní. Trvalo mi pět let, než jsem dal dohromady jeho fotografie, z nichž jsme pak vybírali soubor na výstavu,“ popisuje Pátek. Výstava podle něj nemá komentovat, jestli Ryčl byl nebo nebyl umělec. „Chtěl jsem představit příběh mimořádně nadaného nemocného člověka, zápas mezi talentem a nemocí,“ dodává kurátor. Výsledný soubor tedy nepůsobí jako ryzí fotografická expozice, ale spíše jako výňatek ze vzpomínek. Takové pojetí klade i obecnější otázky, co činí umělce umělcem a umělecké dílo dílem. Jednotná, technicky dokonalá forma, vzdělání, nebo soustavný zájem o obor? Ryčl neměl ani jedno, a přesto divák při pohledu na jeho fotografie cítí dotek něčeho podstatného. Byť možná prchavý a nesoustředěný.
Kurátor vřazuje Václava Ryčla do generace fotografů, kteří zachycovali život člověka v atmosféře osmdesátých let, jako jsou Jindřich Štreit či Viktor Kolář. V Ryčlově případě ale zůstaly fotografie jen jakýmsi rozpracovaným náčrtem. Také proto, že se fotografování věnoval jen v mládí – přibližně do osmnácti let – a přestal, když se u něj poprvé vážněji projevila psychická choroba.
Komedie, u které se pláče
Fotografovat se učil v Praze, v kroužcích fotografa Aleše Kuneše, který si svého žáka dodnes pamatuje: „Mezi lety 1978 a 1982 mými kursy prolétlo asi dvě stě kluků, holek, rafinovaných lolitek a zapeklitých intelektuálů ze střední plus jeden Václav Ryčl. Někteří na socialistický fotomateriál divoce fotili protisocialistické obrazy, jiné děti potřebovaly spíše psychoterapeuta, ta nejmenší skupinka skutečně fotografovala a pokračovala pak ve studiu na fotografické škole. Vašek nezapadal nikam. Moc nemluvil, přesto toužil po uznání a své fotografie posílal do různých časopisů,“ vzpomíná Kuneš a dodává, že Ryčl tvořil v napětí mezi spontánní kreativitou mimo veškeré šablony a touhou dostát estetickým měřítkům: „Něco se v něm stále napínalo, protože sám viděl jinakost svých fotek a pokoušel se vše co nejrychleji zadusit, aby to bylo ‚rozumné‘.“
Pak se mu Ryčl na nějakou dobu ztratil z dohledu a náhodou jej potkal až o desetiletí později, kdy už permanentně pendloval mezi chráněným bydlením a bohnickou léčebnou. Fotografie už ho nezajímala. O jeho povídkách však věděli v Literárních novinách, ve Vokně či Postu. Kuneš se pokusil Ryčla přesvědčit, aby pro Týden duševního zdraví připravil několik fotografií z prostředí léčebny. „Úplná blbost, během hodiny mi foťák ukradnou nebo rozmlátí. Jenom tě moc prosím, přines cigára, to je všechno. Píšu, ale nikdo mi za to prachy nedává,“ byla Ryčlova reakce.
Fotografování bylo nahrazeno psaním; texty plné bezvýchodného smutku, marnosti a absurdity psychiatrické léčebny, jež snad ani nemůže nikoho doopravdy vyléčit, jsou přesto dobrým vodítkem k pochopení Ryčlových fotografií. Této provázanosti si všímá i brněnská výstava. Obnažují nikdy nekončící strach a apatii, jež se mohou skrývat i za fotografovaným úsměvem. „…je to komedie, u které se pláče…“ Tato Ryčlova věta, násilím vytržená z kontextu, rámuje celé jeho dílo.
Autorka je publicistka.
Václav Ryčl – Blue Boy. Moravská galerie v Brně – Uměleckoprůmyslové muzeum, 4. 3. – 29. 5. 2011.