Infantilní společnost

Jedním z nepříliš lichotivých, ale poměrně výstižných označení, které si vysloužila dnešní společnost a které rád používá třeba jeden z čelných teoretiků soudobé občanské společnosti Benjamin Barber, je přívlastek infantilní. Záliba těch, kteří by měli být zodpovědnými a vážnými dospělými, v dětském světě není kulturní náladou nijak novou a neobvyklou, jakkoli se momentálně ocitla v kursu – konečně spojení „infantilní společnost“ se objevuje v názvu prózy Elfriede Jelinekové už na začátku sedmdesátých let minulého století (Michael: Ein Jugendbuch für die Infantilgesellschaft, 1972). Stejně jako dnes, i tehdy byla infantilita přímým důsledkem absurdity, které se ocitl moderní člověk tváří v tvář, čelil jí nicméně dětinskostí, na jejíž tváři se zřetelně rýsoval sarkastický úšklebek – když nelze jinak, tedy takto, všemu navzdory, s plechovým bubínkem v ruce. Infantilita se tak stala poslední baštou Camusova revoltujícího člověka, dědice společenské změny romantismu, který nastartoval nám dnes důvěrně známý obrat k individualismu.

Pravá metafyzická revolta se objevuje jako životní postoj skutečně až na konci 18. století. V českých krajích oblíbený teoretik romantismu Ernst Fischer naprosto trefně podotýká, že před Dostojevským a Nietzschem směřuje revolta výhradně proti krutému a nevyzpytatelnému božstvu, teprve s nimi začíná být nepřítel hledán ve vlastních řadách a jedinec se staví proti společnosti, jinému jedinci, sám proti sobě, neboť otázka již nestojí, kým je člověk proti bohu, ale co to vůbec znamená být člověkem. Romanticky pojímaná revolta jako výzva, jak být lépe lidským, a odmítání řešení, která ctily minulé generace žijící v tolik odlišném světě, vede v konečném důsledku k páchání zla – (otco)vraždě nebo sebevraždě. Pozitivnějším obsahem revolty je čistá a vědomá provokace stávajícího režimu, smířená s tím, že bez něj by nemohla existovat, a projevující se třeba v dandismu. Opravdové poselství revolty ale chtě nechtě musí obsahovat možnost ustavit řád nový – boření zavazuje vědět, jak postavit lépe.

Všichni jsme bobo

V současné euroamerické společnosti, v níž má přes všechny nesnáze běžný jedinec více svobod, práv a jistot, než by kdy měl v době jiné, a kromě toho je na své každodenní pouti ze všech stran chlácholen, že skutečně žije v nejlepším z možných světů, ve státě blahobytu, ztrácí postoj revolty na hodnotě – máme co jíst, kde spát, co si… myslet. Všichni můžeme být bohème bourgeois, zajištěnými revolucionáři a těžit ze všech výhod naráz. Revolta odjakživa patří k hlavním charakteristikám mládí, které představuje ve společnosti předvoj nových norem podobně, jako funguje avantgarda v umění, proč tedy znak a význam vtipně neotočit: ode dneška lehký výraz odlišnosti od „normální“ společnosti budiž důkazem toho, že jsme stále mladí. Prapor revolty je dnes tu na marginálnější, tu na podstatnější, ve výsledku však na stále a stále menší kousky trhán mezi nejrůznější subkultury, které se od padesátých let množí mezi mládeží přímo úměrně tomu, jak je kladen vzrůstající důraz na individuální, a nikoliv skupinovou identitu. Zajímavé je, že se stárnoucí populací Západu, kdy se doba relativního konce „mládí“ posunuje s odkladem zakládání rodiny až do 35 let věku, přestávají být subkultury pouze domovem teenagerů a adolescentů a jejich nabídka jasně čitelné identity, autentických zážitků a vztahů, které stojí mimo každodenní svět obstarávání, a svobody světa, ve kterém je přesto svým způsobem všechno jenom jako, se zdá být atraktivní i pro davy dospělých. Ostatně zde se dostáváme k jádru problému – samo mládí je sociálním konstruktem, který přivedla na svět euroamerická společnost – občanská práva, odpovědnost, oddělování od rodiny, to vše představuje příklady množství tranzic, kterými západní člověk přechází na cestě od dětství k dospělosti, jakkoli jsou jiné kultury schopné tento předěl omezit třeba na jediný den iniciačního rituálu. I naše slavná „zkouška dospělosti“, byť bude stát sebevíce usilovat o její zřejmější ritualizaci tak, aby bylo všem zúčastněným měřeno co možná stejně, postrádá dnes onu přesvědčivost vstupu do jiného světa, od níž se kdysi odvíjel její obrazný název.

Dnešní „infantilita“ třicátníků tak svým způsobem pouze završuje proces nastartovaný možná před více než dvěma stovkami let, kdy Rousseau hledal ideál nového člověka, nezkaženého civilizací, a tohoto ušlechtilého divocha nalezl v dítěti. A konečně, nahlédnemeli věc i z biologické stránky – vzhledem k prodlužování průměrného věku dožití jsou dnešní třicátníci vlastně dvacátníky minulého století. Nivelizace hranice mezi tím, co to vůbec znamená být mladý, a tím, kde začíná stáří, tak vede k tomu, že dětmi můžeme být všichni, dokud zůstaneme „mladí duchem“.

Spolu proti jiným

Nedospělost je stejně jako všechno jiné v dnešní době diskutabilní – jsou přívrženci různých ekohnutí, straight edge nebo vegani více „dětmi“ jen proto, že nenásledují přesně normami vymezené životní dráhy svých rodičů? Jenom proto, že jejich odpovědnost vůči okolnímu světu nabývá jiných podob než u společenské většiny? Konečně i konformní dospělí si na druhé straně vždy (nezodpovědně) hráli a snažili se ztratit z dohledu každodennosti – bohužel v kutilství, zahrádkaření nebo chalupaření těžko najdeme onen, byť trochu vyčpělý, ale přesto přítomný náznak revolty, aktivního nesouhlasu se stávajícím řádem, projevovaný jako součást každodennosti, a nikoli jen útěk před ní. Zdůrazněme, co je subkulturám obecně společné – pozice odporu vůči panujícímu sociálněekonomickému řádu a s ním spojené kultuře, které adorují mechanizovanou práci, orientaci na kariéru, konzumerismus a společenskou přetvářku v mezilidských vztazích. Přes toto pozitivní vyznění, kdy se zdá, jako by „nová“ generace rukou společnou a nerozdílnou bojovala o lepší hodnoty zítřka, sociální (a třídní) podmíněnost příslušníků subkultur hraje výraznou roli v konkrétních projevech onoho vymezování se – anglický sociolog a teoretik médií Dick Hebdige popsal, že se vědomě určují užitým stylem, za nímž stojí zřejmý symbolický obsah a který je založen na specifickém způsobu chování, mluvy (slangu), výběru módy a preferované hudbě (někteří teoretikové subkultur dokonce tvrdí, že právě hudba má v případě subkultur ten nejdůležitější socializační dopad). A tak různé zdánlivě nezávislé „scény“, kluby či neokmeny dospělých dětí sledují cestičky tradičního společenského rozdělení na třídy či vrstvy vyšlapané nestárnoucími rodiči, které proklamovaně chtějí nechat zarůst: vysokoškolačky mezi „hooligans“ nehledejme, naopak díky britským vědcům víme, že „chytré děti poslouchají metal“. Generační rozkol, který byl jádrem třeskutého projevu revolty, se rozmělňuje v pramínky, které (mnohdy naštěstí) kolem doby nepohnou a zmizí rychle pod povrchem. Odpor totiž nemusí mít vždy úplně pozitivní vyznění: třeba zrovna fotbaloví chuligáni či neonacisté poněkud naivně zkoušejí pravdivost dávno prověřeného, jako kdyby byli anachronickými relikty dob dávno minulých, kdy ještě šlo dennodenně strážit hranice území, o nějž se musí donekonečna bojovat, aby zůstalo „naše“.

Chvála nevědomosti

Revolta, která opticky udržuje naše srdce svěže mladistvé, se nicméně v subkulturách bratrsky spojuje se svým vlastním protikladem – pocitem bezpečí. Ve chvíli, kdy padly staré normy, nové mají jepičí životnost a individuum nese veškerou odpovědnost za to, čím se udělá a jaké hodnoty pro svůj život zvolí, jak nás učí celá plejáda současných (nejen) sociologů od Ulricha Becka přes Zygmunta Baumana po Anthonyho Giddense, je nám najednou zatěžko rozhodnout se a nelitovat. Člověk současnosti tak odpor vůči dominantní kultuře může snadno zneužívat také jako prostředek zachování stavu oné blažené nevědomosti, který se jmenuje: „ještě jsme se nerozhodli“ a který si pamatuje právě z puberty a velmi rané dospělosti, kdy sice jeho hlas získával na síle, neměl ale za vyřčené žádnou odpovědnost. Ponecháváme si všechny cesty otevřené, sedíme na rozcestí v příjemném stínu rozložitého stromu dominantní kultury, od níž jsme sice rozhodnuti odejít, ale stále čekáme, jestli nepřijde… ještě lákavější nabídka. Scéna nebo klub se pak stávají jakýmsi dočasným pseudodomovem, buňkou uvnitř „systému“, která se skládá z vakuol stejně „postižených“, již se navzájem chlácholí, že to oni jsou si navzájem celým světem a že za mateřskou stěnou nic není. Tribální charakter subkultur není žádným překvapením – kmen vzniklý na základě shodné identity dané klíčovým souborem prvků je ideální jeskyní, kde se lze schovat před nepřízní počasí destabilizované tradiční rodiny, v níž by i bez postmoderny dospívající nutně zažil generační konflikt, jenž je od věků základním poznávacím znamením ukončení procesu socializace. Pocitu bezpečí v informacemi přehlcené a hodnotově destabilizované společnosti není tak lehké dosáhnout, naštěstí jsme ale dávno vynalezli fungující, i když dočasný lék – masovou zábavu a kulturní průmysl. Současná společnost je sladce postižena zábavou šířenou amnézií – upadáme z vlastní vůle do letargie jiných světů, v nichž necítíme tíhu stárnutí, přesně ve stylu kdysi pubertálního výkřiku „here we are – entertain us“. A zábavou se dnes stává i to, co je pro systém nejdůležitější – práce a její „dětská“ varianta, škola. Umělé vštěpování kmínků zábavy do pracovního prostředí rozeznáváme v podobě různých teambuildingů, narozeninových a vánočních (i méně odůvodněných) večírků, dohromady trávených dovolených, jako by nestačilo samo o sobě to, že nás spojuje společné dílo. Pojďme na chvíli zapomenout, jak jednotvárná a nesmyslná je činnost, která ukrajuje většinu našeho bdělého dne.

Amnézie, anomie

Dnešní „pa(ra)kultura“ založená na adoraci svěžího větříku mladistvosti, kterou revoltujícím od romantismu přes ztracené generace až k beatnikům a „punkům“ vyvlastnila středoproudá většina, je ze své podstaty jiná – nikoli bořící, nikoli ironická, natož tvůrčí. Současný člověk nejen tuší, ale je si z minulých zkušeností i díky médii distribuovaným informacím naprosto jasně vědom, že ve chvíli, kdy se revolta stane systémem, popře samu sebe. Tento řád bude dále překonán jiným společenským hnutím, jež se už pravděpodobně rodí v hlavách nové generace, kterou zatím rodiče, budoucí svržení králové, milosrdně kojí vlastními životy. Jediné pravé (protože věčné) mládí a skutečná nesmrtelnost spočívají proto v držení se zuby nehty opozice, negace vůči panujícímu, u něhož je bezpečně jisté, že bude překonáno. Proto je královnou dne davová pa(ra)kultura, ustavená vzpourou průměrných, kteří, ač to neumějí, sami sobě vládnou, sami sobě volí vkus, jehož jediným účelem je právě vrhnout se do stavu nevědomí, a vzájemně se v něm i ujišťují, před kteroužto situací ve Vzpouře davů (La rebelión de las masas, 1930, česky Orbis 1933 v překladu Václava Černého) varoval včas Ortega y Gasset.

Émile Durkheim ve své věhlasné analýze sociálních příčin sebevraždy využil termín anomie, který (polopatický překlad z řečtiny a  bez, nomos zákona nás správně navede) označuje stav, kdy je jedinec vytržen ze společenských vazeb, odříznut od hodnotového systému a sociálních norem. Anomie kdysi byla projevem společenské změny, krátkého bezvládí, tichem před bouří, která přinese rekonstrukci systému. Neustávající zrychlování proměn společenské situace nicméně vedlo k tomu, že dnes se neodehrává jako pouhé krátkodobé vyšinutí, po němž následuje nový řád, ale stává se řádem samým. Hledat nové hodnoty, zakládat aktuálně platné normy nemá cenu. Cesta vede od romantického gesta, ruky vztažené proti sobě, ke gestu dobrovolné rezignace, mávnutí – nechme to být.

Infantilní starci

Skutečný pocit volnosti, nadšení pro nové, autenticitu zážitků i spolehlivé teplo domova jsme my, současní dospělí s otazníkem, zažili pouze jako děti – odtud snaha oddalovat dospělost, která znamená pouze podřízení, zodpovědnost, ale ne svobodu. Na druhé straně mládí se tímto anektováním svého území státem stárnoucích cítí právem ohroženo – třeba i tady, ve vzrůstající kulturní moci odcházejících generací dnes hledají teoretici kultury (za všechny Henry Jenkins, který učinil z fenoménu fanouškovství dospělých jeden z klíčových aspektů při popisu dnešní společnosti) kořeny současné adorace vampyrismu – stáří využívá mládí, bere mu životní sílu, podobu, styl života, parazituje na něm, protože není ochotné zmizet ze „scény“, uvolnit místo. Lichvářka a její sestra ujídají Raskolnikovovi z talíře tak dlouho, až jednoho dne vezme do ruky sekeru…

Jak se promění kultura společnosti, v níž se nám nechce umřít ani rodit děti? Zatím se tu hlasitěji, tu tišeji diskutuje o jediné hrozbě – kdo stárnutí populace zaplatí. Ekonomická stránka, světe, div se, nicméně nebude fungovat odděleně od kulturních aspektů takové situace. Jak bude vypadat trh ve chvíli, kdy se nebude podbízet mladým (a třeba Konrad Liessmann při ukazování důsledků této situace v nedávno u nás vydané Hodnotě člověka – česky OPS 2010 v překladu Jiřího Fialy a Jana Freie – není vůbec optimistický)? Co to udělá s hudebním průmyslem? Módou? Ale i „trhem“ vzdělávání? A konečně, když tradičnější hodnoty začnou mít nutně větší váhu, nepřijdeme tak o kult avantgardy, na který jsme si zvykli jako na spolehlivý motor společenského i ekonomického, byť už mnohdy diskutabilního pokroku?

Pro mladého člověka je podle Arthura Schopenhauera život nekonečná budoucnost, zatímco pro starce krátká minulost. Dříve stáří mohlo nabídnout radost a klid nad završeným dílem a plně prožitým životem, ale ve chvíli, kdy je nemožné spočinout a radovat se z dosažených výsledků, nelze od něj čekat nic, co by nestálo za zlámanou grešli. Protože jak už si všiml Matt Ridley v Červené královně (Red Queen, 1993, česky Mladá fronta 1999 v překladu Martina Konvičky), pokud se zastavíme, budeme předběhnuti ostatními a náš úspěch bude anulován.

Spíše než pachuť přeslazené dětinskosti, která se projevuje ve všech těch kávičkách usrkávaných příjemnými lidičkami, na které se svolávají zprávičkami kořeněnými smajlíky, cítíme na patře hořkost marného boje neopustit stav blaženosti – pubertálního, či spíše adolescentního nerozhodnutého, ale autentického mládí s budoucností před sebou, který se stává doživotní obsesí. Vyléčit se z ní nejspíš není možné, příliš s námi srostla, ale je dobré vědět, co pasti, do níž jsme vlezli, nutně obětujeme, až se z ní budeme chtít dostat.

Autorka je socioložka.