Zamilovaná věda

Nadešel astronomický podzim, letní lásky se kvapem ztratily v tekutých píscích mrtvolek těch loňských a předloňských. Pomíjivost v podobě exotického cizince, před kterou jsme každý rok varováni, a přesto vždycky znovu z podivného důvodu zapomeneme a ztratíme se v bezčasí hormonů, vlhka a tepla, se nám zase do sytosti vysmála do tváře. Vítejte zpátky v nahé beznaději obtloustlé a vrásčité reality.

Nevyslovitelnost lásky

Úvodní rádoby poetický popis může být přesným příkladem toho, jak se nejen euroamerické společnosti donedávna stačilo s láskou reflexivně vyrovnávat. Pomáhala si uměleckým vyjádřením všech žánrů – od sochařství přes minesengry až po moderní milostný román, který ostatně dal přes několik oklik jméno jednomu typu lásky z těch pro současnost nejdůležitějších – lásce romantické. Láska a její „následky“ jsou konečně klíčovým tématem žánru, v němž se sleduje hrdinovo spění za osudem. A nebude asi náhodou, jak si všiml sociolog Anthony Giddens, že zrod a vzestup obliby romantické lásky až podezřele splývá s dobou, kdy se objevil žánr románu. Zdá se, jako by v oněch časech vznikla ve společnosti potřeba nové formy narativu, který v důsledku proměnil i samo pojímání života individua. Vyprávění příběhu bylo sice již dříve jedním z účelů předchozí „romance“, ale tento příběh začíná být s existencí románu vypjatým způsobem individualizovaným, osobním sdělením bez akcentovaných vazeb k širším sociálním procesům. V románu se individuum vyděluje vůči společnosti jako autonomní subjekt; a pokud se to daří ve dvou, tím lépe…

„Dokud se mě nikdo neptá, vím, co to je, jakmile ho ale mám vysvětlit, nevím.“ Augustinovými rozpaky ve Vyznáních, kterými odpovídal na otázku „Co je to čas?“, lze glosovat spoustu jevů sociální reality, které jsou pro nás natolik klíčové a zásadní, že se jevy vedlejšími a na oněch principiálně důležitých závislými těžko vysvětlují. Podobně dochází řeč, máme-li v rámci rozumu, a nikoli srdce vyslovit něco platného o lásce. Jak parafrázuje jeden z nejoblíbenějších žijících sociologů současnosti Zygmunt Bauman ve své knize Individualizovaná společnost: „Všichni víme, co je láska – dokud to nezkusíme říct nahlas a jasně.“

Problém vyslovitelnosti nevyslovitelného netrápí pochopitelně jen umělce. Je vrostlý do samé podstaty lásky jako společenského jevu a mučí i zvýhodňuje především ty, kdo jsou láskou aktuálně postiženi. Románová literatura 16. a 17. století, která sloužila v Lásce jako vášni za předmět bádání Niklasu Luhmannovi, když hledal kořeny vzniku romantické lásky, ostatně dokládá, že v lásce pojímané jako komunikační kód existuje i rozsáhlý prostor nesdělitelného. Romantická láska je přímým důsledkem přetaktování společenského systému, které uvolnilo individuum z pevných sociálních vazeb a umožnilo mu tak prožívat cosi jako „soukromý život“. Radikální společenská změna udělala z lásky vskutku paradoxní typ komunikace, kdy čekáme, že se domluvíme s někým, na kom nám skutečně záleží, v tak k neúspěchu odsouzené oblasti konverzace, jako jsou vypjaté emoce. V osmnáctém století totiž došlo k tomu, že galantní rétorika ztratila na hodnotě, jelikož spěla jen k lásce klamavé, vznikající sváděním a koketerií. V jistých společenských vrstvách v konkrétní době mohla být tato forma sice zajímavou kratochvílí, ale už de Laclosovy Nebezpečné známosti ukazují, jak láska začíná být pojímána jako něco, co určuje podstatu individua, naplňuje jeho osobnost a osud. A tak dodnes je v intimní komunikaci mnohdy radno mlčet, protože neobratnost a „nezdar gest“ sice pravou lásku údajně nezničí, jeden ale nikdy neví.

Selhání příběhu

V dnešní době, kdy zažíváme výhody pozdního kapitalismu, zakoušíme patrně i nástup doprovodného společenského zlomu, kdy velké příběhy (podle Jeana-Françoise Lyotarda), na něž jsme spoléhali po vzniku individualismu a v době vyvázání z obtěžujících pout společenských norem, skutečně padají včetně toho po staletí nezlomného – lásky. Láska v průběhu dekonstrukce a nivelizace druhé poloviny 20. století zůstala zdánlivě poslední baštou významu, kolem něhož stojí za to budovat osobní biografii.

Ulrich Beck, kterého „individualisierte Gesellschaft“ eminentně zajímala, přišel v době nikterak vzdálené s odvážným tvrzením, že se stala dokonce novým „sekulárním náboženstvím“ současnosti, něčím, co vyplnilo uprázdněný prostor potřeby transcendence. Víra je přece odjakživa neodmyslitelnou součástí lásky, což se český čtenář dozvěděl od Ericha Fromma už v šedesátých letech, kdy u nás poprvé vyšlo jeho Umění milovat. Racionalizovaná víra, která na rozdíl od té neracionalizované zakládá podle Fromma pravý vztah, totiž propůjčuje hodnotu něčemu, co je „trvalejší než prchavý a bezodkladně smrtelný život jedince: musí to být něco trvalého, co dokáže bránit rozleptávajícímu vlivu času, snad dokonce něco, co je nesmrtelné a věčné“, jak říká o několik desítek let později Zygmunt Bauman v Individualizované společnosti.

Víra ve smysl vydržela být legitimizována vtělením do lineárně budovaného narativu o lásce dlouho. V současnosti se ale zdá, jako by se i toto vyprávění, které, ač mělo být jedinečné, a proto pravé, donekonečna opakovalo. Podobně jako jiná vyprávění i toto ztrácí na ceně, když přestaneme věřit myšlence neustálého pokroku, která nás dovedla z osvícenství až do třetího tisíciletí. A tak se příběh opakuje nikoli v podobě rituálu obnovujícího prapůvodní významonosný narativ, jak tomu bylo v mýtu, ale jinak – ve strojem chrlených výliscích, jejichž funkce vůči neznámému celku nám není zřejmá.

Mezi kulturou a přírodou

Největší problém s reflexí a definicí lásky nicméně netkví v její pomíjivosti, ale v tom, že lásek bylo odjakživa mnoho druhů a růst jejich nabídky zastaví teprve konec lidstva samotného. Hned otázka z vědeckého hlediska první – zakládá lásku spíš chemický proces těla, nebo sociální nápodoba? – staví proti sobě dva tábory, které smiřováním a vyjednáváním vytvářejí další a další možné odpovědi a řešení. Je láska zakódována do naší „lidské přirozenosti“, nebo je její potřeba a představa o ní součástí socializačního procesu? Názory se pochopitelně různí podle toho, na poli jakých věd nebo jakých politických názorů a ideologických postojů se ocitneme. Sociobiologie, neurologie nebo fyzická antropologie zdůrazňují její, v biologické stránce člověka pevně zapuštěné kořeny. Sociologie a sociální antropologie naopak upozorňují na její sociální konstruovanost, která představuje onen prostor, otevírající se k milostným tanečkům, zmiňovanému svádění a koketerii, budování vlastní identity a metafyziky pro nejen duchem chudé, jež těžko vysvětlíme anatomií, tělesnými orgány a jejich funkcemi. Podobně jako sexuální praktiky, které se povrchnímu pohledu zdají být blíže „přírodě“, mají své společenské založení – oblíbená „misionářská“ poloha ostatně samotným svým názvem popírá jakoukoli od kultury odtrženou „přirozenost“.

Je v podstatě s podivem, jak dlouho vědy o člověku a společnosti zanedbávaly fakt, že v moderní době se lidé jaksi nezadávají s tím, aby spojili majetky a měli děti, ale protože se „milují“. Zkoumat instituci rodiny, tradiční sociologické téma, bez důkladného popisu toho, co znamená láska, jaksi postrádalo něco podstatného. Ani druhý tábor si ale donedávna s láskou nedělal příliš hlavu. Lidská sexualita zajímala v sedmdesátých letech vzniklou sociobiologii, která se snažila přistihnout na holičkách vědy o člověku ignorující, že je člověka kupodivu možné také vnímat jako kulturní zvíře. Podle sociobiologie se naše zvířecí fyzično nějak objevuje i v té nejéteričtější idealizované podobě lásky, která je tak pouhým důsledkem přirozeného výběru, zvyšujícího reprodukční zdatnost organismu. Otec sociobiologie Edward O. Wilson se ve své klasice s výmluvným názvem Lidská přirozenost nicméně pro jistotu lásce vyhýbá šalamounským párem vět: „V kulturách s romantickou tradicí může být připoutání rychlé a hluboké, schopné vytvořit lásku nezávisle na sexu, natrvalo proměňující psychiku u dospívajícího, který takovou lásku prožil. Popis této části lidské etologie je výsadou básníků.“ Následuje úryvek z Joyceova Portrétu umělce v jinošských letech, jediný úryvek z umělecké literatury v knize použitý…

Toto mlčení biologie je naštěstí pro obecné blaho u konce, čekat jsme museli ale až do let devadesátých, kdy se i za přispění přesné konceptualizace a postmoderní obliby překračování hranic jednotlivých věd mohlo začít se zkoumáním, co přesně se tělesně děje s člověkem, zažívá­-li milostné emocionální vypětí. Fyzická antropoložka Helen Fisherová doložila existence tří „emočně-motivačních“ mozkových systémů, které se až podezřele shodují s analýzami psychologů a sociologů (například mezinárodní výzkum Williama R. Jankowiaka, který zkoumá téměř dvě stovky kultur po celém světě) založených naopak čistě na kulturní konceptualizaci milostné oblasti. Ani laikovi asi nebude dělat větší problémy rozdělit z vlastní zkušenosti své erotické pocity na oblast sexuální touhy (estrogeny, androgeny), zamilovanosti, romantické lásky (dopamin, norepinefrin, serotonin) a dlouhodobého vztahu (neuropeptidy, oxytocin, vazoprezin), pouta, které po jistou dobu předstírá, že by láska mohla splynout s přátelstvím, kdyby ji nerušil problém sexuality, jak by řekl vtipálek Luhmann.

„Chemicky“ lze ovšem vysvětlit pouze pět z třinácti „příznaků lásky“, které Fisherová před zkoumáním chemických pochodů v mozku definovala. Nepodařilo se jí objasnit emocionální závislost a touhu po emocionální blízkosti, existenci nemírné empatie v milostné dvojici, reorganizaci hodnot a denních priorit (třeba tradiční obměnu přátel, která je průvodním jevem každé zamilovanosti), touhu po sexuální exkluzivitě, jejímž metafyzickým rozšířením je ono „my dva proti světu“, to, že v lásce klademe větší důraz spíše na emocionální kontakt než na sexuální (přičemž muži a ženy se v tom kupodivu zas tak neliší), nekontrolovatelnost pocitu lásky, ale také nestálost lásky, je-li objekt touhy trvale nedosažitelný. Fisherová tedy potvrzuje disparátnost typů emocí, opět ale zbývá poměrně velké neorané pole nikam nezařaditelného…

Výběr v lásce

Přirozený výběr a zvířecí podstata kupodivu nejsou vysvětlením volby v otázce lásky pouze v biologii. Již na začátku 19. století Arthur Schopenhauer, vzděláním lékař, s eufemisticky řečeno problematickým vztahem k matce, ve své Metafyzice pohlavní lásky, jednom z nejpřetiskovanějších dodatků velkolepého díla Svět jako vůle a představa, poněkud cynicky tvrdí, že „všechna zamilovanost, ať se tváří jakkoli étericky, má kořeny jedině v pohlavním pudu“, jehož konečným účelem není nic menšího než „složení příští generace“. Individuum je tedy podle něj pouze „naprogramováno“ volit to, co je výhodné pro celý lidský druh, a nadto představou lásky balamuceno, aby tento výběr považovalo za svou individuální volbu. S čímž by sociolog hrubě nesouhlasil.

José Ortega y Gasset, ač jeho vztah k ženám zachycený v oblíbených esejích (český výbor Meditace o ženách a lásce, 1996) zvedá nejednu feministku ze židle, oponuje. Teprve: „v milostném výběru projevujeme svou nejpravější podstatu“. Maska, již si ve společnosti nasazujeme, abychom hráli roli, jež je nám ku prospěchu, v zamilovanosti padá. Teprve to, koho milujeme, ukazuje, co je pro nás v životě podstatné. „Nadarmo se dáma, která by chtěla být považována za vybranou, snaží nás oklamat. Viděli jsme, že miluje pana Tentononc. Tentononc je obhroublý, nešetrný a záleží mu jenom na dokonalosti kravaty a lesku svého rolls-royce.“ Ergo dáma nestála nikdy za nic. Jako se vším, co se týká člověka a společnosti – pravda je někde uprostřed.

Láska jako nemoc

Podobně jako v době 17. století i dnes se ocitáme v situaci, kdy vášeň a touha jsou na rozdíl od sexuality, která je přece normálním projevem naší tělesnosti, pojímány jako nemoc, znak šíleného ducha, proti vlastní vůli zaplaveného hormony. Zamilovanost ohrožuje dnes stejně jako včera naši individualitu a v neposlední řadě – výkonnost. Současný člověk je naštěstí díky vědě a kapitalismu ve výhodě. Vědecké práci psychologů a socioložek využívají nejrůznější seznamovací servery, které rostou jako houby po dešti – zmiňovaná Helen Fisherová vede ostatně výnosnou seznamku chemistry.com, jejíž název je obzvláště sebeironický. Online seznamování, založené na vytvoření profilu podle psychologického dotazníku o dvou stech sebehodnotících otázkách na postoje a názory „analyzovaného“, eliminuje ony krátké momenty letmého seznamování, kdy „vznikají hluboké (a nerealistické) dohady o druhém, které vás odnesou k nebesům – někdy až přespříliš rychle“. Dost bylo nezvladatelné chemie.

Ani my Evropané nemusíme Američanům závidět, máme k dispozici například obdobný e-darling.com (pro představu – 12 milionů uživatelů), který vyvíjel dokonce celý mezinárodní tým pod vedením socioložky Melindy Millsové. Zkoumání charakteru, při němž jsme v osobním styku byli odkázáni spíše na vlastní intuici, nyní probíhá pod odborným dohledem. Příběhy, jimiž se na stránkách serverů dokládá jejich úspěšnost, ale stejně jako idealizované romance harlekýnek končí – svatbou. Poznali se, hned věděli, že k sobě patří, vzali se. Co bude za deset let vztahu založeného na racionalizovaném dotazníku, se ovšem momentálně nedozvíme. A co víc, ani nás to vlastně nezajímá…

Věda opanovala namísto víry vše, čemu přikládáme význam. Eva Illouzová, socioložka, pro niž je téma lásky (stejně jako chuť kritizovat současné podoby kapitalismu) celoživotním odborným zájmem, upozorňuje na to, že takzvaný terapeutický narativ stojí od počátku existence psychoanalýzy v základu toho, jakým způsobem dnes pracujeme s vlastními emocemi, jak je externalizujeme, zhmotňujeme, jak je využíváme a cizí zneužíváme, a jak je dosazujeme do svého životního projektu, tak abychom byli stále lepšími. Jako by vědecký pokrok, který racionalizuje i oblasti dříve nemyslitelné, přece jen stále držel pohromadě představu světa. I Max Weber by se možná podivil, nakolik až se takzvaná pohlavní láska, největší iracionální životní síla, stala součástí obecného procesu intelektualizace a racionalizace kultury.

Totalita lásky

Některé marné pokusy analyzovat v současnosti milostný cit vědecky se kupodivu nápadně podobají mnoha bezvýsledným snahám literární kritiky nalézt „podstatu díla“, nad nimiž si stýská Pascale Casanova v nedávno česky vydané Světové republice literatury. Stejně jako vědec před láskou pouští se kritik vůči dílu často do marného boje, kdy „je třeba hledat něco, co ještě nebylo popsáno“, tajemnou a skrytou jednotlivinu, která zakládá celek. Celý proces se odvíjí od toho, jak nekonečně dlouho odhalovat cosi skrytého, a přesto nepřekročit hranici, za níž by bylo nenávratně zrušeno. Ale podobně jako u banalizovaného tajemství Mony Lisy nejde prostě ve výsledku o nic složitějšího, než že velké dílo dělá komplikovaná síť vztahů, „správná kombinace vzorů obrazce v jejich vyšší celek“, jíž povyšuje na geniální, těžko umělcem i kritikem ovladatelné vítězství náhody. Možná pocítíme při takovém odhalení lehké zklamání – zároveň ale uspokojení, že skutečné dílo i opravdová láska mohou nájezdům analýzy odolávat donekonečna, protože vždy nastaví jinou stěnu svého polyhedronu. Ale stejně jako literární dílo ani konkrétní milostný vztah nesmí být chápán jako „absolutní výjimka, náhlá, nepředvídatelná a izolovaná“, a literární historie a dějiny lásky jako „nahodilá následnost“. Milostný vztah i dílo jsou „koherentní konfigurací“, v níž jediné lze odhalit specifičnost konkrétního projevu.