Móda a individualismus dnes

Tvrdit o módním odívání ve zdárně probíhajícím třetím tisíciletí něco zásadně nového, co by nebylo již řečeno, je prakticky nemožné. Fenomén „módy“ v dnešním slova smyslu se objevuje s renesancí, kdy u oděvu získává navrch estetická stránka nad funkčností, a jeho kritická analýza, především z pozic strukturalismem, fenomenologií a marxismem inspirovaných směrů sociálních věd, existuje na světě minimálně jedno století. Móda přes svoji vnějškovou proměnlivost funguje na stejných principech jako v době svého vzniku. Sociologický pohled má tu výhodu, že může odhlížet od drobných nuancí projevů a soustředit se právě na obecné principy, které jsou navzdory novinkám, jež přináší současné společnosti především rozvoj v oblasti technologií, v zásadě stabilní.

Co je móda

Pokud by u věcí, jichž se móda týká (i mimo sféru odívání), hrál prim praktický účel (oděv by hřál, nábytek uchovával), jejich podoba by bezesporu variovala nesrovnatelně méně. Proměnlivost forem v jádru účelově vymezených věcí, které jsou módou zasaženy, tkví ve schopnosti nést význam: vyjadřovat společenskou příslušnost a osobnost jedince. Móda se vymyká hlediskům praktické účelnosti, ba mnohdy jde přímo proti tomu, co by účelné bylo, a těží z proměnlivosti estetické normy. Módní se dostává v dějinách ke slovu tehdy, když v rámci sociálního zařazení individua existuje celé spektrum možných jednotlivostí, jejichž význam není jiný než odlišit jeden oděv od jiného, a vedle závazného společenského roste prostor, kde vládne individuální. Pokud oděv i v dnešní době těžko popře zaměření pracovní činnosti majitele, jeho bohatství, vzdělání či věk, vymyká se podobné „vrženosti“ příslušnost ke skupině těchkteří­sevyznají­v-módě, jež se zdá být čistě fakultativní. Různorodost rukávce v minulosti či tvaru brýlí v současnosti nevypovídá o ničem jiném než o tom, jakou jeho majitel přisuzuje důležitost módnímu, a móda tak mává před očima vějičkou svobody. Tato abstraktnost, nezávaznost a možnost jedinečného vyjádření propůjčuje módnímu jistý pel uměleckého, nabízí se ale otázka, zdali osvobození od účelnosti, která je jejich předpokladem, stačí ke srovnání módy s uměním, jak se často děje právě v případě tzv. autorské módy. Samoúčelná móda je komplikovaným systémem nestálých a proměnlivých znaků vyjadřujících dokola stále totéž – zběhlost ve vlastním „jazyku“. Móda postrádá možnost „překladu“ do znaků jiného diskursu, protože se potýká s marginálností významů, které její znaky nesou. Ve srovnání s uměním chybí do sebe zacyklené módě důvod osvobození od praktického účelu, který stojí v základu umělecké tvorby: svobodně vyjadřovat, co se považuje za osobně podstatné v současném světě a společnosti.

Před sto lety

Thorstein Veblen ve své práci Teorie zahálčivé třídy z roku 1899 (Sociologické nakladatelství 1999) uvažuje o odívání jako o sféře kultury, která je založena na projevování tzv. okázalé spotřeby těmi vrstvami, které si mohou dovolit investovat značnou část svých ekonomických prostředků do předmětů, z nichž není jiný přímý účinek než potvrzení příslušnosti jedince k exkluzivní části společnosti (a není sám, podobný „ekonomický“ úhel pohledu přináší ve stejné době studie Wernera Sombarta Wirtschaft und Mode, Zwöllftes Heft, Wiesbaden 1902). Šaty chápe jako projev ekonomického (pekuniárního) základu moderní společnosti a její kultury a módu jako přímý důsledek třídního rozdělení. Oděv však ani tehdy, natožpak dnes nebyl hodnocen zdaleka jen cenou, která skutečně odkazuje k sociálnímu zařazení, ale zručností projevu, který předpokládá zvládnutí „jazyka“ módy (okázalé nošení značek módních domů zvučných jmen může být naopak snadno hodnoceno jako „buranství“). Móda je, jak se domníváme, namísto pekuniární řízena kulturou pekuliární – kultem zvláštního, jiného a osobitého.

Sebevyjádření slupkou

Současnost zkouší sílu jedince nejen mlhavě vymezenou a všudypřítomnou moderní nemocí ze zvyšující se rychlosti žití – „stresem“ (který je u Marcela Lefebvra podmínkou pro vznik zábavy a té části kultury s ní spjaté, jež rezignuje na umělecké, náboženské či jiné, řekněme duchovní ambice), ale hlavně neklidem ze ztráty obecného, všem společně přístupného a nezpochybnitelného smyslu našeho konání. Individuum je nuceno nepřetržitě obhajovat svůj vlastní význam v proměňujícím se sociálním prostředí, své společenské postavení, ekonomický status, světonázor, politické přesvědčení, obecně vlastní zařazení v rámci společnosti. Móda jako sebevyjádření slupkou oděvu se v této situaci nabízí jako nejsnazší cesta, jak zpřístupnit a zviditelnit sám sebe, působící takřka okamžitě. Účinek je sice rychlý, nicméně stěží bezprostřední, protože jako každé kulturní vyjádření i móda má vlastní systém znaků a pravidel, takže ne každý musí tušit, co který prvek znamená (srovnej černý „dresscode“ subkultury gothic, který může být vyložen jako extravagantnější smuteční oděv). Móda je však zároveň historickou baštou nezávaznosti významu – je oblastí kultury, která nikdy nenesla na svých bedrech tíhu vypovídat o něčem mimo sebe: móda je hravá, bezstarostná a proměnlivá, protože existuje jen sama pro sebe. Což ale neznamená, že by ji míjela hra nejvážnější – hra o moc mezi jedincem a společností.

V módě nejde o pouhé „líbit se“, ale spíše o rafinovaně koketní „zalíbit se“ vlastní zběhlostí v určitém jazyce, kterou se jasně dává najevo, nakolik ovládám schopnost sebevyjadřování – a sebeprosazení: vždyť co jiného než mocenská převaha nad jinými smrtelníky se projevuje v míře zvládnutí rovnováhy mezi společenským (obecně srozumitelným) a individuálním (zvláštním) a znalosti, které takto projevujeme, jsou stále více ceněnou součástí určitého „kapitálu“, jímž zvyšujeme svoji hodnotu v sítích sociálních vztahů. Napětí, které eruptuje právě v módě, kdy „jsme na jedné straně vedeni usilováním o obecné, stejně jako na druhé straně potřebou uchopit jedinečné“, si všiml již před sto lety Georg Simmel ve stati lapidárně nazvané Móda (Philosophische Kultur 1911) a možná právě zakotvení klíčového problému společnost versus individuum do tohoto fenoménu udělalo z módy namísto pouhého povrchového jevu pohyb, který strukturně vymezuje všechny procesy soudobé společnosti. Jak podotýká Gilles Lipovetsky (Říše pomíjivosti, Prostor 2002), autor mnoha vět, ale i dostatečného množství přínosných nápadů, spotřební společnost je tak kromě vyšší životní úrovně, hojnosti, kultu věcí, volného času charakterizována i zevšeobecněním procesu módy; módnost není již omezena jen na oblast oblékání či bytového designu, ale máme i módní způsoby trávení volného času – módní sporty, knihy, filmy, či dokonce módní sociálněvědní teorie. Simmelovými slovy, která jsou aplikovatelná právě na jakékoli kulturní projevy: „dějiny společnosti se dají sledovat jako boj, jako pomalu dosahované a rychle se ztrácející okamžiky usmíření, které se objevují mezi splynutím s naší sociální skupinou a individuálním odlišením od ní“.

Hravost, nebo dravost

Pojem sebevyjádření, který jsme využili, se v mikrosociologické perspektivě Ervinga Goffmana objevuje v podobě sebeprezentace (Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě, Nakladatelství Studia Ypsilon 1999). Odlišnost je nasnadě: spíše než o vyjádření vlastní identity jde Goffmanovi o to, jakým způsobem ovlivňuje individuum své okolí, tedy jak jedinec hraje a předvádí sám sebe. Cílem jedince ve společnosti je přesvědčit ostatní nejen o tom, jaký jsem, ale hlavně že mám značnou cenu. Móda přináší na scénu drama o tom, kdo bude hrát v kterém aktu hlavní roli. Jak upozorňuje mimo jiné Miloslav Petrusek, plný šatník dnešního člověka odpovídá nejen marnivosti módy, její jednorázovosti a pomíjivosti, ale i množství rolí, které každodenně hrajeme – rolově určený typ oděvu však není tím, co je pravou módou. Móda je především směšnou kočkovanou (která začíná zas a znovu s každou novou společenskou situací, v níž se jedinec v každodenním koloběhu ocitá), přetahováním se o (nejen) oděvní prvky mezi skupinami vyvrhelů a elit, stoupenci mainstreamu a extravagance, majetných a chudých, rodičů a dětí, směšnou právě proto, že není ničím jiným než membránou mezi já a oni, jejíž moc zasahovat do obou těchto oblastí je čistě povrchová, jakkoli jí charakter vstupu z jedné sféry do druhé propůjčuje určitou váhu. Móda přejímá sociálněsymbolické prvky odívání (např. etnické střihy, svírací špendlíky) a společenské skupiny, které je dříve považovaly za zhmotnění svých postojů a přesvědčení, jsou pak nuceny se od nich odvrátit – samoúčelnost módy deklasuje na pouhý vizuálně zajímavý prvek to, co mělo zprvu velmi osobitou vypovídací hodnotu.

Kudy z módy

Už Simmel v této vřavě považuje možnost zdržení se hry či její popření za neuskutečnitelnou. Opomíjení módy je stejným vztyčením vlajky individuality jako vyhrocení módnosti u hrdiny módy: „šviháka“, který „jde před ostatními – ale přesně jejich cestou“. Pravidla byla dodržena, jen s opačným znaménkem – jdeme od ostatních, ale po cestě, kterou přišli. Michaela Pyšňáková v Sociologickém časopisu č. 2/2010 upozorňuje na případ určitých příslušníků/ic mainstreamové mládeže, kteří vědomě nedodržují předepsaný subkulturní dresscode v situacích, kde by měl být automatický (srazy, koncerty), a naopak ho hrdě nosí ve chvílích, kdy vědí, že budou vyčnívat z řady: ve škole, v práci – cena tohoto postřehu tkví v tom, že dříve ceněné „maskování“, díky němuž mohl outsider proniknout do jemu cizí skupiny (Goffmanovi konfidenti a volavky), nyní dostává záporné předznamenání a není podmíněno ničím jiným než snahou zviditelnit se, neztratit se v uniformním davu, vědomé popření módnosti a vrácení se zpět k symboličnosti se tak stává další normovanou strategií, jak docílit záměru vlastního módě – zařadit se a zároveň vyčnívat. Stejný „kousek“ může pak být kupován s různým záměrem podle situace, kde má ukazovat svého majitele: ozvláštnění „retro“ oblečení dívek může být naopak projevem konformity u jejich matek.

Styl a vkus

To, co považujeme za zvláštní, vynikající, není dáno ani tak tím, co jsme my, ale co jsou ostatní, kteří reprezentují závaznou normu v podobě právě panujícího stylu. Naposledy ještě Simmel: „Styl je vždy něco obecného, něco, co dává obsahům osobního života a osobního počínání formu sdílenou s mnoha lidmi a mnoha lidem též přístupnou.“ Ukrývámeli se do bezpečí stylu, vzdáváme se jednak možnosti skutečně sobě vlastního vyjádření, na druhé straně ale „přesunujeme ze sebe na druhého nejen požadavek produktivní energie, nýbrž i odpovědnost za dané jednání; napodobení tak individuum osvobozuje od trýzně volby a vede k tomu, že se jeví jako pouhý výtvor skupiny“. Soudobou nejistotu stylu, který vlastně není nikdy zcela potvrzen (určit, zda určitý prvek patří do konkrétního stylu v množství druhů a při rychlosti střídání, jakou módní svět oplývá, může být pro outsidera značný oříšek), pomáhá zažehnat spolehlivost značky (potvrzující přináležitost oděvu k určité, na půdě módy proslavené firmě). Značka je pro módu čímsi podobným, jako je pro malířství popiska obrazu, pomáhající zařazení díla, aniž by byla součástí stylu. Módu ovlivňuje vkus, který je dán sociálním zařazením jedince (ať už hovoříme o třídě jako neomarxisté nebo o stavu jako klasikové) – jeho věkem, pohlavím, vzděláním, finančními prostředky, které může módnosti obětovat, s pokračující konformitou velkoměstského bulváru, který vypadá stejně v jakémkoli koutu světa, závisí čím dál více na pouhé vůli a schopnosti orientovat se v možnostech, jak se s módním vyrovnat – ideál spravovaných, ale čistých šatů se mění v cenově dostupné, ale nápadité odění. Lipovetského konformita šedé ulice, která ignoruje pitoreskní kostýmy haute couture, se mění v konformitu ulice barevné. Spolehlivost trendu ale neustupuje, jen nové informační prostředky umožňují rychlejší, účinnější, a tedy proměnlivější šíření toho, co znamená standard (prodej „trendy“ oblečení na internetu, módní blogy). Individualita a specifičnost jako prostředek a cíl zároveň tak nakonec nepřekvapivě spějí ke stejnému účinku jako deklarovaná stádnost uniformy.

Hledání neopakovatelného

Heslo Code:mode, stále populárnějšího českého módního „festivalu“, jehož je hudba pouze zábavným doplňkem, zní „Ignorujte konfekci“. Tento veletrh nabízí prostor pro prezentaci a prodej českým, především zatím příliš neetablovaným oděvním návrhářkám a návrhářům, u jejichž výrobků přestává být prvním imperativem styl (tedy představa obecné normy, jíž má kupující dostát), ale touha po vyjádření individuality v podobě svébytného estetického názoru. Podobná móda vychází vstříc jedinci podřizujícímu se musu individualismu, který hledá ozdobu, jež by ho neopakovatelně vyjádřila – něco, co nikdo nemá. Simmelův předpoklad, že ozdoba nesmí nechat zaniknout individualitu svého majitele tím, že by na sebe strhla přílišnou pozornost, se tu mění v něco jiného – vyhroceně individualizovaná ozdoba musí najít konkrétního majitele, s nímž by tvořila jeden celek, a upouští tak od základního pohybu módy – nápodoby (v tom tkví patrně hlavní rozdíl mezi dřívějšími mistry krejčími a modistkami a dnešní „autorskou módou“). Módní výrobek se tu dostává velmi blízko k podobnému působení jako umělecké dílo, nicméně závislost na jedinci, který ho bude užívat, a tedy nemožnost fungovat „o sobě“ ho vykazuje do patřičných mezí. Dialog mezi majitelem a módní věcí je tím hlavním, co má být navenek prezentováno, a v tom se překvapivě přesně shodují všechna hesla, která používá tato skupina módních tvůrců: Ukažte všem, co máte v sobě, tím, co máte na sobě; Nenos to v hlavě, nos to na triku!; Zostaň jak si; pro všechny, co „chtějí vybočit z řady“ – „chtějí být vidět“ – „to mají rádi jinak“ – „kdo nechtějí splynout s davem“.

Pomíjivost módy

„Kouzlo novosti“, s nímž je móda neoddělitelně spjata a kterého si všímají všichni teoretici módy od Simmela přes Lipovetského a dál (ze současnosti namátkou třeba doktorka z mekky „divné“ módy – Japonska – Yuniya Kawamura Fashion-ology: an introduction to fashion studies, Berg, Oxford, New York 2005), není v současné společnosti pouze jednou z charakteristik módy, ale jevem, který je přímo odvozený od diktátu výjimečnosti, kladeného i v případě módy na individuum. Minulé šviháctví, které prošlapávalo cestu pro zářivé výklady hlavních tříd, po nichž půjdou mnozí, se nyní stává zahradou, kde se cestičky rozvětvují. Nadčasovost stylu, která se dnes utíká spíš k stálosti značky (jako od Diora…), a pomíjivost určité módy (jejímž popřením je návratnost v podobě „retro“) nachází své smíření v individuálně voleném prvku, který má být vyjádřením osobnosti majitele. Prchavost a povrchnost módy je malou daní za jistotu, že jsme (alespoň pro jiné) přítomní, teď a tady. Obecná úzkost ze ztráty smyslu se zde zrcadlí v úzkosti z toho, že můj hlas nebude zaslechnut, jenom pozornost ostatních důležitých, kteří hovoří záměrně komplikovaným jazykem, jemuž rozumějí jen vyvolení, mu dodá patřičného zesílení. Jakkoli se při podobném zjištění dere na rty ironický úšklebek (hovoříme přece stále jen o kusu hadru!), móda se zdá být další z mnoha projevů kultury, kde se odráží imperativ hledání individuálního významu jedince v kolektivu. Teror neustálé sebevolby pod přísným dohledem společnosti, která nenabízí zábradlí vydlážděné cesty, a tím i strach ze ztráty smyslu vlastního života, rozplynutého v bouři milionů jedinečných, stejně bezcenných osudů, který je pro současnou společnost klíčovým jevem.

Autorka je socioložka.