V Národním parku Šumava po několikaměsíční masivní rozepři načas utichá spor, jehož kořeny můžeme hledat v daleké minulosti nebo třeba někde hluboko v sobě.
Národní park Šumava (dále jen NPŠ) byl roku 1991 založen na rozloze 69 tisíc hektarů a stal se vůbec největším českým národním parkem. Motivací pro jeho vznik byla ochrana ve středoevropském kontextu unikátních horských lesů, rozsáhlých slatí a k přírodnímu stavu se navracející kulturní krajiny. Velkorysá rozloha, sousedství s německým NP Bavorský les a rakouským lyžařským areálem, blízkost podnikatelsky atraktivní lipenské vodní nádrže a složité vlastnické vztahy mezi parkem a obcemi od počátku existence NPŠ generovaly střety. Ty byly jen umocněny rozšířením lýkožrouta smrkového, které se projevilo v několika vlnách. Poslední přišla po vichřici Kirill roku 2007.
Kůrovcové vášně
Jádrem střetů se stalo samotné chápání a interpretace smyslu národního parku. Chápání toho, co se má na Šumavě chránit a co to vlastně ochrana je. Kruciální otázka jako by množstvím aktérů a textů, které k šumavské kauze připojili, zanikla v mnohavrstevném nánosu různých zástupných problémů, zkratek a zkreslení.
Nejakcentovanější z nich, jež časem přešla přímo v emblém šumavského národního parku a vzbuzuje největší vášně, je kůrovcová situace.
Podle závěrů drtivé většiny vědeckých studií je masivní gradace lýkožrouta v porostech klimaxových smrčin přirozeným jevem, díky němuž se v ekosystému udržuje potřebná dynamika, a tedy dlouhodobá stabilita. Horský smrkový les je vlastně proces, neustálá proměna, ve které fáze s odumřelým vrchním stromovým patrem není žádným mezidobím, ale plnohodnotnou součástí fungování ekosystému. Budemeli tedy vycházet z toho, že primární funkcí a posláním národního parku je ochrana přírody a jejích procesů, a budemeli zároveň respektovat autoritu vědecké obce, musíme se v otázce hospodaření v NPŠ postavit na stranu alespoň částečného uplatňování takzvané bezzásahovosti.
Proti tomuto přístupu stojí velká skupina starostů šumavských obcí, krajští hejtmani a někteří senátoři. Vesměs lidé, kteří primární funkci národního parku spatřují v ekonomickém přínosu. Jako hlavní poslání parku ovšem také uvádějí ochranu přírody, jež podle nich spočívá v aktivní hospodářské činnosti na většině plochy území. Musejí tedy neustále vytvářet a posilovat dojem, že lýkožrout je škůdce, na Šumavě probíhá jeho pandemie, lesy jsou zde hospodářské, a nemohou tudíž bez pomoci člověka dlouhodobě existovat. Svá tvrzení, která jsou v rozporu s názorem přírodovědců, opírají o články lesníků a hlas prezidenta Klause, jenž je sice skutečně silný, ale zároveň schopný argumentovat pouze svou autoritou.
Mrtvolně zelená Šumava
Příklad ekonomického růstu v regionech sousedního NP Bavorský les, který svou značku založil na ponechání většiny lesů vlastnímu vývoji, zastánci plošného aktivního zasahování trvale popírají. Budoucnost Šumavy vidí ve výstavbě sídel, v budování sportovních areálů a produkci dřeva. K podpoře svého postoje tak vytvářejí dojem, že Šumava bude buď zelená, čehož lze dosáhnout jedině aktivními lesnickými zásahy, nebo mrtvá, k čemuž dospěje neregulovaný vývoj. Přírodovědce s oblibou označují jako ekologické aktivisty, samotné aktivisty pak nazývají extremisty. Vědci, kteří se u veřejnosti těší poměrně vysoké autoritě, jsou nepřímo dáváni do souvislosti s extremismem, čímž je jejich kredit soustavně snižován. Příznivci masivní těžby tak záměrně brání diskusi a nechávají průchod emocím a dogmatům. Znemožňováním dialogu a vytvářením obrazu mizející přírody, která potřebuje hlavně rychlou pomoc, nastolují ideální podmínky pro řešení problému z pozice moci.
Jmenování Jana Stráského ředitelem Správy NPŠ v únoru letošního roku bylo ukázkou toho, jak se věci takovým způsobem řeší. Ministr Chalupa dosadil do vedení parku člověka, jehož vojenská rétorika už od začátku jakýkoli dialog vyloučila. Ihned se vyprofiloval jako ředitel dočasný, jako krizový manažer, který svede s kůrovcem boj všemi prostředky a neustoupí, dokud „zelenou Šumavu“ nezachrání. Z logiky vlastního postoje tak nutně obratem zrušil vědeckou sekci Rady NPŠ, čímž z rozhodování prakticky vyloučil celou svou opozici. Moc na to měl, morálku taky.
Prozatímní zákaz
Odrazil se od obecné lhostejnosti nebo nálady, kterou se domníval, že dlouholetý tlak u veřejnosti vytvořil, a pustil se do přípravy razantního zásahu proti kůrovci. V jistotě úspěchu své koncepce dokonce omezil počet kůrovcových lapáků a v oblastech, které doposud podléhaly té nejpřísnější ochraně, nechal označovat stromy určené k budoucímu pokácení.
Veřejnost ovšem tentokrát neselhala a dala jasně najevo, že ve správě šumavského národního parku chce spíše odborníky než „manažery“. Ministerstvo pak Stráského ambiciózní plány nejprve šalamounsky zredukovalo a nakonec nařídilo Správě NPŠ vypracovat posudek o vlivu případných protikůrovcových zásahů na kvalitu šumavských ekosystémů. Vrátilo tak alespoň zčásti opět do hry vědce a masivnímu kácení dalo prozatímní zákaz.
Šumava tak snad přečká další sezonu a do té nové už doufejme vstoupí s dlouhodobější koncepcí hospodaření. Koncepcí, která vyjde ze skutečné diskuse mezi politiky, přírodovědci, místními obyvateli a ekologickými hnutími a která vezme v potaz hlavně to, že Šumava je prostorem nejen veřejným, ale v evropském kontextu i naprosto jedinečným.
Autor je student FF UK a zakladatel iniciativy Věříme vědcům, ne kmotrům.