Cesta do Ameriky

Brooklyn. Název prostý, ale úderný. Právě tam míří Eilis Laceyová z Enniscorthy, hrabství Wexford, Irsko, když se na tomto rozumném kroku dohodnou její sestra a matka s tamním farářem, otcem Floodem, toho času na návštěvě ve staré vlasti. Opouští tak nejen práci u nerudné slečny Kellyové, ale také všechno, co zná, a vydává se vstříc multietnickému Brooklynu padesátých let 20. století a snad i zářivé a finančně zajištěnější budoucnosti. V této chvíli by čtenář mohl předpokládat, že kniha líčí tklivý příběh emigrantky, hledající své místo na slunci v neznámém prostředí, případně že jde o nějakou rafinovanou literární hru s tímto tématem. Ani jedno se nekoná. Brooklyn je totiž románem o pasivitě. Rafinovaný je ale nakonec poměrně dost.

Čekání na konflikt

Brooklyn (2009) je zatím předposledním románem irského spisovatele Colma Toíbína, který za něj získal, vedle několika nominací, cenu Costa Novel Award (dříve Whitbread Award, pojmenovanou po řetězci hotelů a restaurací; nynější název je po řetězci kaváren). Ta je, oproti slavnější Booker Prize, známá tím, že je udělována textům přístupnějším širokému publiku, tedy knihám primárně dobře čtivým. A takovou knihou Brooklyn bezpochyby je. Jeho styl jako by vedl čtenáře do minulosti: uměřený, konvenční, prostě vyprávějící, bez stylistických „kudrlinek“ a formálních „výbojů“. Toíbínův román je skoro literární paralelou ke klasickému hollywoodskému filmu v jeho stylistické neviditelnosti a „bezešvosti“. I Eilisin pobyt v Brooklynu je, zvlášť přihlédneme-li k tomu, že je odtržená od všech, které znala, docela idylka. Konjunktura padesátých let, urbanizace Long Islandu i první černé zákaznice v obchodním domě, kde pracuje, nijak nenarušují její jednotvárný život (takovému narušení se nejvíc přiblíží jenom počáteční záchvaty stesku). Přestože je čerstvá imigrantka, vlastně jí nic neschází. Největší kolize, jež zažívá, jsou pletichy v domě, kde bydlí, vedené její domácí a několika spolupodnájemnicemi, vesměs také mladými Irkami a imigrantkami první nebo druhé generace. Všechno je natolik poklidné a nekonfliktní, až skoro toužebně čekáme na něco, co tento poklid prolomí významněji než Eilisina zkouška plavek, dirigovaná s lesbickým podtextem její nadřízenou.

Život, pasivita, beztvarost

Se stejnou plynulostí se rozvíjí i Eilisin vztah s italským mladíkem Tonym a její začleňování do brooklynského způsobu života: práce, kino, večerní škola, návštěvy Tonyho rodiny, baseball. To přetrhne až zpráva o smrti Eilisiny sestry, kvůli níž se musí načas vrátit do Irska (přičemž před odjezdem se na Tonyho naléhání stihne potají provdat), kde by ji matka ráda udržela nastálo. A zdá se, že Eilis, zpět mezi přáteli, ale obklopená oparem přitažlivé zámořské exotiky a pomalu navazující známost s místním mladíkem Jimem, je připravená opravdu zůstat. Smrt sestry je tím „vytouženým“ konfliktem, respektive vede k němu. Ale je to konflikt zvláštního druhu, protože Eilis nastalé situaci příliš nečelí. Až teď si vlastně plnou silou uvědomujeme, jak pasivně se celou dobu chovala, jak počínaje cestou do New Yorku jí vše plánoval někdo jiný.

A i teď zase jen vplouvá do plánů druhých, ať je to matka, která nechce zůstat sama, nebo Jim, který si ji chce vzít. Eilis jako by nechtěla řešit, zda se má vrátit nebo setrvat. Její postoj spočívá v neustálém odkládání: „Už brzy to promyslí, říkala si, ale v tuto chvíli ještě ne.“ Až když ji její bývalá zaměstnavatelka slečna Kellyová zkontaktuje a jasně naznačí – protože je shodou okolností sestřenkou Eilisiny brooklynské domácí –, že ví o jejím manželství s Tonym, začne Eilis podnikat kroky k návratu. Nakonec se vrací, jako by teď už mohla začít život ve Státech, patrně navždy odříznutá od Irska. Zůstává ale stále stejně beztvará, protože to ve skutečnosti nebylo její rozhodnutí. Tak jako ji sestra „odeslala“ do New Yorku a její smrt přivedla zpět do Irska, byla to dvojice mrzutých a klevetivých starých panen, která ji přiměla vrátit se do Brooklynu.

Svádivé umění vyprávět

Rozpolcenost a neschopnost Eilis rozhodnout se mezi životem v Brooklynu a Irskem je vzhledem k tomu, že koření v její kolísavosti, váhavosti a netečnosti, naprosto vzdálená tomu, aby mohla působit jako dramatická, neřkuli tragická rozervanost mezi matkou a manželem, starým a novým domovem, případně manželem v Brooklynu a potenciálním manželem v Enniscorthy. Spíše připomíná váhavé uvažování člověka, jenž není na sladké, nad tím, který ze zákusků v cukrárně si vybrat. Eilis je rozmarná a pasivní; když je v New Yorku, netrápí ji příliš stesk po Irsku, a když je zpátky v Irsku, nechce se jí vracet do New Yorku. Nakonec tak proti očekávání v průběhu románu jeho hrdinka nedospívá, jak by se slušelo, ze zakřiknuté plaché dívky v ženu, která našla své místo v novém světě. Tedy k tomu, co by čtenář od imigrantského románu očekával: cestu odněkud někam a konečné začlenění, linearitu a nalezení rovnovážného stavu. Místo toho se mu dostane kruhu, přičemž na konci románu je Eilis tam, kde na začátku – na cestě do Ameriky.

V čem spočívá výše zmíněná Toíbínova rafinovanost? Právě v hladkosti, řemeslné preciznosti a staromódnosti „bezešvého“ vyprávění, které skoro nikdy nestrhává pozornost samo na sebe, na styl nebo na svůj jazyk. A jeho svůdnost nás tak vlastně ukolébává do podobné pasivity, v jaké spočívá sama Eilis. Nakonec je to totiž až právě ona hladkost, která vyvolá podezření, že by něco mohlo být jinak. A právě v té chvíli je možné si uvědomit, jak je Brooklyn opravdu rafinovaný. Podobně jako ve zmíněných filmech zlatého věku Hollywoodu to podstatné probublává pod povrchem, důmyslně skryto. Román je rozbouráván tím, co příběh naplňuje – vyprávěním. Až když si uvědomíme, jakým způsobem je text napsán, zjistíme s nevyhnutelností, že se v něm neodehrává žádná irsko-americká tragédie, a že se nedočkáme ani žádného zmoudření. Za očekávanými rekvizitami imigrantského románu v podobě vykreslení doby, místa, imigrantského osudu a (zdvojeného) vykořenění se odhaluje dvojí plutí v proudu, dvojí pasivita: čtenářská a Eilisina. A také se za stromem příběhu odhaluje les svádivého umění vyprávět. Je ale zrovna tak možné to všechno minout, nedělat si s tím hlavu a Brooklynem s potěšením proplout jako prostým příběhem.

Autor je publicista a spolupracovník redakce.