Jinakost byla zachována

Abychom začali opravdu od začátku, to znamená od tebe: jak se chceš v rozhovoru jmenovat? Chceš zůstat v utajení?

Já myslím, že je to jedno. Napište třeba… Martin.

Tvá činnost se teď točí okolo DisCentra. Předtím jsi ale byl na Miladě a máš zkušenosti i z jiných nezávislých prostorů. Jak ses dostal k alternativním či nesystémovým kulturně-společenským aktivitám?

Vždycky se mi líbily různé alternativní akce, hlavně to, že měly jinou atmosféru, než jsem znal z koncertů. Narodil jsem se v Bratislavě, jenže tam po přelomu tisíciletí různé nezávislé prostory postupně ustupovaly developerům, firmám a různým načančaným kavárnám. Vlastně už jsem v tom městě neměl kam chodit, bylo tam hodně nácků – aspoň v půlce prvního desetiletí – a do toho skončilo divadlo Stoka a dalších pár klubů, takže jsme byli rádi, že se jednou za dva měsíce uskuteční party v nějakém country klubu někde na okraji města, kde z nás byli vždycky zděšení. A tak jsem – asi tak v roce 2006 – začal jezdit do Prahy.

O jaké akce šlo? A kdy se začaly prolínat se squattingem?

Hrál jsem v jedné punkové kapele, ale taky jsem měl známé, kteří dělali soundsystémy. Nicméně na první akci ve squatu jsem byl, až když jsme v Bratislavě otevírali anarchistický infoshop a dělali jsme benefit ve vídeňském squatu EKH – Ernst Kirchweger Haus. A to mi zůstalo na celý život. Úplně mě to vtáhlo, když jsem viděl tu atmosféru, ty možnosti a že je možné udělat si to po svém, bez omezení a bez šmelů na baru s majitelem klubu. O něco podobného jsem se pak sám snažil. Ale potom, co jsme v Bratislavě proběhli asi sto budov, které patřily někomu ze dvou nebo tří developerů, se kterými se o kulturních záležitostech samozřejmě nedalo vůbec jednat, jsem rezignoval. V Praze byla Milada, na které se tou dobou nic nedělo, a tak jsme tu prázdnou bublinu zaplnili.

Kdy a jak zaplňování prázdné bubliny probíhalo?

Na Miladě jsem byl poslední tři roky, od léta 2007, kdy jsme to v několika kolektivech znovu rozjeli. To bylo po období určité krize. Tehdy odešel Slavomír Tesárek, pro kterého Milada představovala jakousi baštu odporu s rozhádaným hnutím, a dělaly se tam tak dva koncerty ročně. Více než pořádání akcí pro ostatní se tam řešilo bydlení. A velká část původní squatterské komunity měla na Miladu spíše negativní názor. To se nám pak v průběhu asi půl druhého roku podařilo zlomit. Se dvěma tamějšími squattery, kteří to chtěli posunout někam dál, už jsme se znali, pak se k nám přidali další ze squatu Emilka, což byla spíše taková krátkodobá letní záležitost. Během následujících tří let jsme na Miladě udělali něco přes dvě stě akcí – koncertů, divadel, projekcí, workshopů, čtení. Sehnali jsme generátor, natáhli jsme do baráku vodu, udělali jsme hajzly, kuchyň, nové internetové stránky, hodně věcí. A dění se celkově znovu nakoplo. Mělo to podtitul „Rebirth of free enclave in Prague“.

V té době představovala Milada jediný pražský squat. Jaké byly ohlasy?

Myslím, že ti, co zažili poslední roky, si to pochvalují – jinakost byla zachována. Jenže zrovna když už to mělo nějakou úroveň, nás vyhodili. Potom, po násilném vyklizení Milady v červenci 2009, jsme byli rok na Truhle [v soukromých prostorách domu v Truhlářské – pozn. red.], ale tam jsme nechtěli dráždit sousedy – navazovali jsme s nimi pozitivní sousedské vztahy, takže jsme vždy končili v deset. To noční dění nám ten rok dost chybělo. Zaměřovali jsme se spíš na jiné aktivity, na veřejné kampaně, společenský dialog, dělali jsme rádio a jiné věci, ale byl to jen dočasný stav. Nic netrvá věčně, obzvlášť ne aktivismus. Člověk se může pro něco nadchnout – ale potřeba je také zázemí. To jsme získali před rokem, když jsme přistáli v DisCentru. Za chvíli bude první výročí.

Byl pro tebe primární politický nebo obecně řečeno aktivistický aspekt squattingu, anebo samotné subkulturní dění, hudba, atmosféra a způsob života? Šlo ti spíš o ideu, nebo jsi k tomu došel postupně, „zespoda“?

Jsou různé cesty. Někdo se k tomu dostane přes hudbu, někdo přes ziny, přes názory, někdo přes umění. V mém případě stál na počátku punk a subkulturní dění. Když poznáš ve třinácti punk a vidíš ty sračky kolem sebe, tak tě to dostane – celá ta provokace namířená proti zabředlosti v zajetých liniích. Šlo tedy hlavně o muziku, i když každý může poslouchat něco jiného. Postupně jsem si od punku přes hardcore, crust, grind a techno scénu, na níž jsem měl známé, vytvořil takový mix, s jehož pomocí jsem se vydal na cestu. Až pak jsem se začal víc zajímat o Antifu, antikapitalistické myšlení, filosofii a historii squatování.

Na co jsi přišel?

Kořeny squattingu sahají až k situacionismu, k nizozemskému hnutí Provo, odhalujícímu za pomoci nenásilných provokací násilnou povahu společenského systému. První vydání jejich zinu v létě 1965 bylo nicméně celé zabaveno, protože tam byl návod, jak si vyrobit domácí granát. Byli to lidi, kteří dělali různé kampaně, jejichž součástí bylo i squatování. To pak spolu s anarchismem a autonomismem vyústilo do onoho masivního hnutí, které si na Západě v osmdesátých letech vyházelo své domy dlažebními kostkami a bojem s policií. Pro systém bylo nakonec levnější squaty tolerovat. Nic takového se ale u nás už nepodařilo zopakovat.

Myslíš, že by se v současné situaci mohl v Praze znovu objevit nějaký squat?

Mohl, ale musel by za ním stát dostatečný počet lidí. Nevím, jestli přímo hnutí, ale určitě síť lidí, kteří budou mít sílu takový prostor udržet, podporovat a provozovat na úrovni, která by měla přesah do společnosti a umožňovala zapojit nezávislé aktivity do sousedství squatu. Tak třeba v Holandsku squat nemůže být zrušen, pokud ho tam sousedé chtějí mít. Ale u nás je bohužel síla lokální komunity rozbíjena už v komunální politice. Potíž je také v tom, že mezi generacemi squatterů – třeba mezi Ladronkou a Miladou – byla přerušena kontinuita. Veřejnost si po letech pořád ještě představuje squat jako feťácké doupě plné lidí, kteří tam jen serou do rohu. A to ani nemusí jít o squat, ale vůbec o autonomní centrum. Machiavelli říkal, že nesmíte nechat žádné svobodné místo, protože lidé si ho pak pamatují hodně dlouho. Inspiruje je k odporu. Na druhé straně je ale pravda, že i když třeba pozitivní odezvy na Miladu poslední rok před vyklizením pořád rostly, při pohledu ze střechy na množství policejních dodávek bylo jasné, že to těch tři sta lidí, kteří nás přišli podpořit, nemohlo zvládnout. Důležité je proto vytvářet pořád nová místa. Teď v DisCentru jsme zvolili kompromis: všechno, co vyděláme, zase dáváme za nájem, elektřinu atd. Děláme hudební a osvětové akce.

Co se tu konkrétně odehrává? DisCentrum je klub, ale také „centrum pro sociální interakci“, což rozhodně nelze přehlédnout. Nestřetávají se tu různé subkultury?

Zpočátku tu byl hlavně punk, hardcore, potom i elektronika, ale se začátkem léta, když systémy vyjíždějí ven, se to zase obrací. Střety jsou věčné téma – pankáči versus technaři –, ale já jsem nikdy nepochopil, o co vlastně jde. Někdo se tím baví, ale nevím, jestli to stojí za to. Myslím, že jde spíš o signál, že věci jdou dělat jinak, a z tohoto pohledu se pro mě při koncertě to hlavní odehrává pod pódiem. Identifikovat svou osobu s určitou hudební subkulturou je nesmysl. I když každý nějak řeší krizi identity… Pro atmosféru místa je důležitější, že tu není žádná autorita. To je hlavní rozdíl od komerčních klubů a odráží se pak také ve spontaneitě akcí. Hodně mě pobavilo, když jsem se jednou vzbudil a Crystal Distortion (poměrně známý Dj, který předtím hrál na nějaké komerční akci) si připojil mobil k aparátu a v sedm ráno tu rozjel afterparty… Na jedné straně je potřeba pořád posouvat hranice a experimentovat, na straně druhé se snažíme být přístupnější i pro lidi, kteří se jen tak odpoledne zastaví s dětmi nebo se psem. Prostor je omezený, ale dveře jsou otevřené.

Z jakého důvodu sem jezdí policajti, nebo spíš jaký důvod uvádějí?

Je to hlavně hledání pohřešovaných osob… Ale to už je věc zvyku. Zpočátku sem jezdili pořád, teď už tolik ne, není důvod. Náš rozpor je ideový. Radnici ani chod města neohrožujeme. Pokud pro ně představujeme problém, jde jen o to zabít ideu. Aby lidi ani nenapadlo, že někde může být něco jiného než to, co už znají – kultura za pět set korun.

V souvislosti s přestavbou nákladového nádraží, v jehož areálu DisCentrum stojí, se mluví o hrozbě vzniku ghetta – ať už se jedná o bezdomovce nebo o subkulturní dění. Není ale „ghetto“ jen negativním vymezením prostoru, který se vymyká normalizaci svého okolí?

To ano, ghetto jako semeniště odporu je potřeba – jedna čtvrť, která se s tím nesere. Asi to chce nějaký nový underground.