Když repráky zaburácí, je mi líp!

Mohl byste na úvod říct, kdy a jak vznikli Napalmed, a stručně popsat vývoj skupiny?

Kapelu Napalmed jsem založil 18. června 1994 v Mostě. Na koncertě místních kapel jsem oslovil pár muzikantů a s dvěma basami, bubny a mým hlasem jsme vystřihli prvních společných pět minut. Naivní plán stvořit noise se smrsknul na jakýsi hybrid improvizovaného noise core. S tímto nákladem jsme se plahočili do doby, než kluci sami uznali, že to není ono. Potom jsme plynule přešli k nehudebním prvkům jak ve výbavě, tak v konceptu. Výsledkem byl spontánně improvizovaný industriální hluk, inspirovaný tvorbou Napalm Death, Einstürzende Neubauten, Cryptic Slaughter, Anal Cunt, Meat Shits a dalších. Původní sestava se rozplynula v čase a prostoru, chvíli jsem vystupoval sám pod zkráceným názvem NPLMD a přitom jsem stále hledal další lidi. Nejprve se objevil MartiN.B., který odvrátil moje rostoucí pochyby a únavu, a před nedávnem přibyl do sestavy PaveL.H. Jako trojice nadále pokračujeme v obrážení měst se svou představou o hluku. Xtreme freaQuency electroniX v sobě skrývá okouzlení podomácku vyráběnými syntezátory, ale samozřejmě nezapomínáme na staré dobré železo.

Industrial a noise jsou často založeny na negativismu a provokaci, případně na určité lhostejnosti či odtažitosti. Vaše živá vystoupení ale svědčí především o vysokém stupni prožívání zvuku, které působí až radostným dojmem. Co je na hluku tak rozradostňujícího?

Jsem rád, že má někdo z naší tvorby, a obzvláště z živých vystoupení, kladný pocit. Takový dojem jsem měl totiž i já už od svého prvního setkání s tímto žánrem a především jeho japonskými protagonisty (Gerogerigegege, Merzbow, Violent Onsen Geisha, Masonna, Aube, Painjerk, Outermost a další). Stanovisko nesené zvukovou složkou jejich tvorby, o niž jde především, se mi nikdy nezdálo jakkoli negativistické. Osobně zapšklé umělce příliš nevyhledávám, a to se týká i hudby obecně. Mnohé chmurné, pesimistické kapely stejně nakonec beru pozitivně, popřípadě mi jsou k smíchu!

Hluk je ovšem sám o sobě obvykle považován za negativní civilizační jev, za něco, před čím je třeba se chránit – a tak se k němu mnozí umělci také stavějí. Vy však nepracujete s hlukem konceptuálně, ale vyloženě si ho užíváte, jako by to bylo něco oblažujícího.

Nejprve ale musíme oddělit hluk jako nežádoucí jev civilizace a hluk jako kulturní fenomén, hudební styl. Pravda je, že oba elementy jsou propojeny a mají dost společného – i hluky produkované na hudební platformě mohou být odpudivé nebo neposlouchatelné. Tvůrci, ke kterým mám blízko – a díky nim i Napalmed –, nicméně zdůrazňují pozitivní aspekt hluku. Připouštím ovšem, že pro většinu je toto vysvětlení scestné. Ale to nevadí. S hlukem stejně nakládáme především pudově, a umění představuje až další rovinu, na kterou svoji spontánní aktivitu přenášíme.

Kromě obvyklého názvu Napalmed, respektive NPLMD, existují také mutace Napalmeduo, Napalmetrio, Napalmix nebo Napalmega. Podobný dojem chaosu či bujení vzbuzuje i vaše spletitá diskografie. Je tato mnohost spíše potřebou komplexního sebevyjádření, nebo naopak tříštěním individuality v hluku?

Má individualita, pokud kdy existovala, je už dávno ztracena. To, nač se ptáte a co se snažíte pochopit, je možné jen díky tomu, že vše, co mě napadne, zaznamenávám, publikuji a poskytuji jako informace. Můžeme to nazývat sebevyjádřením. Zdá se mi to poctivé a přirozené. Ne vše samozřejmě dojde k cíli, některé cesty se ukážou jako slepé, ale diskografie je spletitá jen zdánlivě. V podstatě je to nuda.

Do jaké míry je pro vás na pozadí konvenční hudební produkce určující extrémnost?

Dá se říct, že jistá forma kulturní extrémnosti je podstatnou součástí mého úsilí. Ne jedinou, ale zřejmě tou hlavní. Rád poslouchám nepřeberné množství muziky různých stylů, ale když repráky zaburácí, hned je mi líp!

Někteří umělci pracující s hlukem k němu zachovávají naprosto indiferentní postoj. Hráč nehybně stojí za mixpultem a s rozvahou produkuje vlny takřka nesnesitelného rámusu. Vy naopak působíte, jako by všechna ta zvuková materie procházela vašimi těly. Pocházíte z takzvané průmyslové oblasti, myslíte, že to s tím nějak souvisí?

Ovlivnění prostředím je nezpochybnitelné, i když jsem se tomu zpočátku bránil. Průmyslové okolí mi poskytuje spíše vizuální estetické podněty, ale i zvukových vjemů je dost. K hudebnímu hluku nepřistupuju akademicky, nesnažím se od něho distancovat, spíše s ním po vzoru divokých kapel souzním. Je v tom i trocha jakéhosi divadla a exhibice, ale jsou momenty, kdy vše splyne do jednotného celku. A ne každý hluk mi připadá snesitelný…

Mluvíte o divadle, ale říká se, že jste při koncertě poranil jednoho ze spoluhráčů. Když se kácí les, létají třísky? Vy sám občas mlátíte hlavou do stolu s ozvučenými kovy – má takovéto ponoření se do hry nějaké trvalé následky?

Je pravda, že Petr Kopecký, který nás kdysi natáčel na koncertě při prezentaci velmi divokého akustického industrialu, dostal traverzou do břicha (já to nebyl!). Přežil, a to je také důvod, proč mohl být na chvíli v sestavě. Osobně jsem kromě pár modřin, whiplashe a několika řezných ran nedošel větší úhony.

Zdá se, že jednou z důležitých vlastností potenciálního člena Napalmed je ochota přijmout sem tam nějakou tu ránu…

Snažím se je vyburcovat k akci. Nakolik jsou ochotni trpět, je spíše otázka pro ně.

Vystoupení Napalmed mají vždy jedno energetické a zároveň kontrolní centrum: vás. Máte nějakou bližší představu o motoru či ovladači, kterým byste se chtěl stát?

Nemám potuchy, čím bych se chtěl stát… Chci, aby mě všichni měli rádi a poslouchali náš bordel! Motorem jsem jen proto, abych poháněl soustrojí kapely, ovladačem pak, aby se něco dělo.

Pracujete s „nehudebním“ materiálem. Kolik času věnujete při své tvorbě kutilství a co pro vás tato přípravná fáze znamená?

Aktivita zabere podstatnou část volného času. Cíleně nezkoušíme, jen tu a tam se sejdeme provětrat zařízení, zkontrolovat kabely a zdroje zvuku. Přípravná fáze – hledání možností, konstruování zařízení atp. – je nezbytná. Kutilství je zčásti radost, dílem dobrodružství a pak také pragmatická potřeba ušetřit prašule.

Jeden ze sloganů Napalmed zní: „Underground končí tam, kde začíná pop druhého.“ Jak se díváte na pop? Máte ho rád?

To heslo v podstatě vychází ze snahy nějak přehnaně nehanět, co se mi nelíbí. Je to pokus formulovat v kostce toleranci v hudbě. Ale dá se to vysvětlit i jako jisté oddělení zrna od plev. Pro divočáka, který poslouchá nejhrubší harsh noise, jsme „pop“, pro hudebně vzdělaného sračka. Hlavní je nebýt ani jednomu lhostejní. Žádnou jinou pozici si nebudujeme. Pop mám samozřejmě rád, pokud za něj mohu považovat třeba tvorbu Richarda Müllera.

Nedávno jste v Praze vystoupili v Komunikačním prostoru Školská 28, kde se zpravidla konají jen tišší zvukové performance. To, že se Napalmed někdy ztiší, se zdálo asi tak pravděpodobné, jako že v pekle začne sněžit. Začíná tedy v pekle sněžit?

Ve Školské jsme sice předvedli takzvanou zvukovou performanci , ale přestože jsme nedosáhli ani poloviční hlasitosti, jaká je u nás běžná, byli jsme i tak dost hluční. Z mé strany došlo k nepochopení, že tam probíhají velmi tiché seance. Myslím ale, že posluchači byli spokojeni. Zkusili jsme další krok ke změně pekla.