S nastávající rekonstrukcí Národního muzea je dobré zrekapitulovat i související proměnu Václavského náměstí a způsob, jak se pro zadání veřejné zakázky vybírá soutěž na míru.
Národní muzeum čeká velká proměna. Začátkem července se pro veřejnost uzavře, a až se za čtyři roky opět otevře (podle současného harmonogramu by měly být veškeré stavební práce dokončeny v červnu 2015), vytvoří zrekonstruovaná budova díky propojení podzemním tunelem jeden komplex s objektem bývalého Federálního shromáždění, který v roce 2006 získalo muzeum z rozhodnutí vlády bezúplatně do své správy. Výstavní plocha se zdvojnásobí, všechny stálé expozice (vyjma mineralogické sbírky) budou instalovány nově. Zastřešení vnitřních dvorů historické budovy umožní využít i tyto dnes nepřístupné prostory, kupoli střední věže zaplní vyhlídkový salonek, přibude nové provozní a technické zázemí. Náklady na rekonstrukci a vybudování tunelu, čerpané ze zdrojů zrušeného Fondu národního majetku a ze státního rozpočtu, dosáhnou 3,8 miliardy korun (spolu s přípravou a stěhováním 4,5 miliardy).
Muzeum versus magistrála
Od svého otevření v roce 1891 Národní muzeum, postavené na jednom z nejexponovanějších míst v centru města, podobně rozsáhlou rekonstrukcí neprošlo, i když bylo několikrát vážně poškozeno. Německá letecká bomba těžce poničila střední trakt, dodnes jsou viditelné následky ostřelování ze sovětských kulometů ze srpna 1968, podzemní práce při ražbě metra narušily statiku nosných konstrukcí. Stavbě nijak neprospívá ani současný enormní provoz na magistrále, která ji obtéká z obou stran. Smysluplnost a úspěšnost rekonstrukce proto přímo souvisí s tím, jak se vyřeší zklidnění dopravy v horní části náměstí. Dodnes nerealizovaný návrh ateliéru Cigler Marani Architects, který v roce 2005 zvítězil v architektonické soutěži na úpravy Václavského náměstí, počítá vedle rozšíření pěší zóny a znovuzavedení tramvaje i s přeložením magistrály za muzeum. Ateliér nyní připravuje projekt pro územní rozhodnutí, přednost má ale spodní třetina náměstí. Zatím totiž není jasné, kdy, jak a za kolik bude dlouhodobě avizované a tolik potřebné převedení magistrály uskutečněno (memorandum o jejím přesunu podepsali premiér Topolánek, primátor Bém a ministři Řebíček a Jehlička již v dubnu 2008). Variantou k povrchovému řešení je zahloubení magistrály za muzeem pod zem, tu ale primátor Svoboda označil za velmi neekonomickou s tím, že nemá smysl se jí zabývat před dokončením vnějšího Pražského okruhu (uvažuje se také o zahloubení autostrády v delším úseku). Může se tak snadno stát, že bude čerstvě opravené muzeum obehnáno novým staveništěm. Nejistota panuje i okolo budoucí podoby Federálního shromáždění. Primátor Svoboda se nechal slyšet, že se uvažuje o demolici Pragerovy superstruktury (nástavby z Vierendeelových nosníků), vyzvednuté nad dřívější palác plodinové burzy. Tento těžko uvěřitelný „nápad“ odborné kruhy zatím raději příliš nekomentují.
Nejlevnější není nejlepší
Národní muzeum a České muzeum hudby, Národní technické muzeum, Schwarzenberský palác Národní galerie, Národní knihovna – Klementinum a dostavba depozitáře knihovny v Hostivaři, nové sídlo Národního filmového archivu, všechny tyto významné veřejné zakázky na revitalizace či novostavby mají jedno společné: byly zadané formou veřejné obchodní soutěže, která má to specifikum, že se neposuzuje konkrétní návrh řešení, ale nejnižší nabídková cena. Zadavatel vychází především z retrospektivy zájemce, tedy jaký měl v minulosti obrat, na kolik je pojištěn a jak objemné stavby (z hlediska investic) postavil, kvalifikační předpoklady se odečítají z počtu let strávených v oboru. Oficiálně proti tomuto způsobu soutěžení vystupuje Česká komora architektů (ČKA), která ho považuje za diskriminační a dlouhodobě, zejména pokud jde o veřejné zakázky, prosazuje soutěž o návrh (totéž co architektonická soutěž). Profesní sdružení architektů se ozvalo i v případě otevřeného výběrového řízení na „Zpracování projektu rekonstrukce historické budovy Národního muzea a projektu spojovací chodby“ a 29. října 2008 podalo podnět k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Dříve než ÚOHS zahájil šetření, vedení muzea zareagovalo, výběrové řízení zrušilo a s upravenými podmínkami ho vypsalo znovu (finanční požadavky klesly na polovinu, namísto pojistné smlouvy stačil její příslib). Zájemci dokládali obrat za poslední tři účetní období, v každém roce minimálně 75 milionů korun, dále svůj významný podíl na rekonstrukci kulturní památky a stavby velkého rozsahu a na hloubení tunelu (podchodu) v centrální městské zástavbě s investičními náklady u památky alespoň 200 milionů korun, u rekonstrukce 300 milionů a u tunelu 20 milionů v uplynulých třech letech. Je zřejmé, že těmto specifickým požadavkům mohl dostát pouze omezený počet subjektů. Napoprvé se přihlásili jen dva uchazeči, a to bylo podle slov Milana Plačka, náměstka pro investiční rozvoj, také důvodem, proč došlo ke zmírnění podmínek. Podruhé se sešlo nabídek šest a podle logiky řízení vyhrála v prosinci 2009 ta s nejnižší cenou 47 milionů bez DPH, kterou nabídlo Sdružení „Národní muzeum“, složené z akciových společností VPÚ DECO PRAHA a SUDOP PRAHA s hlavním architektem projektu Zdeňkem Žilkou (členy hodnotící komise byli Rudolf Pohl a Dagmar Šefčíková za Národní muzeum, Lenka Hloušková za projektového manažera akce IDS, Jan Kaigl a Magda Junková za ministerstvo kultury).
Další architekt nebude třeba
Výsledky veřejné obchodní soutěže nedokážou (a ani se o to nesnaží) sdělit cokoliv o kvalitě budoucího projektu. Uměleckou a technickou náročnost úkolů, které uchazeči řešili v minulosti, pouze z doložených objemů investic vyčíst nelze. Je tedy s podivem, že se instituce tak výjimečného kulturního a společenského významu nesnažila prostřednictvím soutěže o návrh získat množství studií, ze kterých by mohla vybírat (kompetitivnost bývá vysoká, účastní se desítky soutěžících, a zadavatel tak má velkou naději, že si bude moci vybrat kvalitní práci). Vedení Národního muzea odpovídá na vznesený dotaz vcelku lakonicky. Pro architektonickou soutěž nevidí důvod. Projektant má dostat natolik jasně a detailně vypracovaný uživatelský záměr, že v něm není téměř žádný prostor pro invenci (rastrování nového zastřešení vnitřních dvorů okopíruje stávající rastrování nad schodištěm atp.). Své představy precizují muzejníci ve spolupráci s Vědeckou radou Národního památkového ústavu (objekt je národní kulturní památkou, památkáři tak do debat vstupují automaticky). Shodný názor mají i na ministerstvu kultury: „Nechceme do Schulzovy stavby nijak zásadně zasahovat, není proto třeba další architekt pro vymýšlení přestavby a nového stylu budovy,“ přichází vysvětlení z Odboru vnějších vztahů. Náměstek Plaček dále upozorňuje na dřívější nejednoznačnost zákonné definice soutěže o návrh (novela Zákona o zadávání veřejných zakázek, která mnohá sporná místa upravila, vstoupila v platnost v září 2010).
Desetkrát a dost
To ale nejsou uspokojivé argumenty. Pokud by měl zadavatel vůli soutěž o návrh zorganizovat (pravda je, že některé příklady, jako třeba osud Kaplického návrhu na Národní knihovnu, právě netáhnou), mohl se s jakýmikoli pochybnostmi při tvorbě soutěžních podmínek obrátit na ČKA. Neobstojí ani tvrzení, že je vize předem jasná, a proto není architektů třeba. I laik pochopí, že jde o tvorbu veřejného prostředí a že architekt často dokáže zadání vyřešit tak, jak by si to investor neuměl představit. Proto bývá v evropských zemích dobrým zvykem vázat investice z veřejných peněz na soutěž o návrh (inspirací může být současná podoba Nového muzea z berlínského Muzejního ostrova od Davida Chipperfielda, oceněná letos prestižní Mies van der Rohe Award). Architekt Jan Sapák, člen pracovní skupiny pro soutěže ČKA, k tomu říká: „V České republice se soutěží o návrh používá velmi málo a máme dost dobrých důvodů se domnívat, že veřejní zadavatelé se jim vyhýbají právě pro nesnadnost manipulování. Je to jistě jedním z významných symptomů klientelismu, manipulace a korupce. Pokud se většiny osob, jež by měly mít na zřeteli veřejné blaho, zeptáte, proč neužívají soutěže o návrh, odpovědí vám jistě poněkud jinak, mazaně, s důmyslnou filipikou, proč to právě u nich nejde.“ A dodává: „Zatímco by soutěží o návrh mělo být v ČR ročně v souladu s úkoly, jaké se vyskytnou, mezi osmdesáti až sto padesáti, je jich okolo pouhých deseti. To je snad dost výmluvné.“