V londýnském divadle Sadler‘s Wells, jehož repertoár je složený z děl světových choreografických a tanečních špiček napříč styly a žánry, vystoupili po tři květnové večery (5.–7. 5.) María Pagés a Sidi Larbi Cherkaoui.
Na začátku je muzeum
Jejich společná práce Dunas se začala rýsovat na konci roku 2008, kdy k vytvoření nějaké choreografie vyzvalo Cherkaouiho Muzeum imigrace v Paříži. (Už samotná role muzea jakožto iniciátora tanečního díla by měla být v našem prostředí inspirující.) Belgicko-marocký tanečník a choreograf současného tance a španělská flamenková tanečnice a choreografka sdílejí jeviště, jejich energie a taneční zkušenosti vepsané do jejich těl tečou prostorem jako pouštní písek ve větru, jsou stejně tvární jako draperie v pískové barvě, které spolu se světlem utvářejí scénu. Pod Maríinými silnými a ostrými flamenkovými pohyby v jednu chvíli padá Cherkaoui na zem, ženě, která ho ovládá jako loutku, nedokáže vzdorovat. Jindy mužské prsty kreslí do písku a technickým trikem se kresba propisuje na ženské tělo. Aby se pak tanečník s tanečnicí spojili v intimním duetu. Dunas jsou neodmyslitelné také od naživo interpretované hudby, pod níž jsou podepsaní Szymon Brzózska a Rubén Lebaniegos. Symbolika pouště a dun, spojení kultur, to není v Dunas nic prvoplánového, naopak se obé napojuje na vnitřní hodnoty inscenace, její étos. Nehledě na to, že migraci kultur, jejich ovlivnění, spojení nebo transformaci mají oba tvůrci také osobně prožitou.
Odbočka o umělkyních. Ve sbírce Tate Modern je zastoupena Mona Hatoum (narozená 1952). Pochází z Bejrútu, z palestinské rodiny. Do Británie přišla původně v polovině sedmdesátých let studovat, kvůli občanské válce už se ale do Libanonu nevrátila. Dnes žije a pracuje v Londýně. Její Home (Domov) z roku 1999 je skulptura či instalace asociující domov s vězením. Stůl s kuchyňským náčiním, které je nabité elektřinou, je vystavený za dráty. Její kovová postel z roku 1996 stojí v Tate opodál a je to spíš katafalk. V ničem si nezadá s rakví pro „design victims“ či pro ty, jejichž láska k designu jde doslova až za hrob, vystavenou v Design Museu mezi tím nejlepším pro rok 2011.
Wendersova Pina
Taneční a filmoví fanoušci se v Londýně potkávají v kinech, kde běží film Wima Wenderse Pina. O německé tanečnici a choreografce Pině Bausch (esej o ní viz A2 č. 18/2009). Na výběr je běžná nebo 3D verze. S brýlemi na nose jsem si trojrozměrný film užila v malém, ale honosném The Gate Cinema ve čtvrti Notting Hill, nedaleko Portobello Road.
Odbočka viktoriánská. Jak praví „kanonická“ Wikipedie, Portobello Road je výtvor viktoriánské éry. Mé zabíhavé myšlenky tedy hned vystřelí na západní Highgate Cemetery, výstavný viktoriánský hřbitov-park, inspirovaný okázalou staroegyptskou pohřební kulturou. Prezentovat se pohřebním místem na Highgate Cemetery (což vyžadovalo nemalou investici) patřilo k dobovému bontonu. Nad hroby se dnes kromě stoletých stromů vyjímá novodobý rodinný dům, jehož prosklený obývák s dobrou hi-fi soupravou je doslova zavěšený nad pohřebištěm.
Tedy Wendersova Pina. Sama Bausch se ve filmu ze záznamu objevuje minimálně, je však přítomná v myšlenkách svých tanečnic a tanečníků, svého multikulturního souboru. Wenders vytvořil poctu, která se skládá ze vzpomínek, snů, z útržků choreografií, z tváří a těl, ze záběrů města. (V Česku bude k vidění v září na Festivalu tanečních filmů.)
Gay & lesbian kotel
Není tanec jako „tanec“. Každou sobotu uvádí Amy Lamé v klubu Duckie večerní program pro gay a lesbickou komunitu. Když jsem byla v Londýně, hostovali tu také dva chlapíci z Rosie Kay Dance Company s ukázkou ze své inscenace. Spíš „Dance“ než Dance, řekla bych. Dva namakanci v maskáčovině přivlekli na jeviště pneumatiky, o něž se mužně přetahovali. Odkoukali někde pár tanečních klišé, která parodovali – třeba: rukou se udeřím do hrudi a padnu na zem. A tak se tyhle vazby kácely na zem, pot stříkal, trička létala.
V zemi, kde to s kulturní diverzitou myslí vážně a „kreativní průmysly“ nejsou jen tupá floskule, klidně i klub jako Duckie podpoří Arts Council England. Ten, jak deklaruje na svých webových stránkách, mezi léty 2011 a 2015 investuje do umění (v širokém rozpětí, jež zahrnuje divadlo i hudbu, literaturu, tanec, fotografii, digitální umění i řemesla) 1,4 bilionu liber z veřejných vládních zdrojů a dalších 0,85 bilionu liber z Národní loterie.