Demonstrace pořádaná Dělnickou mládeží na 1. máje v Brně a protiakce iniciativy Brno blokuje vyvolaly poměrně značný ohlas v médiích. Odezvou byl i komentář Nenásilí neprošlo od Ondřeje Slačálka (A2 č. 10/2011). Nejen s ním polemizuje následující text.
Rozhodně nepatřím k těm, kterým by vadila kritika malé akčnosti organizátorů brněnské blokády, i když hovořit v souvislosti s nimi o „nenásilí jako ideologii impotence“ mi přijde přece jen příliš kruté. Rozhodně také nepodezřívám Ondřeje Slačálka z pokrytectví, že vyzývá druhé k násilí, ale sám si pečlivě chrání svou akademickou kariéru, jak lze vidět v následné diskusi k textu na webu A2. Osobně jsem zažil, jak se už jako student sebevražedně vrhal do střetů s nácky a policií, na rozdíl od jeho největších a nejzuřivějších kritiků často i bez maskování a pečlivého hlídání ústupových cest. Vysloužil si tím nesčíslně ran i spoustu hodin na policejních celách.
Klouzání po povrchu
Článek Nenásilí neprošlo, podobně jako většina mediální prezentace obdobných událostí, se soustřeďuje na vnější spektakulární aspekty děje – popisuje střet dvou skupin, rozebírá násilí či nenásilí aktérů, včetně policie, a nenabízí o mnoho více než reportážní popis události. Činí tak podobně jako jiná média. Vyznění se pak liší podle jejich tendenčního zaměření a ideového založení autora. Společným rysem, ještě pochopitelným u deníků, ale už méně u A2, je jen povrchní analýza příčin konfliktů. Zpravidla se omezuje na standardní klišé. S těmi se ale setkáváme u všech účastníků střetu – jen má každý to své. Je smutné, že právě u sympatizantů antifašistů je to nejzřetelněji patrné. Nepřítel je prostě nepřítel, jeho ideologie je zvrácená, a proto není třeba zabývat se jeho argumentací v konkrétní situaci. Jako bychom si vystačili s myšlením na úrovni piktogramů: „haknkrajc do koše“ a „bij nácka po hlavě“. U akcí, jako byla ona prvomájová v Brně, se ovšem nabízí i trochu jiné vysvětlení.
„Ach, ti Romové!“
I zakonspirovaní antifašisté hrdě rozvinou své prapory a pustí se do akce, když jde o Křišťálovou noc. Proti Židům, na rozdíl od Romů, většina Čechů předsudky nemá (hovoří tak oficiální statistiky). Co když jsou ale terčem neonacistické akce Romové? Rozdíl, například v porovnání s mobilizací, k jaké se antifašisté vzepjali v Praze v nedávné minulosti, je víc než patrný. Jsou protiromské nálady ve veřejnosti natolik rozšířené, že se už i antifašisté a lidskoprávní aktivisté bojí problém lépe analyzovat? Jde o strach, vlastní předsudky, obavu, že by v diskusi museli dát druhé straně za pravdu, či pouhou neschopnost najít dostatečně silné argumenty?
Češi prý nejsou rasisté, Romy mají docela rádi, vadí jim jen příživníci. To je klišé, kterým se maskují xenofobní postoje a předsudky, jež mohou být dočasně utlumeny, ale stejně tak je snadné je znovu oživit až k pogromistické zuřivosti. Omezený prostor bohužel nedovoluje podrobněji rozebírat otázku, proč je ochota společnosti připustit nutnost nápravy křivd páchaných po staletí na Romech a rozjet skutečnou „affirmative action“ – alespoň v rozsahu, v jakém se k ní odhodlali Američané vůči indiánům, Afroameričanům a Latinoameričanům – v naší zemi stále prakticky nulová, a to napříč celým politickým spektrem.
Čekání na Vůdce
Český stát je na mezinárodních fórech kritizován za svůj diskriminační přístup k Romům (naposledy Amnesty International), výrazně nevstřícný je i jeho přístup k imigrantům. Vyloženě segregační a diskriminační je pak politika většiny měst a obcí. I politici tzv. demokratických stran zaujímají postoje, které si jinde v Evropě otevřeně dovolí hlásat jen ultrapravice. Zejména v poslední době lze však pozorovat sílící trend, že v těch státech, kde je dosavadní oficiální politika v tomto ohledu tolerantnější a liberálnější než u nás, jsou na vzestupu xenofobně nacionalistické až fašizující síly (viz poslední výsledky voleb ve Finsku). I u nás máme obdobný příklad úspěšně odstartované populistické politické strany v podobě Sládkových republikánů. Už v první polovině devadesátých let převzali značnou část jejich agendy politici jiných stran, nejvýrazněji ODS na komunální úrovni. Z tohoto důvodu jsou u nás otevřeně ultrapravicová uskupení zatím stále marginální. Zůstane tomu tak ale jednou provždy? Nejsou spíše na místě obavy, že se některá z etablovaných stran chopí této agendy naplno a promění se v otevřeně populistickou fašizující sílu, nebo se taková zrodí dokonce z dosud marginálního uskupení?
O tom, že k tomu může dojít, navíc v dohledné době, se šlo přesvědčit právě v Brně na náckovské akci 1. máje. Poslouchat projevy řečníků a texty písní, které zpívaly kultovní kapely, nebylo vůbec k smíchu. Vše bylo naopak velice děsivé. Na několikasethlavém davu přítomných bylo vidět, že sebestylizace do podoby dnešních disidentů, kteří trpí pronásledováním jen proto, že hájí svá práva, prostě zabírá. Projevy o právech dělníků, lidech postižených sociální nespravedlností (jimž systém bere výsledky jejich práce ve prospěch bezpracných příjmů jiných), působily v podání řečníků, kteří tentokrát krotili svůj neonacismus, zjevně přitažlivě a přesvědčivě. Zvláště šokující bylo zjištění, kam až pokročila privatizace písní Karla Kryla, s níž začal už v devadesátých letech Dan Landa. Texty, které dodávaly celým generacím sílu k odporu proti minulému režimu, dnes povzbuzují k odporu proti režimu současnému. To by samo o sobě bylo v pořádku, sám Kryl se přece k polistopadovému režimu stavěl velmi kriticky. Užil si dost reálné demokracie a kapitalismu, aby se mu příčilo jejich zbožštění novými politickými elitami. Rozhodně si však nepředstavoval, že by jeho texty mohly sloužit nastupujícím fašistům.
Ztráta času?
Hovořil jsem o tomto zážitku se svými známými, jejichž postoj byl z většiny bagatelizující: jsou to jen žvásty a je ztráta času je poslouchat. Vzpomněl jsem si na jeden moment z historie Československa: T. G. Masaryk svého času zdůrazňoval, že Hitlerův Mein Kampf je kniha, kterou je třeba se vážně zabývat. Sklidil, a to i ve svém nejbližším okolí, vesměs jen skepsi, ne-li přímo posměch. Hitler po svém nástupu k moci pak realizoval krok za krokem všechno, co v Mein Kampfu naplánoval.
Pokud se nebudeme vážně zabývat agendou, kterou si Dělnická strana sociální spravedlnosti přivlastnila, a přenecháme témata sociální spravedlnosti, práv dělníků a svévole mocenských elit nastupujícím fašistům, může se nám stát něco velmi podobného. Nejde o příliš originální myšlenku, ale snad má cenu ji připomenout právě v tomto aktuálním kontextu.
Autor vystupuje proti diskriminačnímu násilí jako aktivista anarchistického hnutí a zmocněnec poškozených.