Hudební publicista se ve zralém věku vrací k žánru, o kterém současnost – jakkoli eklektická – raději mlčí. Europop devadesátých let se ve vzpomínce příliš snadno prolíná s traumaty dospívání. Slast z traumatu spojená s jeho překonáním je nicméně právě tím momentem, v němž se hudební kritika ocitá v důvěrné blízkosti popu.
Na základní škole jsem tuhle hudbu nenáviděl, zněla však odevšad, i pubertální spolužačky si ve třídě prozpěvovaly „nou nou“, což člověku nepřidalo. A syntetické rytmy mě jako rockera snažícího se spustit houni vyloženě drásaly. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že „takhle se to nemá“. Nepřesně jsme hudbu provozovanou spolky 2 Unlimited, Twenty 4 Seven či DJ Bobem označovali za „techno“ a všemožně je parodovali: nedomyslete si k prvnímu slovu názvu pecky Coco Jambo písmeno t.
Vzdor, Eso a Bravíčko
Žánr eurodance byl prostě tabu. Proti komerci hitparády Eso bylo třeba zaujmout postoj tvrdě metalový – což mě ale posluchačsky moc nebavilo, a tak jsem se navzdory nášivce s nápisem Metallica a tričku AC blesk DC doma oddával Stounům. („Tož sólo mají dobrý, ale ta hudba stojí za dvě hovna,“ komentoval to zarytější spolužák.) Zajímavá situace nastala na gymnáziu, kde se ve školním časopisu začaly objevovat fundované recenze na cédéčka nejen zmíněných 2 Unlimited a dalších stálic, ale také projektů Rednex, Aqua či E-Rotic. Jejich autor nahrávky pečlivě škatulkoval, popisoval, srovnával, rozebíral a hvězdičkoval – způsobem, který jsem jako čtenář lindaurovského Rock & Popu dobře znal. Myslím, že žádný jiný český hudební pisálek se škatulkám europopu, eurodance a newbeatu tak důsledně nevěnoval. Časopis se sice dožil jen asi deseti čísel, některá z nich ale takových recenzí obsahovala snad tucet. Tak zevrubně své německo-skandinávsko-beneluxské hvězdy nepitvala ani bašta eurodance, lifestylový moloch Bravíčko.
Ztracený svět „roštěnky a negra“
Čas dokonale léčí rány a lecjaká neveselá zkušenost má s odstupem bizarně přitažlivý nádech. A tak jsem se pustil do poslechu kdysi nenáviděných kapel „vzor roštěnka a negr“ a nalezl fascinující svět. Nejvíce mě uchvátila důsledná neautorskost celé scény: eurodance skupiny vznikly vesměs „shora“, na popud producentů, a jejich členové měli především vypadat sexy. Po úpadku tohoto producentského přístupu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech (tedy při nástupu rocku, později art rocku, punku a nové vlny) došlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, mimo jiné díky eurodance, k obrodě autorsko-producentských týmů, jakými byly o třicet let dříve značky Brill Building, Pickwick či Motown. 2 Unlimited byli dítky belgické producentské dvojice Jean-Paul DeCoster a Phil Wilde, Twenty 4 Seven měl na svědomí Holanďan Ruud Van Rijen, E-Rotic zase Němec David Brandes.
Koncept kapely, v níž tváře jednotlivých členů tvoří nedílný celek s názvem a stylem, eurodance scéna často dokonale popírala. Na stránkách Brava se ocitaly zprávy o tom, že „producenti vyměnili oba členy E-Rotic, místo Lyane Leigh a Raz-Ma-Taze skupinu tvoří nová sexy dvojka Jeanette Christensen a Terence D’Arby“ – jinými slovy: nadále bylo třeba se vzrušovat nad někým novým. Podobné personální čistky postihly i Twenty 4 Seven, v jejichž sestavě se vystřídalo hned devět zpěvaček. Prezentovat „tváře se jmény“ bylo výsadou jen těch úspěšnějších, například 2 Unlimited, o nichž se vědělo, že je tvoří Anita a Ray (coby Ray & Anita také dvojice uskutečnila comeback a dodnes působí), nebo výrazných: ve švédských Army Of Lovers se střídaly pouze vokalistky, neboť adeptek zpěvu s vizáží pornohvězdy je ve Skandinávii evidentně více než zábavných transvestitů – Alexander Bard a Jean-Pierre Barda tedy měli své posty jisté.
Skupina 2 Unlimited prodala osmnáct milionů desek, dánskonorská skupina Aqua (hit Barbie Girl) dokonce třiatřicet milionů. Méně úspěšné projekty se pak snažily zaujmout vyhrocenou stylizací. Jen o něco starší vzory náctileté mládeže se měnily v jednodimenzionální monstra: kabaretní Army Of Lovers (s „pouhými“ sedmi miliony prodaných nosičů), „kovbojští“ vidláci Rednex i prasečkářští E-Rotic trpěli nasyceností trhu a snažili se zaujmout podobným vizuálním způsobem, jakým se dvacet let před nimi prosadili v bigbítu Kiss.
Legrace po letech
Žánr eurodance se nezrodil na zelené louce. Jak by také mohl, byl-li koncipován jako producentská továrna na peníze. Proto útočil z pozic nejnižšího společného jmenovatele. U kolébky mu zcela jistě stály sudičky jménem italo disco, new wave a rave, stejnou důležitost ale měl i rock: klávesové riffy nad tvrdým rytmickým základem ze všeho nejvíc (stejně jako v žánru EBM) připomínaly bigbít přefiltrovaný do plastické podoby. Zhrzenost mnohých rockerů se tedy s odstupem času jeví být přinejmenším s podivem: písňový materiál eurodance sice nebyl živý, upocený a autorský, formálně si ale s tím jednodušším bigbítem neměl co vyčítat, pouze k němu přidal trochu rapu. Jednou větou: 2 Unlimited byli Slade devadesátých let. Výběr eurodance hitů v podání bigbítového revivalu by rozhodně za tu legraci stál.
Procházíme-li historii eurodance projektů, bude nás možná šokovat, kolik jich podniklo reunion či dokonce nikdy neukončilo činnost. Jak asi žijí? Jak se oblékají? Dvacet let, uplynuvších od počátků eurodance, je ideální doba pro pořádnou nostalgickou retrovlnu. Vzpomínat na staré časy lze u čehokoli, co vyvolá nějakou asociaci, a ve světě natolik rigidních populárních hudebních žánrů, jako je indie rock, metal či hip hop, se urputnost samohrajkových bicích, jednoprstových vyhrávek a jásavého rádoby hédonismu rozhodně neztratí.
Autor je zástupce šéfredaktora hudebního magazínu HIS Voice.