Lucii Petrušovou nyní opakovaně hostí olomoucký festival Divadelní Flora. Jak ukazují zkušenosti tanečnice nabyté v Holandsku, centrum tanečního umění by v žádné zemi nemělo být jen jedno.
Už při studiu na pražské konzervatoři Duncan Centre jste odjela na stáž do Holandska a po ukončení školy jste se tam vrátila. Proč, měla jste jasný plán?
V šestém ročníku Duncanu jsem jela jako studentka na stáž, chtěla jsem na Rotterdamse Dansacademii, kde se hodně pracuje na technice. V Holandsku je dobré zázemí pro tanec, je tam pro něj i finanční podpora a ve školách jsou kvalitní pedagogové. Při stáži jsem se rozhodla, že tam chci studovat dál, a po skončení Duncanu jsem se vrátila. Chystala jsem se taky rozhlédnout a zjistit, jaké mám možnosti, jestli by mě někdo chtěl jako tanečnici ke spolupráci. Potřebovala jsem zjistit, zda mám vůbec v tanečním světě šanci. Poprvé jsem se přišla představit do skupiny T.r.a.s.h. a hned mě vzali. Nejdřív jako stážistku do inscenace Janusz ist zweiseitig am kopf, což se nelíbilo ve škole, protože první dva roky studia nesmíte účinkovat. Zariskovala jsem a zůstala jsem s T.r.a.s.h. – sedm let.
Do zahraničí jsem odjela i proto, že u nás je hodně tanečníků a málo práce. Vždycky jde spíš o seskupení přátel, je těžké se mezi ně dostat. Proč tedy nevyjet ven, když jsem měla šanci? Umělec by měl mít rozhled. Řekla jsem si ale, když mi to venku do roka nevyjde, otevřeně si přiznám, že na to nemám. Což by nebyl konec světa, vždycky bych mohla dělat něco jiného, co by souviselo s tancem nebo uměním vůbec. Ale štěstí bylo na mé straně.
Studovala jste sice různé taneční techniky, T.r.a.s.h. má ale specifický způsob práce a vlastní vyhraněnou poetiku. Jak se vám v souboru začínalo a kam jste se v něm jako tanečnice během sedmi let vyvinula?
První rok byl krásný. Všichni čtyři, kteří jsme přišli nově ke spolupráci na inscenaci Janusz, jsme se později stali kmenovými členy skupiny. Po Januszovi naše cesta stoupala nahoru. Začali jsme tvořit společně, nebyl rozdíl mezi zkušeným členem a stážistou. První rok jsem spíš pozorovala, poslouchala, zkoušela, nic jsem neříkala, prostě jsem se učila, nasávala informace a sama pro sebe si všechno přepracovávala. Postupně jsme našli jakýsi slovník T.r.a.s.h. a pokračovali k větším a větším extrémům. Posouvali jsme své hranice pohybu. Byla jsem tam jako ryba ve vodě, konečně jsem své tělo mohla použít přesně tak, jak jsem chtěla. Mám hodně energie, jako malá jsem byla hyperaktivní, mám ráda nebezpečné, riskantní a rychlé věci. Věděla jsem, že jsem sice fyzicky maličká, ale mám dost síly, abych zvládla to, co dokáže chlap. Byla to fyzicky i mentálně velmi náročná práce.
Pak jste ale z té vody vyskočila. Z jakého důvodu?
Byli jsme spolu už příliš dlouho. Přišel čas jít za novými zkušenostmi. Dvě členky navíc byly těhotné. Skupina se začala přirozeně rozpadat. Uzavřeli jsme spolupráci a T.r.a.s.h. má teď nový koncept, novou trilogii s novými tanečníky.
Nyní jste nezávislá tanečnice, pouštíte se do choreografie. Co vás v nejbližší době čeká?
V květnu jsme s choreografkou a tanečnicí Karlou Shacklockovou v Anglii dodělávaly inscenace Beyond a Nobody. V červnu začínám pracovat s holandskou skupinou United-C na nové inscenaci. V červenci se chystám na měsíc do Thajska, kde budu studovat jógu a meditaci. V září bych se ráda věnovala józe v Indii. A pak budu zase pokračovat v práci s United-C. Na začátku roku 2012 by mělo pokročit dál Beyond, je před námi s Karlou dlouhá cesta, zatím jsme jen našláply. Ale potřebujeme víc financí, zázemí… Klubou se mi také nápady na vlastní choreografie, zatím na ně nemám čas.
Díky olomouckému festivalu Divadelní Flora jste se začala vracet do Česka. Tady nemáte žádné pracovní plány?
Ráda bych dál spolupracovala s Florou. Do Prahy se člověk jen tak nedostane. Praha je uzavřená, lidé jsou tam mezi sebou hodně propojení a já jsem tu dlouho nepracovala. I T.r.a.s.h. zná jenom Olomouc, v Praze jsme nikdy nebyli. Snažili jsme se kontaktovat třeba Tanec Praha, ale nevyšlo to. Flora na sobě pracuje, je tu hodně zapálených mladých lidí. Letos jsme s Karlou připravily pro festival workshopy, příště třeba uděláme týdenní taneční dílnu, jejíž výsledek pak na konci můžeme ukázat. Myslím, že regiony jsou opomíjené. Všechno se vždycky centralizuje do Prahy. Přitom vedle Olomouce si pozornost zaslouží například také Brno.
Mluví z vás holandská zkušenost, kde je mnoho tanečních center?
Ano, v Holandsku stojí za to taneční dění v Utrechtu, Amsterodamu, Haagu, Rotterdamu, Tilburgu… A v každém z těchto míst je to jiné. U nás když nejste v Praze, strádáte.
Zdá se mi, že vašimi tématy jsou otevřenost, autenticita, prožívání bolesti, stud, který s tím souvisí. Jak s nimi pracujete?
Pro mě jako tanečnici jsou to přirozené věci, to je to, co mám. Tanec není předstírání. Nechci se chránit tím, že budu někdo jiný, hraní pro mne nic neznamená. K divákovi jsem upřímná, pak může cítit, co cítím i já. Nemusí rozumět, ale může zjistit, jak to souvisí s jeho vlastním příběhem, životem, sny. Je mnoho umělců, kteří říkají, tohle je Umění, ale jsou povrchní. To já nechci, povrchnosti je všude dost, na jevišti vždycky reflektuji, kdo jsem a co se mi zrovna děje. Vždycky jde o můj osobní příběh.
Lucie Petrušová (nar. 1981) studovala v letech 1996–2003 konzervatoř Duncan Centre v Praze. V Holandsku studovala na Rotterdamse Dansakademie a Fontys Dance Academy v Tilburgu. Sedm let byla členkou taneční skupiny T.r.a.s.h., podílela se například na inscenacích Pork-in-Loop (2005), To File For Chapter 11 (2006), Weiter (2007), Ísa (2008), Zofía a Autumn (obě 2009). Nyní pracuje v Holandsku, Velké Británii a Německu jako nezávislá tanečnice a začínající choreografka. Hostovala na Divadelní Floře v Olomouci (festival se uskutečnil od 13. do 20. května 2011), kde učila, tančila v choreografii Karly Shacklockové Beyond a uvedla svou choreografickou prvotinu Nobody.