Popkulturní téma tohoto čísla podnítilo připomínku jedné z legend akčního filmu, tedy žánru, který stále staví na slávě svých hereckých hvězd. Krkolomná kariéra Jeana Clauda Van Damma ukazuje rozličné proměny jeho svalnaté hvězdné aury.
Křivolaká kariéra světoznámého belgického rodáka, jenž proslul coby hrdina akčních filmů, představuje až nevídaný konglomerát pozic, v nichž se může člověk v showbusinessu ocitnout. Bylo by příliš jednoduché všechny vzestupy a pády svést na zkaženost hvězdného systému, který si své objekty podmaňuje jako vypočítavý sňatkový podvodník a poté, co je vysaje, se jich bez skrupulí zbaví. V případě Jeana Clauda Van Damma se spíš nabízí vidět za vším hercovu paličatost, což slovy režiséra a scenáristy Sheldona Lettiche je super vlastnost, když jde o to udělat film, ale zkázonosná věc, když se šňupe kokain.
Van Damme představuje esenci hvězdy, tedy osobnosti, která je ze své podstaty efemérní a zcela utvářená vnímáním lidí. Na rozdíl od celebrit jednostranně konstruovaných bulvárem se hvězdy vyznačují pluralitou tváří a vyvolávají adorační fascinaci. „The Muscles from Brussels“ je dnes současně vysmívaný, haněný a odepisovaný i milovaný, obdivovaný a neustále zpřítomňovaný. Vedle enormního úspěchu reflexivního snímku JCVD (2008, recenze v A2 č. 9/2009) na filmových festivalech to dokládá i aktuální hercovy počiny – čestná dabérská role v Kung Fu Panda 2 (2011) či osmidílný mix reality show a lifestylového dokumentu Jean Claude Van Damme: Behind Closed Doors (Jean Claude Van Damme: Za zavřenými dveřmi, 2011), vytvořený britskou televizní společností ITV.
Zrání hvězdy
Cesta drobného otloukánka přes balet a šampionáty v karate do Hollywoodu by sama mohla být předmětem melodramatu z americké továrny na sny. Vidina uplatnění u filmu vedla atleta z Belgie, kde zanechal prosperující podnik i první ženu, k živoření a vykonávání podřadných prací v Los Angeles, zatímco se zoufale snažil prosadit. Báchorka o tom, jak udělal bryskní předváděčkou na ulici dojem na producenta Menahema Golana, šéfa firmy Cannon, specializující se na laciné béčkové akčňáky, je dnes již legendární. Výsledkem byl Van Dammův první hit, arénová mlátička Krvavý sport (Bloodsport, 1988), po němž rychle následovaly další brakovky pro Cannon i jiné společnosti.
První období hercovy filmografie lze označit za dobu hledání a formování jeho hvězdné image. Subžánrově rozličné snímky – postapokalyptické béčko Cyborg (1989), vězeňský thriller Smrtící zatykač (Death Warrant, 1990) či mix bojového filmu a melodramatu Lví srdce (Lionheart, 1990) – zohledňovaly pouze Van Dammovy fyzické přednosti. Právě zde se ustanovily tělesné atributy, jež coby očekávané atrakce provázely „Freda Astaira karate“ každým filmem: vrtulový kop, provaz i záběry, jimž vévodil atletův obnažený, dokonale tvarovaný zadek, který mu spolu s proporčně vytrénovaným tělem a pohlednou tváří vynesl zástupy fanynek i gay příznivců.
Až začátkem devadesátých let lze mluvit o plně hvězdném statutu, jenž částečně vycházel z toho, že Van Damme účinkoval v high concept akčních snímcích pro široké publikum, jako Dvojitý zásah (Double Impact, 1991) a Univerzální voják (Universal Soldier, 1992). Především jeho role začaly vedle výše zmíněných tělesných znaků plně využívat také hercovo charisma. Jean Claude má omezený herecký rejstřík, ale právě filmy, kde může plně rozehrát svůj šarm, nenucenost a vstřícnou rozšafnost, ukazují, proč zrovna on, a ne Dolph Lundgren, Steven Seagal, Michael Dudikoff či někdo jiný z řady dnes již zapomenutých představitelů akčních béček, (téměř) dosáhl áčkové kategorie.
Třináctá komnata
Výrazně stoupající tržby vandammovek v polovině devadesátých let a na ně vázaná pozornost médií byly předznamenáním hercova pádu. Van Damme se v roce 1992 rozvedl s Gladys Portuguesovou, s níž měl dvě děti, a oženil se s modelkou a celebritou Darcy LaPierovou. V její přítomnosti navíc přičichl k drogám, načež stránky novin místo zpráv o nových hercových rolích začaly plnit zkazky o jeho závislosti, výbušném manželství a problémech během natáčení. Někteří kritici tehdejší klesající zájem o Van Dammovy snímky přisuzují nástupu nového druhu akčních filmů s civilnějšími a především inteligentnějšími hrdiny, jako Uprchlík (The Fugitive, 1993), Nebezpečná rychlost (Speed, 1994) či Mizerové (Bad Boys, 1995). Vinu ale spíš nese negativní publicita, která je v USA zkázonosná. Van Damme totiž tehdy zkoušel podporovat vývoj žánru proměnou své image na plátně.
Paradoxně se právě tato část hercovy kariéry nese ve znamení největších ambicí a inovací. Je to doba, kdy Jean Claude vycházel vstříc ženskému publiku výraznými melodramatickými a romantickými motivy v Není úniku (Nowhere to Run, 1993) a Timecop (1994), ale především si prosadil práci se špičkovými režiséry z Hongkongu. Právě on dal Johnovi Woo, Ringovi Lamovi a Tsuimu Harkovi možnost režírovat hollywoodské filmy. V titulech Živý terč (Hard Target, 1993), Maximální riziko (Maximum Risk, 1996) a Double Team (1997) tak ještě před fenomenálním úspěchem Matrixu (1999) západním divákům představil grácii a propracovanou spektakularitu hongkongské choreografie akčních scén.
Reflexe a sebezpytování
Van Damme není žádný intelektuál. Jeho prosťáčkovskou povahu výmluvně stvrdil autorský režijní projekt Souboj cti (The Quest, 1996), který v hávu asijskou mystikou ošálené arénovky nikterak nezastíral upřímnou naivitu svého tvůrce, jenž zde vystupuje jako bojovník, milovník i pouliční klaun starající se o sirotky. Fakt, že hercova filmografie obsahuje hrstku sofistikovaných sebereflexivních kusů, lze spíš připisovat režisérům a jejich schopnosti s Jeanem Claudem tvárně pracovat (sám uvádí, že se jednalo o smluvně podmíněné role). Vedle již zmiňovaného JCVD si zaslouží zvláštní pozornost brakově vyhlížející Inferno (1999). Snímek o depresivním poutníkovi se sebevražednými sklony se vyvíjí v mnohovrstevnatou reflexi nesmrtelnosti akčních hrdinů, která rezonuje s Van Dammovým kariérním pádem a následným zmrtvýchvstáním.
Až na výjimky jako JCVD se Belgičan v novém tisíciletí pohybuje ve sféře produkcí určených přímo pro video. Nicméně ani zde se na rozdíl od jiných devadesátkových gerojů typu Lundgrena či Seagala nevzdává ambicí. Z této – jinak otupující – etapy jeho filmografie vyčnívá pokračování spolupráce s Ringo Lamem v Replikantovi (Replicant, 2001) a Pekle (In Hell, 2003) či fyzické výzvy v podobě spoluprací se Scottem Adkisem, současným předním talentem akčního žánru, v Pastýři (The Shepherd: Border Patrol, 2008) a nyní dokončovaném snímku The Weapon (Zbraň, 2011). Letos Jean Claude navíc dokončil druhý autorský a z hlediska obsahu osobní film The Eagle Path (Orlí stezka, 2011). Synonymem Van Damma po roce 2000 bylo při odlišných příležitostech provolávané „I’m back“. Ve skutečnosti charismatická hvězda nikdy neodešla a nadále k sobě vábí pozornost.
Autor je filmový publicista a festivalový dramaturg.