O hudbě se s někým bavím každý den, čtu různé hudební časopisy, blogy, knihy, prostě hrabu se v tom dost. Zpravidla mě jímá silná nedůvěra, když slyším nebo čtu extrémně příkrý a bezpodmínečný odsudek nějaké hudby. Jistě není vždy všechno skvělé (sám jsem toho zkazil dost). Stejně tak není třeba snažit se za každou cenu o smířlivost (blahosklonnost bývá kolikrát horší než ostrá kritika). Mám ale pocit, že každý, jakkoli slabý výkon předvádí, zasluhuje určitý elementární respekt – už jen z toho důvodu, že i nepovedená hudba spoluvytváří kulturní prostředí. To není luxus, to je nezbytnost. Spousta lidí (možná většina lidí!) dělá daleko zbytečnější věci.
Na elementární respekt k práci druhého přísní soudci rádi zapomínají. Většinou se ohánějí tím, že jsou vlastně odvážní: mají svůj názor, nebojí se ho vyjádřit a stát si za ním. Ach ty názory! Já se slovu názor pokud možno vyhýbám. Přečasto se totiž stává záminkou pro nesmyslné výlevy, floskulí ospravedlňující kdejakou krávovinu. Proč právem na svůj názor nejvíc operují ti, kteří nejsou názoru, tedy nazírání, vhledu do problému, schopni a jejichž názory jsou jen předpojatá ideologická nalejvárna, papouškování odposlouchaných soudů nebo jen bezobsažné egotické tlachání? (Mimochodem, z výše zmíněných důvodů se mi hrozně špatně poslouchá ledacos z tuzemské hiphopové a hardcoreové produkce. Názory tam slyším až moc často. Nevím, možná je to jinde stejně zlé, ale v cizích jazycích tomu míň rozumím, tak mi to míň vadí. Anyway, složil jsem o tom vybroušený rapový rým: Nevadí, když melu blábol/ Stačí tomu říkat názor. Očekávejte brzy v hitparádách, fellas!)
Když už člověk takový příkrý soud chce vypustit, měl by disponovat jedním: znalostí žánru. Čtu právě Šostakovičovy paměti. Je to fascinující kniha (vřele doporučuji, i když se o její autenticitě vedou spory). Šostakovič se tam ke kritikům obrací citátem z Čechova: Když se podává káva, nehledej v ní pivo. Zní to tak samozřejmě, a stejně se toho opakovaně dopouštějí i lidé jinak bystří a vzdělaní. Nesčetněkrát jsem slyšel někoho v kafi techno tracku hledat pivo rockové písně a podobně – když pivo nenašel, sepsul kafe. Přísný kritik ale sofistikovaně namítne: kdepak žánry, takové úzkoprsé rozdělování není hodno velkorysého rozletu mého ducha. Existují přece jen dva druhy hudby, dobrá a špatná!
Vsadím se, že jste tuhle příšernou frázi už taky slyšeli a četli nejméně stokrát. Je to ten druh nebetyčné blbosti, kterou je přes zjevnou nesmyslnost těžké odhalit, protože se tváří, že skrývá nějakou hlubší a tajemnou pravdu. Mně to aspoň nějaký čas trvalo (že bych zblbnul tím neustálým hrabáním se v hudbě?). Tím víc se teď rozčiluju, když to někde slyším po sto prvé. K čemu tahle hierarchizace? K čemu absolutní, vznešené kategorie – dobrá versus špatná hudba –, ze kterých se nikdo nic nedozví? Je přece evidentní, že stejná hudba může být v jedné situaci vhodná a v jiné nevhodná, něco se mi nelíbí, protože jsem se špatně vyspal, něco se mi líbí, protože jsem se u toho dobře opil, atd. atp.
Veškeré tohle komplikované posuzování má ve skutečnosti asi takovou váhu jako tlačítko Like na webu sociální sítě. Její programátoři jsou prozíraví a vědí, jak to se stálostí úsudku lidé mají, a tak tam chytře dali i tlačítko Unlike… To jsou ty názory. I o tom mluví Šostakovič. Hovoří o svém vývoji, o skladbách, které se mu zamlada líbily a potom líbit přestaly a naopak. Mluví i o svém učiteli, geniálním, podivínském, konzervativním řediteli petrohradské konzervatoře Glazunovovi, který nesnášel západní hudbu (říkal jí recherches cacophonistes), a přesto vytrvale a opakovaně chodil na koncerty, snažil se jí porozumět a k některým skladbám pak našel cestu. Na Wagnerově Valkýře prý byl desetkrát, než jí přišel na chuť. Tomu říkám přístup!
Autor je hudebník.