Naše doba je z podstaty paranoická a po svém se skrze odevzdané přijetí s touto nemocí vyrovnává. Tohle vědomé přitakání spojené s vytvořením postparanoie by mohlo ale také mnohé ozdravit.
Existují různé sofistikované teorie o tom, že naše epocha je paranoická tak, jako byla epocha Dostojevského či Freudova hysterická (potažmo obsedantní). O teoretické zdůvodnění tohoto názoru se pokusil třeba literární a filmový teoretik David Trotter, široce o něm diskutovali surrealisté.
Ovšem já stále ještě tak trochu nevyrostl z mcluhanismu, kterým jsem se nakazil kdysi při studiu médií. A z jeho hlediska se mi naše epocha jeví paranoickou v určitém specifickém technologicko-mentálním smyslu, který Trotter i surrealisté obešli, snad pro jeho jednoduchost.
Atomovka versus telefon
Marshall McLuhan vidí dějiny jako proces dialektiky mezi vědomím a technologií. Ovšem ne kdekterou technologií, McLuhan klade důraz na techniku, která prostupuje naší každodenností. Jistě je velmi zajímavé, že existuje atomová bomba. Filosofové právem mudrují nad tím, jak ovlivnila svět, naše obývání světa. Ale McLuhan moc nevěří, že by lidi zas tolik trápilo to, co nepoužívají. Atomovka ovlivňuje snad vědomí filosofů, politiků, vojáků či fyziků, ale běžné lidi ovlivňuje hodinový stroj, telefon, osobní počítač. McLuhan této technologii závažné v životní praxi říká „média“. Definovatelná jsou podle něj tím, že povstala z naší mysli jako její extenze a zpětně formují naše vědomí až tak, že se sama tímto vědomím de facto stávají.
Zavirovanost
Netřeba pochybovat, že klíčovým médiem dneška je computer. McLuhan ho znal. Nemohl však domyslet skutečnou praxi, která s ním bude spojena. Jakou roli sehraje u osobního počítače jeho potencialita být zapojen do sítě, jak bude síť obydlena touhou a jak bude obydlena touhou destruktivní.
Základním znakem zapojení personálního stroje (extenze našeho vědomí) do sítě není samo spojení – kdyby tomu tak bylo, měl by McLuhan pravdu se svým dětinským proroctvím, že nová média obnoví ono spojení, které člověk ztratil v „Gesellschaft“. Jenže není spojení jako spojení. Základním charakterem síťovosti digitální totiž je, že na rozdíl od spojení myslí v „Gemeinschaft“ nová síťovost je vždy infikovaná. Znakem každé digitální sítě je zavirovanost. Nové vědomí nové éry je tudíž především vědomím zavirovaným.
Nové vědomí není formováno ani tak spojením, jako spíše zřeknutím se naděje, že mohu zabránit infikování cizí destruktivity a cizího voyeurismu do personální sféry, proniknutí cizího obsahu do mého přístroje připojeného k síti. Každý uživatel internetu se musí naučit dobře snášet, že jeho počítač bude v podstatě permanentně a nevyhnutelně, tak či onak, zavirován, zanesen nevyžádanými obsahy, minimálně tedy „cookies“.
Postparanoia
Žádný paranoik tuto skutečnost neunese, žádný nedokáže snést tento základní charakter sítě. Na důkaz bychom si mohli uvést stovky kazuistik podobných si jako vejce vejci. Zlé časy u mnou pozorovaného paranoika začínaly vždy peripetií s počítačem, nějakou adresou, kterou ohlásil firewall a již paranoik nedokázal neinterpretovat osobně. Každý paranoik dříve či později musí začít cizí obsah mentalizovat, vztahovat ho k sobě, každý svůj počítač zahrne do své mysli a průnik do něj považuje za průnik do sebe.
Ale pozor, mcluhanismus nás učí, že se v tomto ohledu nikdo z nás „normálních“ neliší od paranoika zásadně. V hlubších vrstvách našeho nevědomí s ním sdílíme jeho představu o technologii jakožto extenzi nás samých, u computeru pak jde přímo o extenzi mysli jako takové. Lišíme se od paranoika jen mírou odstupu od tohoto neodmítnulného modelu, jakýmisi detaily ve struktuře toho, co je extendováno, jakousi jistotou plynoucí z pevnosti této struktury. Jinak jsme ale v zásadě také paranoiky. Abychom se mohli stát občany zesíťovaného světa, musíme paranoiu v sobě propracovat, musíme se stát postparanoiky, a to je základní rys naší nové kultury.
Bylo by dobré cosi tušit o tomto procesu propracování. Postparanoia totiž není antiparanoia. Je to cosi jako akceptovaná paranoia. Ochota říci onomu nekonečnému podezření, které paranoika paralyzuje – „budiž“. Omilostnit skutečnost paranoie. Přijmout svět organizovaný podle hrůzných představ paranoika jako snesitelný. Proto nelze naši dobu bez paranoie pochopit. „Budiž“ není vhled. „Budiž“ není vyléčení. „Budiž“ je akceptace choroby. Naše kultura se s touto akceptací musí nyní vypořádat – hrou a denním sněním, čili novým odolným kmenem virů konspiračních teorií i Matrixem.
Matrix je dnes stejně závažný mýtus jako Odysseus či Oidipus. Vnímejme ovšem, že zatímco ještě devatenáctému a koneckonců i dvacátému století stačilo se rozpomenout na mýty staré, my si již musíme napsat mýtus vlastní. To je signál, jak skutečně novým způsobem nová je naše civilizace, a jak se v ní tudíž může odehrát cokoli.
Nová Moc, nebo nový ateismus?
Jako vždy, tento proces formování nového paranoického vědomí je velmi rozporný. Může vést dvěma směry. Zatím není jasné, který převáží či se ukáže jako dominantní. Přijetí nutného tušení paranoika o možnosti kontroly osobní sféry může vést ke snížené opatrnosti v této oblasti, k rozštěpení společnosti na paranoické sekty a postparanoickou většinu, která si v zájmu psychického zdraví pustí Moc k tělu závratně novým způsobem.
Postparanoia je však i potenciálně nesmírně zdravá. Nutí nás odčarovat technologii, seškrábat z ní mentalistickou, magickou slupku, kterou paranoik nikdy neseškrábe, a proto techniku koneckonců uctívá – celý svět, ba kosmos, si totiž namodeluje jako stroj. Nám ostatním dává postparanoia novou šanci na emancipaci od stroje, na realismus ve vztahu k němu, na rozbití posledních stop božství, které mu dosud nevědomě přiznáváme. Svět, kde nás každý takový střep dokáže strhnout do úzkosti a psychózy, může učit hlubšímu ateismu.
Až zítřek ukáže, která z těchto tendencí bude mít hlavní slovo a zda se v dějinách musí opravdu všechno podělat.
Zatím nezbývá než se učit žít s viry. V sobě, v dějinách i ve světě.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.