Ukrajinizace jedině literaturou

Mnoho Čechů, kteří během takzvané oranžové revoluce sledovali na televizních obrazovkách mapu Ukrajiny, má o této zemi zkreslené představy. Podle nich se Ukrajina dělí přibližně na dvě části: ukrajinskojazyčný západ a ruskojazyčný východ. První otázka těmto stereotypům odpovídá. Kde se ve východním Charkově vzal ukrajinsky píšící autor? Z jakého prostředí pocházíte a co formovalo vaše vědomí a světonázor?

To je velmi zjednodušená představa o Ukrajině. Tvrzení, že východ je zcela ruskojazyčný, se skutečně zakládá jen na stereotypu. Na venkově, v menších městech či dokonce ve velkoměstech se zde často mluví ukrajinsky nebo přinejmenším suržykem, což je nesystémová směs ukrajinštiny a ruštiny. A v Charkově vždy byla silná ukrajinská politická, kulturní a filologická hnutí, tedy alespoň na začátku devadesátých let. Když jsem v roce 1991 do Charkova přijel, abych se tam usadil, hned jsem se ocitl v zajímavém prostředí malířů, herců a spisovatelů, lidí, kteří utvářeli významnou kulturní vrstvu města. Kontakt s nimi, a také s mými vrstevníky, mladými básníky, měl vliv na to, co a jak dělám. Nikdy jsem nijak zvlášť netrpěl kvůli přemíře ruštiny, jednoduše jsem se držel své ukrajinštiny. Kromě toho jsem studoval ukrajinskou filologii, což samo sebou značně ovlivňovalo mé zájmy.

V Rusku je po vašich knihách značná poptávka, v roce 2008 byl překlad vaší knihy Anarchy in the UKR nominován na cenu Národní bestseller. Neláká vás psaní v obou jazycích, nechcete být i ruským autorem?

Ne, to mě opravdu neláká. Nejdřív jsem měl zásadu psát a mluvit pouze ukrajinsky. Potom má zásadovost opadla a zůstal zvyk. Neovládám ruštinu tak dobře, abych v ní tvořil. K čemu by to taky bylo?

Nakolik se ztotožňujete s vypravěčem a hlavním hrdinou Seržem z povídkové sbírky Big Mac? Do jaké míry se jedná o stylizaci?

V Big Macu se dají najít značně biografické popisy, vlastně to jsou takové deníkové záznamy s větší či menší mírou stylizace a odstupu. V knize Anarchy in the UKR je to ostatně taky tak. V jiných knihách, jako je například Vorošylovhrad, však tento autobiografický moment není tak výrazně přítomen. Big Mac je moje první prozaická kniha, bavilo mě promlouvat o často soukromých, osobních záležitostech, zobrazovat autora jako možného hlavního hrdinu. V dalších knihách jsem se přirozeně nechtěl opakovat a změnil jsem strategii.

Hlavní postava povídky Witold aneb Mé noční můry je inspirována skutečným člověkem, to je známo. A co vaše další postavy: vídeňský Ind nebo Bob z povídky Porno? Nakolik jsou smyšlené?

Většina hrdinů Big Macu je takzvaně skutečná, nevymyslel jsem si je zcela, spíš jsem domýšlel jejich skutky a chování. Ale ne pokaždé. Tak například profesora Witolda jsem popsal dost dokumentaristicky, tak jak jsem ho viděl. On text mimochodem četl, měl z něj radost. Tu povídku jsem psal pro polskou mutaci časopisu Playboy, ale nakonec z toho sešlo, byla prý na jejich čtenáře příliš depresivní. Witoldovi se to ale líbilo, každému pak vyprávěl, že jsem ho popsal jako polského playboye. Ind a Pseudolennon z povídky Deset způsobů, jak zabít Johna Lennona jsou také skutečné postavy. Svého času jsem bydlel ve Vídni a občas je potkával. Ani jsem jim nezměnil jména.

Nejnovější román Vorošylovhrad bývá srovnáván s vaším prvním románem Depeche Mode, prý mají podobnou výstavbu. Po více či méně rozjímavých prózách Big Mac a Anarchy in the UKR se znovu vracíte k textům s dominantní dějovou linií. Proč?

Nezdá se mi, že by si byly zas tak podobné. Možná, že zápletka Vorošylovhradu připomíná zápletku Depeche Mode, je zde nutnost vyrazit na cestu s určitým cílem, na misi. Ale to je široce užívaný mytologický postup. Jinak, co se stylistiky a výrazových prostředků týče, jsou ty texty zcela odlišné. Nerad se opakuji, neustále chci jít někam dál.

Jaká je situace v ukrajinské literatuře? Existuje na Ukrajině třeba nějaká forma cenzury?

Bezprostředně v literatuře cenzura samozřejmě není. Literatura se nachází na okraji společenské pozornosti, takže můžu dělat všechno, co si usmyslím. Problém je spíš v tom, že, jak říkal Lenin, nelze žít ve společnosti a být od ní zcela osvobozen. A ukrajinská společnost začíná být v poslední době každopádně stále více kontrolována, objevují se nové mechanismy dozoru a omezování. A to jak v médiích, tak i ve veřejné sféře. Čas od času se setkám s tím, že lidé na poslední chvíli odříkají spolupráci kvůli obávám z postihu ze strany vlády. Odmítají poskytnout prostor k provedení akce, bojí se vyslovit svůj názor, domnívají se, že lepší je být zticha. To se ovšem nedá nazvat cenzurou, Ukrajina zkrátka zažívá období reakce, období protiútoku vlády na společnost.

Spisovatelský tandem bratrů Kapranových vstoupil nedávno do politické organizace nazvané Trojzubec Stěpana Bandery, což byl kontroverzní bojovník za nezávislost Ukrajiny. Prohlásili přitom, že radikální nacionalismus jim není blízký. Tímto gestem se prý snažili reagovat na sílící tlak ze strany vlády na některé spisovatele. Dokážete si představit situaci, která by vás přiměla ke vstupu do podobné organizace?

Ne, za dnešních podmínek si jen těžko dokážu představit situaci, která by mě přiměla ke vstupu do politické strany. Svou občanskou pozici mohu vyjádřit, aniž bych se musel přidávat k nějakým politickým proudům. To opravdu není nutné.

Může literatura přispět k větší ukrajinizaci jižních a východních regionů Ukrajiny?

Nejspíš to může udělat jenom ona. Ještě snad hudba, kino, divadlo. V žádném případě ne politika.

Vaše tvorba je podle řady kritiků vhodná ke zfilmování. Kdy by podle vás mohly vzniknout filmy Big Mac nebo třeba Vorošylovhrad?

Těžko říct. Nápady zfilmovat to či ono tu jsou neustále, avšak k jejich uskutečnění většinou nedochází. Na Ukrajině se filmy bohužel skoro netočí.

V Praze jste vystoupil spolu se ska-punkovou skupinou Sobaki v Kosmose. Jak vznikla vaše spolupráce?

Známe se dávno, společně vystupovat jsme začali před deseti lety. Před čtyřmi lety jsme spolu nahráli album a odehráli řadu vystoupení v různých zemích. Rád s nimi spolupracuji, je to svoboda.