Hlavní postavou románu Prcek polského spisovatele Mirosława Nahacze je vesnický opilec, který se opájí rovněž vlastním vyprávěním. Zdánlivě nesouvislým žvaněním prosvítají neveselé příběhy a obrysy smyslu.
Nakladatelství Dybbuk pokračuje ve vydávání překladů díla tragicky zesnulého autora Mirosłava Nahacze, představitele nejmladší polské literární generace. Po knize Čáp a Lola (2005, česky 2009, viz A2 č. 7/2010), která pojednává o halucinačním světě autorových vrstevníků, vyšel autorův chronologicky druhý text Prcek (Bombel, 2004).
V mumraji slov
„Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice,“ uvozuje charakteristiku titulní postavy příběhu v doslovu ke knize Andrzej Stasiuk. Prcek patří k tomu typu „lidového“ vypravěče, kterému se v českém prostředí říká pábitel. Nic z toho, co se v textu románu vyskytuje, nestojí mimo jeho vyprávění. Právě vyprávění je totiž způsobem Prckovy existence – nakonec tím nejlegitimnějším, protože se dá ovládat vlastní vůlí. Když je třeba, zahřeje, nasytí a dokonce zmírní abstinenční příznaky.
Hlavní hrdina charakterizuje sám sebe jako vesnického opilce, zkrachovalého farmáře ze zapadlé vísky, obecního blázna, který na to má papíry a v období mezi dvěma invalidními důchody vysedává na zastávce, somruje cigarety a peníze na krabicové víno a bez ustání žvaní. Tak by se aspoň mohlo zdát náhodnému kolemjdoucímu. Stačí ale mít trochu strpení, špetku empatie a volnou chvilku, přisednout si k Prckovi, počastovat ho cigaretou, zaposlouchat se – a ejhle! Skrz zdánlivě nesouvislý, neustávající proud řeči začnou prosvítat obrysy příběhů. Mumrajem slov prostupují obrysy smyslu.
Dovolim si vodbočit
O románu Prcek by bylo možné uvažovat jako o souboru povídek, ty jsou však kromě postavy vypravěče a zároveň hlavního aktéra spojovány dalšími motivy, jejichž společným jmenovatelem je ryze středoevropské prostředí polské periferie. Prckovy historky jsou tematicky omezené, zároveň však v sobě mají cosi archetypálního: řádění živlů ve vsi, dobrodružství, která Prcek zažívá se svým literárním dvojníkem Petříkem na výpravách do blízkého i vzdálenějšího okolí, nebo třeba zjevení Panenky Marie, Bohorodičky Čenstochovské. O životních peripetiích protagonisty se z textu dozvídáme mimochodem, postupně, avšak celý jeho život vyvstává před čtenářem jako na dlani. Otec ho bil, matku nepoznal, žena ho opustila, krávy prodal, aby mu je nezabavil exekutor, peníze propil, za zbytek si koupil novou barevnou televizi, kterou nepoužívá, protože ji schovává ve sklepě před exekutorem. Stejně tak předvídatelná je i jeho budoucnost: upije se k smrti, v opilosti ho srazí auto, někdo mu při příští rvačce zlomí vaz nebo jednoduše zůstane sedět na zastávce, usne a už se neprobudí.
Vyprávění je prokládáno četnými odbočkami, ze kterých se dozvídáme o prostém vesnickém životě nebo například o Prckových fantaziích, buď erotických nebo sublimovaných do snění o alkoholu a cigaretách, případně o všech těch věcech, o nichž mu v televizi řekli, že by je úspěšný občan měl mít. Vypravěč si je dobře vědom moci, která plyne z jeho vyprávění – průběžně tematizuje své narativní praktiky a vytváří četné odbočky, zpomalující plynulost příběhů a napínající čtenáře. Doslova se opájí vyprávěním, během něhož si uvědomuje sebe sama, svět kolem a své místo v něm: „Dovolim si vodbočit, páč je docela příjemný oddalovat ten moment, kdy se doberu podstaty věci a budu moct říct to nejdůležitější, a poslouchat se, jak to vyprávim, bude moc fajn a přijemný.“
Důležitým prvkem při utváření příběhů je rovněž samotný jazyk, jehož charakteristická příznakovost zůstává díky povedenému překladu zachována také v české verzi. Jazyková stránka textu ještě umocňuje černý humor vyprávění i celkové melancholické vyznění románu. Cesta na okraj společnosti, jak ji podává Nahaczův román, si získá své čtenáře.
Autor je slavista a ukrajinista.
Mirosław Nahacz: Prcek. Přeložila Bára Gregorová. Dybbuk, Praha 2011, 152 stran.