Zář a stín velkého F

„Na Facebooku panuje ještě ranní poklid. Ještě se nevrátili všichni z Vídně. A my, co jsme tam zbyli, jsme s napětím sledovali každičkou zprávu, každičku fotku, co se objevila na netu. A je jich pěkná řádka, sbírala jsem pořádně, ti ostatní komentovali. A taky přidávali. Fotky, videa, vzkazy. Živě se diskutovalo celičký týden. Taky přibyli další fanoušci. A je co říct, je to paráda. Od Kodaně až na jih Evropy, od Denveru až po Argentinu. Kam se podívám, tam zní Falco…“ (http://falco1957.mujblog.info)

Falco není pes

Příběh osobní fascinace začíná v momentě prvního zhlédnutí klipu k písni Jeanny. To, co se do té doby tvářilo jen jako vzpomínka na cesty autem a tiše bublalo kdesi uvnitř v dostatečné izolaci od všech ostatních vlivů, pronikajících do duše teenagera jako červotoč, se najednou vyvalilo v mohutných proudech ven. Nebylo možné to ignorovat. Nešlo jen o jistý druh perverze promlouvající skrze pop-rockovou baladu, kterou jsem do té doby nevnímal (tahle rovina přece jenom nepřesahuje běžnou manipulativnost pop music spočívající v ochotě zneužít cokoli pro úspěch a peníze), ale hlavně o zvláštní – spíše tušenou než uvědomovanou – rozpolcenost, naznačující, že Falcův kult stojí na mnohem nejednoznačnějších základech, než bývá u popstars běžné. Byl to ale jenom začátek: věděl jsem už s jistotou, že Falco není bílý létající pes (stejně jako že vlčák v klipu Jeanny není komisař Rex), začínal jsem vnímat humorný aspekt Falcovy tvorby a neviděl hranici mezi útočením na pokrytectví rakouské společnosti a čistou exploatací (což se mi ovšem příliš nedaří doteď).

Tehdy byl ale Johann Hölzel alias Falco stále ještě naživu, což bylo možná částečně ku prospěchu jeho tvorbě (i když, kdo ví…), ale jeho kult pořád ještě nedosahoval monstrózních rozměrů – chyběla zkrátka poslední částečka skládačky k tomu, aby se začaly dít opravdu velké věci. „Součástí spění ke slávě je práce na smrti. Právě k ní je třeba v pravý čas směřovat, protože odtud bude vedeno definitivní zhodnocení nenaplněných příslibů a předčasných ztrát. Proto 20 % slavných hudebníků umírá při nehodě, 12 % předávkováním, 11 % sebevraždou, 5 % zavražděním, 3 % utonutím nebo shořením a jen necelá polovina podléhá zdlouhavým nemocem,“ psal Ondřej Klimeš ve svém novoročním ohlédnutí za zemřelými hudebníky uplynulého roku (A2 č. 2/2011) a k Falcovu osudu tato slova sedí dokonale. Velkou roli hrála, jak už to bývá, shoda okolností: text největšího hitu Falcova pozdního období Out of the Dark (Into the Light) ze stejnojmenného alba, jež vyšlo necelý měsíc od zpěvákova skonu, krouží kolem smrti tak sugestivním způsobem („Musím tedy umřít, abych žil?“), že je snadné podlehnout iluzi, že smrt nebyla náhodná. Jeho rakev na vídeňském Centrálním hřbitově nesli ti samí motorkáři, kteří v roce 1985 vytvořili jeho suitu v klipu k písni Rock Me Amadeus, jejíž úspěch (skladba se stala první německy zpívanou písní, jež se dostala na čelo americké hitparády) se Falcovi už nikdy nepodařilo překonat. Kruh se uzavřel a kult nyní mohl růst a bobtnat zevnitř.

Všechno je prostě fantastické

Vhodným vchodem do falcovské ikonografie jsou bezpochyby videoklipy, kterých zpěvák natočil početnou řadu a bez kterých by fenomén Falco de facto ani nemohl existovat: vede jimi totiž jak linka jeho úspěchů, tak i – minimálně pro tento boční pohled na popkulturu – stejně důležitá linka jeho selhání. Ukazují Falcův egocentrismus, smysl pro humor, touhu provokovat, tendence k exploataci ná­silí a nahoty, neschopnost překročit svůj stín; jsou základním stavebním materiálem jeho hvězdnosti a zároveň tím, co hvězdnost podrývá. Klipy zkrátka představují zhuštěnou podstatu tohoto rozporuplného středoevropského kultu.

„Es ist ganz einfach fantastisch,“ říká Falco v krátkém dokumentu o natáčení pozdního videoklipu Naked a vyslovuje zde vlastně kvintesenci popu, jehož primárním cílem je ukazovat blyštivý povrch věcí. Ale směje se u toho smíchem starého zvrhlíka, a tím připomíná, že v každém hladkém povrchu se najde nějaký kaz či rovnou skulina, která nás může zavést do poměrně zajímavých míst. To, co mělo být vystaveno pouze neproblematickému pohledu en face, se najednou ocitá ve středu zkoumavých pohledů ze strany a zezadu. Otevírá se široký prostor pro nejrůznější obsese, pokroucené kulty, hříšné rozkoše i vyloženě podvratnou imaginaci směřující opačným směrem, než kam se odráží lesk pozlátka. Z hvězdy se tak zčistajasna může stát monstrum a líbivá popová melodie začne vyvolávat noční můry, obracející svět vzhůru nohama.

Mullet a sádlo

Nejsnazší cesta k odvrácené straně popu vede skrze videa a fotky z období alba Wiener Blut, které vyšlo v roce 1988, neboť v té době Falco vypadal pravděpodobně nejhůř za celou svou kariéru: v první řadě značně ztloustl, což je zjevné už v klipech k předchozímu albu (např. v Emotional nebo Coming Home – Jeanny part II), a aby toho nebylo málo, nechal si narůst tzv. fotbalistický účes neboli mullet, který v kombinaci s klasickým falcovským nagelovaným vrškem dosahuje opravdu smrtícího efektu. Nikdy se Falco nevzdálil svému velkému vzoru Davidu Bowiemu víc než v tomto období. Vybavuje se mi Bowieho fotka doprovázející varovný článek o drogách v české mutaci Brava ze začátku devadesátých let. Zpěvák v něm vyprávěl o problémech způsobených užíváním kokainu, ale fotka mluvila opačnou řečí: představovala doslova ikonický obraz pohledného a sympatického feťáka, kterého člověk musí milovat a odpustil by mu všechno na světě. V podstatě se dá říct, že velká část hvězdnosti Davida Bowieho je založena na umění vypadat v každé situaci dobře (a vcelku to zvládl i v mrkváčích a s trvalou zastřiženou na krátko, což je u kohokoliv jiného téměř nemožné).

Falco ve zmíněném období naproti tomu vypadá jako negativní reklama na zdravý a spořádaný způsob života, a srovnáme-li video Rock Me Amadeus s klipem Satellite to Satellite, v němž oteklý Falco v džínové vestě s nápisem Texas tančí mezi krásnými mladými lidmi v baru a jeho mohutná postava je promítána na blyštivé fasády newyorských mrakodrapů, druhý vyznívá jako parodie prvého. Bývalý pankáč, kterého už všechny dámy rozhodně nemilují, byť se maželka Sylvestera Stalloneho Brigitte Nielsenová snažila o rok dříve v machistickém klipu Body Next to Body předstírat opak.

Rozmanité podoby lásky

Ženy a láska vůbec hrají klíčovou úlohu ve falcovském spektáklu. Budeme-li se nadále držet toho, co ukazují videoklipy, je evidentní, že nejlépe se Falcovi dařilo ve chvílích, kdy záměrně vplul do perverzních vod. Velký ohlas Jeanny – pozitivní i negativní – se odvíjel především od toho, že se mu povedlo transponovat letité popové klišé o zamilovaném muži, jenž se obrací k ženě, objektu své touhy. Hrdinou klipu a mluvčím písně se stal násilník a vrah a milovaná Jeanny, která je adresátem písně, je jeho obětí. Morbidně laděná balada byla pro rakouskou konzervativní společnost velkým šokem a televizní i rozhlasové stanice nejprve odmítaly skladbu vysílat, což pochopitelně pouze znásobilo její přitažlovost. Avšak Jeanny zároveň překračuje běžnou exploatační taktiku rozdvojením hlasu ve sloce a refrénu. Zatímco ve sloce promlouvá vrah přímo k Jeanny, v refrénu zaznívá odosobněný hlas, který dívce domlouvá, aby přestala žít ve snech, protože svět není tím, čím se zdá být apod. Tato nabádavá du-forma, další klišé pop music, v konfrontaci s perverzním hlasem ve sloce celou skladbu zlehčuje na rovinu hry s posluchačským očekáváním a z Falca – navzdory jeho známým egocentrickým výstřelkům – dělá interpreta, který přece jenom nebere sám sebe úplně vážně.

Postupem času si Falco vypracoval celý rejstřík gest, utvrzujících jeho sice proměnlivou, ale stále více či méně perverzní stylizaci. A pochopitelně – s přibývajícím věkem a klesající popularitou – měl potřebu tato gesta přehánět. A vzhledem ke stále se posunující hranici všeobecné přijatelnosti zesiloval i obrazy násilí, nahoty a sexu. Ve zmiňovaném klipu Naked je Falcova strategie dohnána ad absurdum: sledujeme Falca, jak si se zvrhlým pohledem pohrává s vystřelovacím nožem, jak rozbíjí holou rukou vitrínu s fotkami, jak se ďábelsky směje a špulí rty, krásku s šerpou s nápisem WASTE ME, již později vidíme zakrvácenou, s rozbitým obličejem a nápisem MISS ROADKILL, poletující bankovky a opravdu mnoho obnažených ženských těl: suchých, mokrých, zápasících či sloužících jako pozadí, na které se promítá Falcův obraz. A do toho text písně, který jako by tuto přímočarou a do extrému dotaženou strategii tematizoval: „Naked… Naked/ I taste it and then I waste it/ Naked… I just wanna take it/ Naked… I just wanna shake it/ Naked… I just wanna make it/ Naked… I just wanna break it/ Naked… I am gonna make it/ Naked… I don’t wanna fake it/ Naked… I just can’t awaited.“ Záměr, náhoda, shoda okolností?

Ale abychom neskončili u vykořisťování… Důkazem, že ne všechny Falcovy erotické fantazie se musí nevyhnutelně točit kolem obnažených bradavek a chladnoucích těl, je část klipového filmu Helden von Heute – Die Falco Show, odkazující obrazem ke slavné fontánové scéně z Felliniho Sladkého života. Na rozdíl od Marcella Mastroianniho, který následuje Anitu Ekbergovou do vody, Falco se otáčí k ráchající se ženě zády a odjíždí luxusním rolls-roycem, v kterém se za zvuků písně Kann es auch Liebe sein mazlí se dvěma bezsrstými kočkami. Není pochyb, že i tohle může být láska…

Nakrmit své ego

Falcovo posmrtné album původně neslo pracovní název Egoisten – podle skladby, v které se zpívá: „První jméno na seznamu je moje/ musíš mi už prominout, ale já se miluju/ a ačkoli jsem nadmíru kritický/ celý den přemýšlím jen o sobě.“ Ačkoli okolnosti nakonec pro desku vybraly vhodnější název, pozdní skladba by mohla být chápána jako nečekaný plod Falcovy sebereflexe. Celá jeho kariéra byla totiž opakovaným potvrzováním falcovského mýtu na té nejprimitivnější úrovni: jako by se celá hvězdnost smrskla do jména Falco, které je třeba pořád dokola znovu a s patřičným důrazem vyslovovat, aby mýtus nezanikl. Vtipně zrod této posedlosti ilustruje životopisný film Falco – Verdammt wir leben noch z roku 2008: Hans Hölzel sedí před televizí a sleduje závod ve skocích na lyžích. Zrovna skáče východoněmecký skokan Falko Weisspflog. „Ne, tak to mu nebude stačit. Superskokan Falko Weisspflog byl poražen,“ říká hlas komentátora. Hölzel se zamyslí a nahlas vysloví: „Falco… superskokan Falco,“ vytáhne zápisník a pod rámeček z hvězdiček, v kterém stojí „Elvis“, napíše svůj nový pseudonym. „Super Falco,“ pronese, „Ladies and gentlemen, this is Falco!“

Už film Helden von Heute – Die Falco Show je egocentrismem prosycen: hned v úvodu přijíždí v New Yorku metrem – jak jinak – linkou F, pozdějí přichází do kina s obrovským transparentem FALCO – BRILLANTIN BRUTAL a nejpůsobivější scéna nastane ve chvíli, kdy s kytarou proskočí papírovou stěnou přímo středem nápisu Falco, aby se ocitl ve skladišti, kde znuděně pozoruje, jak skupina bedňáků s tričkem Falco nakládá aparaturu do kamionů Falco. V klipu Jeanny pronásleduje svou oběť v baloňáku s písmenem F na zádech a logickým završením je bezesporu video k písni Egoist, kde dav mladých zákazníků vezme útokem obchod s cédéčky a při refrénu „Celý svět se točí kolem mě/ neboť nejsem nic než egoista“, se všichni sápou po Falcově novém cédéčku. Otevírá se tu geniální a přitom prostá představa hvězdnosti: podmanění světa spočívá víc než v čemkoli jiném v jeho správném a důsledném otagování.

Postranní úmysly vs. vedlejší účinky

Při pohledu na Falcovu kariéru jako celek se zdá, že je upletená minimálně ze tří rovnocenných částí: první z nich představuje vnější povrch a jde o různým způsobem naplňované stereotypy, bez kterých je nemyslitelné stát se popovou hvězdou; druhou tvoří prvky záměrně podrývající nekomplikovanou hladkost vnější vsrtvy (sem patří především morbidní humor a sklony k exploataci); třetí je královstvím nezáměrnosti a je poskládaná z omylů, selhání a vůbec věcí, které se vymkly kontrole. Žádná z vrstev není sama o sobě ničím výjimečná ani zajímavá. Co je ale hodno pozornosti, je jejich prosakování a vzájemné prolínání, momenty, v kterých se nablýskanost snoubí s upoceností, a místa, v kterých se hladká tvář pop-idolu začíná kroutit a nabírat obludné rysy. Není to vlastně nic výjimečného, každá hvězdnost, ten pečlivě vyleštěný povrch, v sobě skrývá nějakou trhlinu, kterou se dají zahlédnout nečekané prostory, u Falca se jen tyto průhledy rozevírají častěji než u jiných, což je způsobeno částečně jeho postranními úmysly a částečně vedlejšími účinky jeho rozporuplného snažení.

Film Falco – Verdammt wir leben noch se podobně jako většina snímků tohoto druhu vyznačuje značně omezeným pohledem na svůj hvězdný objekt a povážlivě zužuje prostor, který Falcův kult nabízí: ucpává praskliny a maskuje postranní cesty. Nicméně zároveň platí, že i zakrývací manévr mimovolně produkuje únikové východy a lidí holdujících lékům spíš pro jejich nežádoucí účinky je pořád dost. Skromnému hledači vedlejších linek by možná mohla stačit úvodní sekvence s expresivně gestikulující Grace Jonesovou v roli svědkyně Falcovy autonehody: „I saw the bus… I saw the car… and i thought, what a weird guy… He just drove out… BANG… CRASH… The bus smashed the car… And it was a horrible noise… It was horrible… horrible…“ Einfach fantastisch.