„Dnes nikam nemůžeme, musíme jít do ateliéru pracovat.“
„A co hodláte tvořit?“
„Budeme malovat transparenty.“
„Aha, jasně. Zase na nějakou výstavu?“
„Ne, na zítřejší demošku Pro-Altu…“
Rozpor mezi očekáváním vyjádřeným v otázce a následující zápornou odpovědí je klíčový: dotyční autoři nejsou angažovaní umělci a nedělají angažované umění. Jsou to jenom politicky angažovaní obyvatelé naší země, kteří shodou okolností vládnou určitými výtvarnými schopnostmi a jsou ochotní je poskytnout politické síle, s níž se ztotožňují.
Na výchozí domněnce, totiž že transparenty, plakáty, letákové kampaně, potištěná trička, nálepky a dokonce i mítinky či demonstrace se běžně vytvářejí za účelem prezentace v galerii, je asi nejdivnější to, že nám dnes vůbec nepřipadá divná. Aktivistické praktiky se v nedávných letech etablovaly jako běžné prostředky uměleckého vyjadřování po boku tradičních médií. Politické, (sociálně) angažované či (společensko)kritické umění je dnes jedním z kanonických žánrů současného umění (mé následující postřehy za mnohé vděčí nedávno zveřejněným výzkumům Pavlíny Morganové a Jana Zálešáka).
Jak vlastně toto umění vypadá? Jak již bylo naznačeno, hojně využívá formáty a materiály konotující společenský apel, přičemž se příliš neohlíží na to, zda je prezentuje v ulicích, kam jsou původně určeny, nebo v galerii. V drtivé většině svých podob je žurnalistické, a to nejen formou, ale i obsahem, který supluje či v horším případě ilustruje informace z médií. Někdy se jeho snaha proniknout do mediálního prostoru stává samoúčelnou aktivitou; boj umělců za svých patnáct vteřin slávy v přímém přenosu je pak vydáván za kritiku mediální manipulace. Rovněž případná kontroverznost tohoto umění většinou není pouhým prostředkem či průvodním jevem vyjádření politického postoje, ale cílem sama o sobě. České angažované umění bývá jen málokdy hlasatelem výrazně alternativních stanovisek – buď vychází z obecně sdíleného balíčku liberálně-demokratických hodnot (s nimiž by se ztotožnil snad každý s výjimkou současného poradce premiéra pro lidská práva), nebo jsou jeho motivy spíše moralizující než politické. Často přebírá témata a problémy ze světové politiky, aniž by se tázalo na jejich lokální relevanci (americkou či izraelskou administrativu lze jen stěží ovlivnit z pražské klubové galerie – spíše se tak dá vyprovokovat někdo, kdo původně vůbec neměl být terčem kritiky). Prezentace tohoto umění bývá spojena zejména s formátem žánrově či tematicky vymezené skupinové výstavy. Propojení aktivismu a galerijní expozice může být efektivní v případech, kdy dotyčná galerie funguje jako součást širšího veřejného prostoru (je hojně navštěvována a sledována médii) nebo když je užita jako zázemí či laboratoř pro přípravu akcí v ulicích. Pokud aktivistická výstava neplní žádnou z těchto funkcí, většinou se stává pouhou výstavou aktivismu.
Nástup popisovaných tendencí u nás je spojován především s velkými kurátorskými projekty druhé poloviny devadesátých let – s přehlídkou Umělecké dílo ve veřejném prostoru, zorganizovanou Sorosovým centrem pro současné umění, nebo s výstavami manželů Ševčíkových Zkušební provoz a zejména Snížený rozpočet. Byl příklon vizuálních umělců ke společenské angažovanosti podnícen institucionálními činiteli reagujícími na aktuální světové trendy? V každém případě tyto tendence v posledních patnácti letech dosáhly jistého úspěchu v rámci lokálního uměleckého provozu tím, že poskytly šťavnatý materiál pro kurátorské projekty, kritické glosy (včetně té, kterou právě čtete) a v nedávné době i kunsthistorické analýzy. O daleko menším úspěchu se dá mluvit v souvislosti s proklamovanou angažovaností či kritičností. Většina projevů politického či angažovaného umění se místo kritického účinku na společnost stala naopak nástrojem depolitizace opozičních praktik – ať už tím, že potlačila politické jádro problému etickým lamentováním, nebo skrze estetizaci aktivismu v galerii.
Je příznačné, že na dnešní arogantní reformy vlády, která nemá takřka žádnou legitimitu ze strany občanů a pod záštitou primitivní ekonomické teorie ničí pilíře společenské soudržnosti, dosud přímo nereagovala žádná výstava angažovaného umění. Umělecká angažovanost zřejmě už vyšla z módy a granty na ni se neshánějí tak snadno. Těch nemnoho umělkyň a umělců, pro které politický postoj není jen pouhou žánrovou polohou, to ale naštěstí vůbec nemusí zajímat.
Autor pracuje na VVP AVU a studuje na FF UK.