Autobiografie podle diktátora

Koncem loňského října, zhruba v době, kdy získal cenu za nejlepší světový dokument na MFDF Jihlava, vstupoval Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca, tříhodinový snímek Andreie Ujici, do rumunské distribuce. Do kin ho uvedla distribuční společnost Cristiana Mungia, čelného představitele rumunské nové vlny. A premiérová projekce příznačně proběhla ve starém Kongresovém paláci, v místě, které je hned po Ceauşeskovi nejčastějším „aktérem“ filmu.

Už Ujicův debut Videogramy jedné revoluce (Videogramme einer Revolution, 1992), natočený ve spolupráci s význačnou postavou autorského dokumentu Harunem Farockým, sestává převážně z archivních záběrů, které často hovoří samy za sebe, bez dodatečného komentáře. Snímek nezachycuje jen týdny nepokojů v Rumunsku v době svržení Ceauşeska, zároveň jde o zkoumání toho, kterak byla revoluce vnímána a zachycena jakožto událost přenášená televizí.

Třetí Ujicův hraný filmový dokument, tříhodinová autobiografie rumunského diktátora, pokračuje v podobném duchu, jen ještě důsledněji. Sestává pouze z archivních záběrů, bez komentáře, jedinými manipulujícími prvky jsou tu střih, práce se zvukovou stopou a občasná porušení chronologie. Dílo je zarámováno výslechem Ceauşeska z doby krátce před jeho popravou, vše ostatní mezi těmi několika minutami bezmoci a malosti je jako jeden nekonečný filmový týdeník bez dodatečného komentáře.

Výsledkem však není pokus o objektivní záznam skutečnosti, jak by se snad mohlo na první pohled jevit. Naopak se tu ukazuje nestálá povaha filmových obrazů, které se proměňují nejen podle kontextu, do něhož jsou zasazeny, ale už samotným jejich stárnutím. Propagandistická epopej je totiž vskutku určitým autoportrétem, s diktátorem vystupujícím v prakticky každém záběru a prezentujícím se tak, jak by jej lid měl vidět. V dostatečné délce a bez podpůrných propagandistických hesel, navíc po ohlodání ideologickým zubem času náhle vystupují obrazy v celé své nahotě a ukazují na zvrhlost režimu mnohem účinněji, než se kdy může podařit didaktickým dokumentům plným mluvících hlav a jednoznačných interpretací. A kromě toho kladou otázku, nakolik byl obětí klamných představ samotný Ceauşescu.

Kdo hraje divadlo

Nevidíme takřka nic jiného než stále se opakující prvomájové a jiné průvody, schůzování, proslovy a státnické cesty po celém světě, ale po určité době se hrůza pod touto stále křehčí fasádou vyjevuje víc a víc. Občas dramatickému efektu, vytvářenému především chytrým způsobem sestříhání, pomůže zvuková složka či její absence – některé záběry jsou ponechány v naprostém tichu, jindy pokračuje píseň či potlesk i v obrazech, k nimž už původně nepatřily. Ale v posledku stejně největší efekt skýtá pouhé pozorování diktátora, kterého s nadšením či respektem přijímají nejen obyvatelé Rumunska a vůdci spřátelených zemí a stejně tak mu potřásají pravicí i představitelé nekomunistických států. Tedy nejen Dubček a Mao Ce-tung, ale i Richard Nixon nebo Charles de Gaulle. Poslouchat Jimmyho Cartera, kterak oceňuje Ceauşeskovo vedení, je možná děsivější než sledovat společné radovánky s předsedou Maem nad monumentálními oslavnými živými obrazy. Nelze se mimoděk nezeptat, kdo všechno za tehdejší politickou situaci nese zodpovědnost.

Jestliže snímky rumunské nové vlny spojuje dokumentaristický přístup a časté návraty do všednodenní komunistické minulosti, Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca lze chápat i jako určitý pandán. Místo krátkého časového úseku, typického pro tvorbu Cristiana Mungia či Cristiho Puia, zde sledujeme celou jednu epochu, ale právě při dostatečném množství propagandistických záběrů na ony efemérní „obyčejné lidi“ (bez oslavných komentářů, mnohdy bez zvukové stopy) se za úsměvy, tleskáním a máváním nenápadně vynořují jejich skutečné výrazy. Co se jim honí hlavou, si lze jen domýšlet. Stejně jako lze dlouze přemítat nad tím, co přesně se honí hlavou Ceauşeskovi, když během rodinné dovolené švindluje při volejbalu. Anebo když si třese rukou s královnou Alžbětou. Kdo, kdy, proč a pro koho tu hraje divadlo?

Autor je filmový publicista.