Při bloudění složitým labyrintem současného hudebního umění člověk čas od času narazí na zasuté ostrovy imaginace, na nichž se hovoří povědomou řečí. Přesto není jednoduché si k ní najít cestu.
Ačkoliv novodobé mutace folkové hudby zažívají svou šťastnou fázi, málokterá se dokáže přiblížit přesvědčivosti té, která se rozšířila během posledních let v Belgii. Směsí náhody a nedopatření se zde protnuly životní trajektorie několika hudebníků, jejichž spřízněnost nekončí u hudební produkce. Paula LaBrecquea (Head of Wantastiquet), Glena Steenkisteho (Hellvete) nebo Brama Devense (Ignatz) nespojuje ovšem pouze země jejich současného pobytu. Všichni se vracejí ke starým, protimoderním výrazovým prostředkům, aby pomohli na svět sonickému ukazováku napřímenému směrem k postmoderní situaci. Hudba kořenů se zde vrací v ozvěnách jako obžaloba a zároveň linie úniku, která poskytuje iluzorní prostor bezpečí. Vrcholně komplikované gesto, v němž se zračí mnohovrstevná ztráta záchytných bodů, působí jako úvod do jejich neoromantické koncepce svébytného zvukového umění.
Tři upřené pohledy zpět
Američan Paul LaBrecque je znám především díky svému působení v kultovním free folkovém uskupení Sunburned Hand of the Man. V projektu Head of Wantastiquet se ponejvíce obrací k dobrovolným outsiderům nedávné americké psychedelicky folkové historie Johnu Faheymu a Jacku Roseovi. Podobně jako oni se snaží bojovat za pomoci akustických nástrojů (kytara, banjo) s frustrací z ubíjející jednotvárnosti každodenní reality. Zvukové vibrace jsou v jeho případě nadány skutečnou fyzickou silou, aby z nich mohl vytvářet akustické skladby-objekty, jež je možné si sluchem osahat.
Glen Steenkiste je jedním ze zakládajících členů belgického kolektivu Sylvester Anfang 2 (dříve Silvester Anfang). Kolektivu, jenž prokládá svou vysněnou podobu psychedelického rocku dávkami krautrockově-elektronického pionýrství a častými folkovými vsuvkami. Stejně jako Bram Devens má vazby na kazetový label Funeral Folk, jenž si stále drží relativní odstup od hlavních tepen hudebního provozu. Na rozdíl od Sylvester Anfang 2, kde je hudba postavena na elektrických kytarách a basové lince, se Glen Steenkiste (Hellvete) střízlivě obrací ke svému oprýskanému banju a jednoduchým efektům.
Přestože zárodečnou půdou všech zmíněných projektů jsou prapočátky amerického blues, odsekávaná kytarová rytmika je plně zapuštěna pouze v hudbě Brama Devense. Ignatzova nejnovější nahrávka I Hate This City z letošního roku staví pomník lo-fi písničkářství, respektive té jeho poloze, v níž se zastřenost zvuku přilepuje na skladby jako nostalgický komunikační most se zašlým věkem minulosti. Ten však vyvstává pouze ve své torzovité, selhávající a mlhavé podobě. Mississippská delta na nahrávce ožívá na způsob vybledlých dobových fotografií a autentických audionahrávek. V jeho hudbě zůstává rýha času jako její významotvorná a zároveň estetická dimenze. Co má celý tento upřený pohled do minulosti vlastně znamenat? A proč je tak důležité, aby byl pouze pohledem, a ne splynutím?
Bolestná průrva
U zmiňovaných hudebníků se setkáváme s odlišnými variantami podmanivých zvukových světů, jež si vytvářejí své metafyzické zákonitosti, avšak s vědomím toho, jak tragicky nefunkční jsou mimo jimi vytčené hranice. Jedním z mála částečně neuměleckých prostorů, ve kterém dílo leptá kontury skutečnosti, je hudební klub, a tak není divu, že významná část vznikla jako forma záznamu živých vystoupení. V okamžiku „tady a teď“ přetéká hudební utopie do reality, začíná vyzařovat svá pravidla a ta se zrcadlí v reakci na sdělení.
Sám Paul LaBrecque mluví o tom, jak na živých vystoupeních balancuje na hraně mezi improvizací a využíváním pevně daných motivů. Hudba se formuje dle časoprostoru, ve kterém se odehrává. Zvuk se právě v tento moment rozevírá a prostřednictvím náhodných naléhavých motivů rozvrací suverenitu tvůrce. Autorský vklad je dán všanc mocnému tlaku vnějšího i vnitřního prostředí. Improvizace odhaluje skryté pohnutky, které mění její tok. Řekne-li Paul LaBrecque, že koncertní prostředí ovlivňuje jeho hudební produkci, říká tím také, že tlak obecenstva ohýbá jeho svrchovanou autorskou vůli. Zbývá nám ujít jen krůček, abychom si uvědomili, jak zde uzavřenost starého světa selhává v tragickém boji o své znovuzavršení. Právě tato vzniknuvší bolestná průrva zakládá svébytnost jejích vizí.
Autor je hudební publicista.