Cenu nové divadelní reality získal letos Viliam Dočolomanský. V jednom týdnu se v Petrohradu při příležitosti udílení evropských divadelních cen na jevišti „utkalo“ tradiční divadlo s divadlem progresivním, kterému dávno nestačí činoherní konvence.
V Praze už kvetly tulipány, zatímco v Petrohradu, kde se v dubnu konal 14. ročník Evropské divadelní ceny, udělované zásadním divadelním umělcům, teprve končila zima. Po řece Něvě plavaly kusy ledu, stromy byly bez listí a po sněhu zbylo na ulicích bahno. Částečně nevlídně náročným se ukázal i festivalový program; především ruská sekce přinesla těžké, komplikované kusy zaváté prachem zašlé divadelní slávy.
Stačí vám deset slepic a samovar?
Letošní hlavní vítěz, německý režisér Peter Stein, dostal cenu především „za zásluhy“. A to jako jeden z nejuznávanějších německých režisérů po roce 1968 a zakladatel západoberlínského Schaubühne, kde se kladl důraz na důkladnou analýzu dramatického textu a týmovou práci. Dnes se už přece jen řadí k divadelnímu mainstreamu, což v Rusku demonstroval svou vážnou a důstojnou, dva roky starou inscenací Berliner Ensemble Rozbitý džbán. Ovšem s hvězdným obsazením: soudce Adama (což je fraškovitá variace na Oidipa) hrál Klaus Maria Brandauer. Na pitoreskní realistické scéně bylo vedle německých herců i deset živých slepic.
Co se seriózní nudy týče, nezůstala pozadu ani přehlídka současného petrohradského divadla. V premiéře uvedla například Tři sestry nositele Evropské divadelní ceny z roku 2000, režiséra petrohradského Malého divadla Lva Dodina, který pitváním Čechovových hrdinů dovedl k dokonalosti profláknutý ruský psychologický realismus. A na scéně samozřejmě nechyběl samovar. Dramatizaci kultovní undergroundové poemy Venedikta Jerofejeva Moskva – Petušky zpáteční o alkoholické odyseji plné nekonečných opileckých monologů o ruské kultuře, politice a životě střihl režisér petrohradského divadla Baltský dům Andrej Žoldak podle šablony divadla úmorných osmdesátých let: vlnění moře třeba vyřešily černé igelitové pytle… Na festivalu také vystoupil Jurij Ljubimov (ročník 1917), bývalý ředitel slavné moskevské Taganky, která svého času patřila mezi nejexperimentálnější scény v Rusku.
Laureáti na záchranné síti
Konvenční inscenace kontrastovaly s projekty laureátů Ceny nové divadelní reality, jež symbolickou peněžní částkou podporuje nové trendy a progresivní evropské tvůrce. Cenu letos získal Viliam Dočolomanský (na příští ročníky máme opět kandidáta – Dušana D. Pařízka), dále Rus Andrej Mogučij, Britka Katie Mitchellová, Fin Kristian Smeds, portugalský soubor Teatro Meridional a islandský Vesturport Theatre.
Artistní a perfekcionistický taneční projekt Theatre/Divadlo Farmy v jeskyni se setkal s vřelým přijetím, více ale zaujal působivý průřez dosavadní tvorbou The Journey (Work demo) s ukázkami z inscenací Sclavi – Emigrantova píseň (která využívá rusínský folklor), Čekárna a Sonety temné lásky, doplněnými Dočolomanského komentáři k vlastní metodě práce. Autentický portugalský folklor plný emocí, jednoduchosti a naturálnosti představily Contos em Viagem – Cabo Verde (Příběhy z cest) souboru Teatro Meridional, v podání jedné vyprávějící, tančící a zpívající herečky.
Andrej Mogučij, zakladatel Formálního divadla, inovativně reagujícího na ruské divadelní tradice, se na festivalu představil pouze odpolední premiérou divadla pro děti, na jejímž základě lze jen těžko posoudit kvality mladého režiséra. Modrý pták připomínal inscenace pro děti pražského Divadla Minor, s tím rozdílem, že v Petrohradě se na tomto divadle nešetří. Katie Mitchellová, jedna z nejvýznamnějších současných režisérek, jejíž Racek v londýnském Národním divadle kombinuje britskou divadelní školu s ruskou a multimediální inscenace Vlny navazuje na tvorbu amerických The Wooster Group (v Praze Mitchellová hostovala s Beckettovými krátkými hrami), bohužel do Petrohradu nepřivezla žádnou svoji inscenaci.
Za neotřelý lze pokládat přístup režiséra Kristiana Smedse a Divadla Vestuport, především pro jejich vztah k divadelnímu prostoru. Smeds diváky umisťuje na jeviště, kde se jejich sedačky točí na divadelní točně jako na kolotoči, Vestuport hraje i nad hlavami diváků v záchranné síti.
V hlavní roli kolotoč a pavoučí muž
Smedsova inscenace Mr. Vertigo ve Finském národním divadle se – obdobně jako poslední projekt Farmy v jeskyni – zabývá otázkami divadla. Aby se mohl mladík Walt zúčastnit turné po Spojených státech, absolvuje u mistra tvrdý trénink, jenž ho má naučit levitovat na scéně. Tím, že režisér umisťuje diváky na točnu, jim umožní nejen nahlédnout do zákulisí, ale princip jízdy na kolotoči zároveň rozšiřuje obzor scény i v přeneseném slova smyslu. Kolem jsou rozestavěné starožitné svícny, osvětlující hereckou šatnu, sem tam se zjevují postavy z polosvěta, svůdná diva, vrah… ztracené duše, které svět divadla láká, a také živá hudba (acid)jazzové kapely: hypnotizující trumpetista, v éterickém rytmu hrající bubeník, nenápadný klavírista. Hlediště klaustrofobně uzavírá železná opona, ta je občas otevřena, aby bylo vidět potemnělé sametové sedačky hlediště, do nichž se na chvíli usadí diváci, aby se následně vrátili na jeviště do maximálně intimní blízkosti herců a muzikantů. Kristian Smeds jistě patří mezi největší objevy festivalu svým skutečným narušováním divadelních konvencí a zároveň uchováním síly divadelní iluze.
Jestliže Smeds vycházel z pokleslých žánrů jarmarečního divadla, kolotočářství, islandské Divadlo Vestuport pracuje v uvolněné parafrázi Goethova Fausta s principy cirkusových akrobatů a letců na laně. Bývalý herec Jindřich hraje v domově důchodců ukázky z Fausta (na závěrečném festivalovém ceremoniálu ukázky z Fausta přednesl i Peter Stein, jinak tvůrce jeho 21hodinové verze), hlavně aby okouzlil mladou sestřičku. Ke zlomu dochází ve chvíli, kdy se chce oběsit na kabelu vánočního světlení. A démonická show na lanech může začít. Lilith vyskočí z poklopu v podlaze, těla ďábla a čarodějnic, stejně jako milenců Jindřicha a Markétky se točí, krouží, tančí, vznášejí, dělají salta a přemety, létají vzduchem, skáčou a padají do záchranné sítě (ta je zároveň trampolínou) nad hlavami diváků, kde se odehrávala velká část produkce. Atletické a akrobatické výkony devítičlenného hereckého týmu jsou spolu s hudbou Nicka Cavea hlavně divadlem-zábavou, ale stylově vytříbenou a punkově přitažlivou.
Nick Cave složil hudbu i k druhé islandské produkci. Kafkova Proměna ve srovnání s Faustem věrně sleduje slavnou povídku pražského rodáka, novátorsky ale ztvárňuje Řehoře Samsu. Jeho představitel a zároveň režisér inscenace Gisli Örn Gardarsson se nechal inspirovat postavou Spidermana a Řehoře vytváří jako atraktivního mladého muže, horolezce lezoucího po bytě, kde se například kusy nábytku stávají lezeckými body a jeho pokoj horolezeckou zdí. Tu režisér expresionisticky vertikálně umisťuje do patra domu a tím vytváří další rozměr scény. Letošní ročník festivalu, na němž jsou oceňovány významné osobnosti evropského divadla a zároveň mladí umělci, nemohl nabídnout větší kontrasty.
Autorka je teatroložka.
14. evropská divadelní cena. Petrohrad 12.–17. 4. 2011.