Něco jako světlonoši

O „třetím odboji“ se vede vzrušený politický spor, spojený se snahou pravice vynutit tomuto fenoménu zákonem povinnou úctu a udělat z aktivit násilné subverze padesátých let měřítko pro posouzení všech ostatních vyjádření nesouhlasu až do roku 1989. Pokud by někdo chtěl v tomto sporu argumentovat, že používat tento pojem je krajně nevhodné, získá v knize Třetí odboj řadu cenných argumentů. A to přesto, nebo právě proto, že její záměr byl přesně opačný.

Popíračům navzdory

Jen málokteré knize se podaří lež již v první větě. Kolektivu autorů z Ústavu pro studium totalitních režimů pod vedením Václava Vebera a Jana Bureše se to povedlo – to když označují svou práci za „vědeckou monografii“, která usiluje (jak se píše v druhé větě knihy) „zmapovat stav výzkumu v oblasti třetího odboje“. Jakkoli je vzhledem k současnému systému hodnocení vědy běžné vydávat za „vědecké monografie“ opravdu leccos, přece jen lze u knihy označené těmito slovy očekávat nějaké společné východisko, jasně vymezený teoretický rámec a tematiku pojednanou na základě přesných a společných kritérií. Od textu, jenž se věnuje sporné otázce odboje, bychom navíc mohli právem čekat jasné vymezení tohoto pojmu a shrnutí zahraničních historických i například právních debat o něm.

Ničeho takového se ovšem v knize Třetí odboj nedočkáme. Její většinu tvoří nepříliš uspořádaný sled více i méně zdařilých studií, které se dotýkají různých témat spojených s odporem části společnosti proti diktatuře, zejména v jejích prvních pěti letech. Namísto odborného úvodu nám nicméně editoři sborníku poskytli pouze ideologické zarámování. To je poznat už z obálky – zatímco z přední strany se na nás dívají odhodlané tváře odbojářů (příznačně se posléze dozvíme, že fotografie pochází z policejní rekonstrukce), na zadní straně si přečteme, že „na rozdíl od různých popíračů třetího odboje o něm [kniha] nepochybuje“. Říká se nám tedy, že jakékoli pochyby nás řadí mezi „popírače“, a tedy kamsi na úroveň popíračů holocaustu…

Pokud bychom v úvodní teoretické kapitole „vědecké monografie“ čekali práci s odbornou literaturou, byli bychom zklamáni. Odkazuje se zde (v tomto pořadí) k anketě na serveru iDnes, rozhovor Petrušky Šustrové s polským historikem Grajewským v Lidových novinách, esej německo-rumunského spisovatele Wagnera v Respektu, projev Václava Havla v Naardenu a příspěvek hraběnky Dönheffové pro sympozium o budoucnosti liberalismu. I autor jediné z následujících kapitol, která má ambici teoretizovat, zobecňovat a dokonce komparovat s dalšími zeměmi, pracuje nanejvýš s příspěvky z konference pořádané jeho mateřskou institucí či dokonce s pozvánkou k filmu promítanému v Rumunském kulturním středisku v Praze.

Ze všech sil

Namísto odborného zarámování tedy nacházíme zdroje vzbuzující při nejlepším rozpaky, vůbec nejčastěji ale pouhou ideologickou deklaraci. V úvodní kapitole Veber parafrázuje formulace Václava Havla, podle nichž odboj „pronáší pochodeň dobra temnou nocí, aby bylo po přečkání zlé doby na co navazovat při obnově svobodných poměrů“, a dodává: „Z toho vyplývá, že odbojáři jsou něco jako světlonoši, jsou předpokladem lepší budoucnosti, jsou mravní silou…“ „Něco jako světlonoši“ bezpochyby jsou, zejména pokud zapalují stohy. O konceptualizaci, která by cokoli objasnila, se ovšem navzdory všem rétorickým až lyrickým kvalitám nejedná.

O tom, že kniha povýšila politické fráze na svá odborná východiska bez ohledu na jejich korespondenci s realitou, svědčí už úvod. V něm Jan Bureš a Václav Veber shrnují období po roce 1948 slovy: „společnost se bránila ze všech sil, ale byla poražena“. Opět se zde reprodukuje představa o „společnosti“, která se jako celek brání cizorodému komunistickému zlu (dokonce „ze všech sil“), ale je poražena, znásilněna jakýmsi rudým vnějškem. Jako kdyby 40 % občanů KSČ nevolilo, jako by i velká část z nesouhlasících nebyla nakonec zcela konformní a nedala velkou část svých sil do služeb budování režimu, o němž věřila, že je v zásadě a přes všechny výhrady spravedlivý… Autoři přece jakožto historici zabývající se tématem musí vědět, že projevy odporu a zejména ozbrojeného odboje nebyly vyjádřením toho, že se „společnost bránila ze všech sil“, ale menšinovým jednáním relativně malých skupin „extremistů“. Jen ideolog z něj může činit vyjádření společnosti jako celku – a to ještě jen takový ideolog, který chce ze společnosti její podstatnou část vyloučit.

Ve skutečnosti pod označení „třetí odboj“ kniha zahrnuje tak rozličné jevy, jako mávání americkými vlajkami během oslav výročí konce války v Plzni, čmárání nápisů i ozbrojené akce.

Ve službách legie

Zaujme rovněž zařazení kapitoly o Češích bojujících v rámci Cizinecké legie na straně Francouzů ve Vietnamu. Líčí příběh mladých lidí, kteří uprchli často za vágním očekáváním svobody a skončili v amerických uprchlických táborech. Po jisté době strávené v těchto lágrech se je podařilo naverbovat do Cizinecké legie a odeslat do Vietnamu, kde ve službách kolonizátorů masakrovali místní obyvatelstvo. Některé z nich se nakonec podařilo vyreklamovat československé komunistické vládě, již o to úpěnlivě prosili jejich zoufalí rodiče; režim s nimi po jejich repatriaci zacházel podle autora vesměs velmi slušně. Jakkoli kapitola patří k nejkvalitnějším z celé knihy, její zařazení zarazí – snad nám má naznačit, že kamkoli se člověk ve studené válce postavil na stranu Západu, stál na straně dobra proti zlu, bez ohledu na to, co prakticky dělal. Zařazení právě této části pak působí jako opravdu zdařilá kritika konceptu „třetího odboje“, a to nejen z odborného, ale i z normativního hlediska.

Autoři jednotlivých studií se navíc potýkají s problémem, který je běžně známý z podobného typu publikací: na jedné straně zdůrazňují zločinnou povahu režimní represe, na straně druhé jsou velmi často závislí na její produkci coby na pramenech. Texty sborníku pak mohou vyvolat snad až nespravedlivý dojem, že až příliš velká část antikomunistického odboje byla tvořena policejními provokacemi.

Označení „třetí odboj“ je v lepším případě symbolickou lichotkou, v případě horším symbolickým násilím. V některých případech diskurs „třetího odboje“ opakuje rétoriku protikomunistických skupin, že patřily k jednotnému fenoménu, jenž se opíral o celospolečenskou legitimitu a mohl odkazovat k „druhému“, tedy protifašistickému odboji. V jiných případech diskurs „třetího odboje“ vnucuje ojedinělým činům vzdoru rámec, s nímž se vědomě neidentifikovaly, vytrhuje je z jejich kontextu a vřazuje jej do zpětně projektované ideologické narace.

Navzdory dílčím kvalitám některých studií shromážděných v knize se nad ní jako nad celkem nestyďme mluvit trochu „popíračsky“: Neexistoval žádný třetí odboj. Existovat možná teprve začne, vyhrají­-li antikomunističtí ideologové svůj zápas o společenskou paměť.

Autor je politolog.