Noční putování s nebožtíkem

Poslední do češtiny přeložené dílo nejznámějšího albánského spisovatele Ismaila Kadareho (nar. 1936) pochází z roku 1979, je tedy o rok starší než román Krvavý duben (Prilli i thyer, česky Odeon 2007 v překladu Veroniky Sysalové). Novelu Kdo přivezl Doruntinu? však se jmenovaným románem spojuje nejen podobná doba vzniku. Oba příběhy zachycují svět albánského zvykového práva kanúnu, svět, kde neplatí paragrafy, ale syrová síla krve, msty i rodinných svazků. Kadareho zájem o právě tento motiv vysvětluje tehdejší politická situace, režim Envera Hodži totiž představoval systém opačný – založený na vnucené poslušnosti a strachu z autority.

Krvavý duben kritika logicky přešla mlčením, ačkoliv Kadare patřil k autorům oficiálním, což jen podtrhuje absurditu tehdejší situace. Na jedné straně Kadareho popularita v zahraničí představovala pro Hodžu cennou hodnotu, na straně druhé však měla nepříjemný politický rozměr. Paradoxní postavení v albánské kultuře si Kadare uchovává i dnes: držitel Man Booker International Prize za rok 2005 je v Albánii zhusta kritizován, že po smrti Envera Hodži roku 1985, s níž ztratil i výhodné postavení oficiálního spisovatele, opustil s nástupem Ramize Alii svou zemi a emigroval do Francie. Na tom, že se ho někteří Albánci zřekli, nezměnila nic ani jeho aktivní intervence v době jugoslávské krize.

Žánrové luštění

Příběh této novely je prostý, jejím ústředním motivem je – slovy jedné z postav z Krvavého dubna – „událost s prvky reálna a jakéhosi mlhava, odlišujícího ji od běžného života, tedy (…) událost, která se může stát legendou“. Doruntina Vranajová se navzdory zvyklostem provdá daleko za hranice Albánie, a tudíž se nedozví o tragickém osudu svých devíti bratrů, kteří zemřeli v bojích albánské armády s Turky. Její nenadálý příjezd by byl proto podivný sám o sobě, i kdyby matce na prahu neřekla, že tím, kdo ji přivezl, je bratr Konstantin. Obě ženy toto setkání vyčerpá natolik, že brzy nastupují cestu, jíž odešli bratři Vranajové. Jejich tajemství však zůstává.

Novela pracuje s žánrovými konvencemi detektivky, duchařské historky, balady i autorského mýtu. Dominantní postavou v části, jež nejvíce připomíná detektivku, je kapitán Stres. Spolu se svým bezejmenným pomocníkem se snaží poskládat z výpovědí aktérů i svědků nepochopitelné historie pravdu, přičemž na rozdíl od velkých detektivů (a jejich malých, leč užitečných pomocníků) je zprvu jeho snaha k politování. Práci mu komplikuje nejen nejednoznačnost důkazů, ale i hořkost, již působí nezhojená rána, kterou kdysi utržila jeho láska k Doruntině. Stresovi je jasné, že od tradičních plaček po církev bude názor na událost „velmi záviset na místě, které v životě zastáváme, na osudu, který nás v manželství či lásce potkal, na našem vnějším vzhledu, na štěstí nebo neštěstí každého, na důležitých událostech, které se podepsaly na našem životě, na nejtajnějších přáních, takových, která se sami před sebou bojíme vyslovit nahlas“. Vyprávění se tak rozbíhá do dvou směrů – jedním je rekonstrukce minulosti a vysvětlení záhady, druhý však sleduje průběh vyšetřování, a dokonce i to, co se stane s vyšetřovatelem a vesnicí po exposé, při němž je označen ten, „kdo přivezl Doruntinu“. Tímto způsobem překračuje zacílení detektivky, jak ji definuje Tzvetan Todorov ve stati Typologie detektivního románu (Poetika prózy, Triáda 2000), a dává příběhu univerzální smysl.

Mytická věčnost a síla slov

Obecná platnost příběhu má co do činění s jeho mytickou povahou. Je zasazen do blíže neurčeného období středověku, jež charakterizují střety Byzance a Říma, mnohem podstatnější jsou však určení vzhledem k přírodnímu či církevnímu roku. Jde o prostor, kde „nejpodivnější příběhy se dějí právě na podzim“ a „pověsti se šíří rychleji v zimě“. Vyzdvihuje se funkce rituálů, přičemž se poukazuje na jejich formální příbuznost: Doruntinin pohřeb se podobá její svatbě, svatba znamená smrt pro spojení s rodinou, smrt obou žen na druhé straně znovuspojení s bratry, tedy jakousi svatbu rodinnou. Novela, jak bývá charakteristické pro mytické vyprávění, není uzavřená – jednak nemá jednoznačný konec a nadto poslední scénou příběhu je další svatba, opět spojená s cestou na míle od domova.

Klíčovým motivem je zde podobně jako v Krvavém dubnu besa, dané slovo či zákon, jež nelze porušit. Konstantin slíbí matce, že sestru kdykoliv přiveze zpět, a ani jeho smrt tento závazek nemůže smazat. Tím spíše, že ho nad hrobem matka proklela a žádala, aby vykonal, co má. Výklad události proto zahrnuje i variantu, v níž Doruntinu nepřiveze tajný milenec (jak se pokouší dokázat církev), ale skutečně její bratr. Tato interpretace, jejíž základ Kadare vzal z Büchnerovy balady Lenora, ale i z albánské mytologie, zde nabývá aktuálního politického významu. Pokud krutost pravidel krevní msty v Krvavém dubnu alegoricky odkazuje ke stejné krutosti komunistického režimu, ale na rozdíl od ní má oporu v tradici, již určitá společnost akceptuje, pak zde besa také funguje jako možná nepochopitelná, ale nutná věc k tomu, aby byl nastolen řád uprostřed chaosu. Konstantin po Kristově vzoru vstává z mrtvých, aby pomohl sestře dostat se zpět domů, což lze číst jako metaforu návratu albánského národa zpět k tradici a vlastnímu sebeurčení. Jak tvrdí Stres, „každý z nás se na tomto putování podílel svým dílem, protože zkrátka Konstantinova besa (…) se zrodila mezi námi“.

Nejen Konstantin, ale i Stres se stává legendou, archetypem protestu proti rigidnosti církve a jejímu strachu z jiných model než křesťanských. Smíření s mysteriem ho však stojí funkci, rodinu i domov. Tato proměna je formálně charakterizována ústupem jeho subjektivní perspektivy a polopřímé řeči plné otázek a narůstající dominancí neosobní er-formy, v níž se kapitán jeví jako jedna z postav, ne zprostředkovatel děje (byť také skrze er-formu).

Mlha, jež vše zahalí

Síla krátké novely nedřímá pouze v tom, jak obratně dokáže mísit žánry. I přes zmíněné aktualizace jde též o klasicky ponurou, leč hluboce poetickou baladu. Kadare nás stejně jako v Krvavém dubnu najednou přenese do míst, kde si naplno uvědomíme zranitelnost své existence, a konfrontuje nás s těmi nejpalčivějšími momenty: s žalem matek nad krvavou odvetou, v níž zemřou všichni její synové, s osamělostí Doruntiny, provdané za muže, jemuž sotva rozumí, s posvátnou hrůzou z jevů, jež nás budou vždycky přesahovat. Mrazivá krajina, v níž se příběh odehrává, odráží nálady svých obyvatel, jednou je „nebe cizí jako málokdy“, ondy je „sníh poněkud lidštější“. Příběh je prosycen těmi nejzákladnějšími lidskými city: smutkem, láskou i strachem ze smrti. Jejich podstata je však efemérní a pro člověka, jenž ještě nepřekročil hranici života, navždy neproniknutelná: „Protože každý na tomto světě již pocítil smutek nad někým, kdo již nežije, a určitě si kolikrát řekl, kéž by se mohl vrátit ještě jednou, aspoň jedinkrát, aby ho mohl obejmout (…). Avšak to se nikdy na tomto světě nestane, k největší lítosti lidí, která je obestře mlhavým oparem, dokud sami nezemřou.“