Vědami o kultuře se šíří zájem o postupy, které jdou takříkajíc na dřeň a ptají se, jak se přes všechny vrstvené reprezentace dobrat k tomu, co je reálné a evidentní. Germanista Albrecht Koschorke mluví o „strašidle reálného“ a jeho projevech v hororu a traumatech, Flaubert se dnes čte jako „monumentum crucis“, svědectví o utrpení (Barbara Vinkenová). Žánrem svědectví ve vztahu ke katastrofám 20. století se zabývá i profesorka slovanských a srovnávacích literatur Renate Lachmannová: konference konaná nedávno v Berlíně na počest jejích pětasedmdesátých narozenin nesla název Evidence a svědectví. Jubilantka už předem přispěla do diskuse svou statí pojmenovanou Fakt a artefakt. V ní mimo jiné líčí, jak se s problematikou nemožnosti dobrat se literárními prostředky k tomu, co je reálné, vyrovnávají srbsky píšící spisovatel Danilo Kiš nebo mistr lakonického líčení Polák Tadeusz Borowski. Ten hned po válce zahájil pokus o uchopení holocaustu povídkovým cyklem U nas w Auschwitzu, kde maximální naléhavosti dosahuje krajně úspornými, lapidárními prostředky, jakousi vypravěčskou hypotrofií, „stažením“ jazyka až téměř na nulu.
Samotný pokus probrat se literárními prostředky za hranice slov k účinku, který by byl co možná bezprostřední, vytvořit ze slov a ve slovech něco, co by slova překračovalo a překonávalo, takový pokus je starý jako sama kultura a týká se široké škály praktik od náboženské mystiky a modlitby přes realismus a naturalismus 19. století až třeba k radikální próze Isaaka Babela nebo Andreje Platonova o občanské válce a ke koncepci „literatury faktu“, kterou paralelně s děním v sovětské avantgardě razil ve dvacátých letech teoretik z časopisu LEF Sergej Treťakov, podle něhož se literární umělecké dílo mělo proměnit v dokument reálného života. Problematiku evidence, svědectví, dokumentarismu, fakticity a problematiky reálného řešil možná už Homér, v každém případě Dostojevskij, Tolstoj, Rimbaud, Zola nebo Varlam Šalamov.
Únava z postmoderní, multimediální a hypertextové hypertrofie fikcí, kódů a reprezentací jako by volala po kompenzaci, dokonce i v současné ruské poezii řada autorů rozvíjí politický a (auto)biografický nebo sociální dokumentarismus (Jelena Fanajlovová, Andrej Rodionov, Kyril Medveděv aj.).
Pozornost věnovanou různě motivované a odlišně dosahované bezprostřednosti mohou doložit příklady z ruské literatury, jejichž společný jmenovatel má ale obecnější platnost. V próze, která dnes v Rusku získává množství literárních cen a přitahuje kontroverzní komentáře kritiků, lze vysledovat dva naprosto odlišné póly pokusu dosáhnout literaturou za hranice slov. Jednak jde o drsně a přitom plasticky realistický styl próz Zachara Prilepina, který žije v Nižním Novgorodu, prošel čečenskou válkou i radikální politickou opozicí a po roce 2005 dosáhl těžko vyčíslitelné (protože se jeho texty téměř neevidovatelně šíří po internetu) popularity po publikaci románů Patologie (2005) a Saňka (2006), na jejichž základě začal být označován za Maxima Gorkého současnosti. Mimochodem, pro Prilepina jsou některé projevy sovětské klasiky důležitou inspirací – jednoho z koryfejů socialistického realismu Leonida Leonova považuje například za geniálního spisovatele a napsal o něm monografii pro známou životopisnou edici Život významných osobností. Letos v červnu Prilepinovi porota literární ceny Národní bestseller udělila za jeho povídkovou knihu Hřích speciální cenu SuperNacBest, která má označit nejvýznamnější román desetiletí. Jistě, ceny jsou speciálním žánrem a obsazení jejich porot tématem pro separátní analýzy, nicméně je jisté, že Prilepinova empatická přímočarost došla vnímavé odezvy. Prilepinovi se přinejmenším místy daří prostřednictvím vyprávění otevřít průhledy na detaily a situace, které jako by umožňovaly zapomenout na to, že vyvstaly z textu. O svém zatím posledním románu Černá opice autor říká: „Je to osobní peklo hrdiny, které se, jak se ukazuje, vyznačuje shodnými rysy v jeho nitru i ve vnějším světě. Nejdřív peklo rozdělal a vpustil ho do sebe a potom se rozhlédl a pochopil, že se peklo odráží ve světě jako v zrcadle. Uznejte, že to někdy působí, jako by apokalypsa už nastala.“
Z druhé strany se snaží o evidenci, o jakýsi důkaz přímé skutečnosti, ve svém psaní jiný laureát většiny nejvýznamnějších ruských literárních cen Michail Šiškin. O „druhou stranu“ v porovnání s Prilepinem jde u něj proto, že pracuje s důmyslnými konstrukcemi jakéhosi souborného času, ve kterém se prostupují bez zřetelných předělů různá historická období, reprezentovaná precizně rekonstruovanými styly, jeho próza svou až opojnou vytříbeností pokračuje v linii Vladimira Nabokova a Saši Sokolova a i brutality líčí s rafinovanou jemností, přímo protikladnou sociálnímu realismu textů Zachara Prilepina. Nakonec je ale na úrovni zájmu o fakticitu reálné události a přímého prožitku spojuje (ačkoliv by to asi ani jeden nechtěli přiznat) potřeba posunu od slova-znaku k jakémusi zjevení skutečnosti. Šiškin k tomu sám říká: „Slovo je pro mě důležité jenom proto, aby zprostředkovalo to, co se děje za slovy, mimo ně. Zabývám se tím, že se snažím přeložit, co je vně dosahu slov, do jazyka, který mám k dispozici, a chápu přitom, že jazyk k tomu není uzpůsoben. Všechna slova v každém jazyce jsou zdechliny, nic nevyjadřují, slova skončila, vypustila duši. A teprve tady, v této slovesné bídě, začíná svou činnost spisovatel.“
Autor je rusista.