Kačer Donald nás baví už 77 let. Radek John s Vítem Bártou začali o 76 let později a navzdory této nevýhodě pomalu začínají šlapat populární disneyovské postavičce na paty. Za jediný rok toho dokázali opravdu hodně.
V jedné ze svých pozoruhodných knih vysvětluje Jan Stern, proč z dua komiků musí být vždy jeden tlustý a druhý tenký. Laurel a Hardy, Voskovec a Werich, Jů a Hele. Má to prý hluboké kořeny psychoanalytické. I ta nejrozvernější komika respektuje ovšem určitá pravidla. Strana Věci veřejné zašla dále, žádná pravidla nerespektují. Jejich pojetí politiky velkým obloukem překonává i nejodvážnější prvky dada.
Laurel a Hardy
Příklady z nedávné doby. V pondělí Radek John nechce být členem vlády, tato vláda ho odpuzuje a uráží jeho smysl pro pevnost postojů. V úterý chce být Radek John ministrem vnitra. Ve středu stále trvá na tom, že nechce být členem vlády, opakuje však svůj naprosto nepřekročitelný požadavek stát se ministrem vnitra. Ve čtvrtek rezignuje na post ministra vnitra, který mu nikdo nenabídl. O den či dva později se nechá pár stovkami lidí potvrdit v čele Věcí veřejných. Libuje si, jak silný má mandát.
Vít Bárta se stylizuje suchopárněji, aby kolegu vhodně doplňoval. Jeho humor je však o to rafinovanější. Je to jediný ze známých špičkových úředníků, který prý pro sebe vymyslel titul superguru. Kudy chodí, tudy trousí. Padají z něj obálky nadité penězi, neboť jeho úkolem je dosahovat maximálních úspor. Do vedoucích funkcí strany, kterou si pořídil a kterou řídí, si s přehledem zkušeného manažera umísťuje lidi usilovně pracující na jeho zkáze. Jak by si asi počínal manažer hloupý a nezkušený? Podoben Napoleonovi, ale mnohem uplakanější než on, lituje obden v médiích toho, že vůbec vstupoval do politiky, aniž by ho na jediný okamžik napadlo z ní vystoupit.
Byla by to všechno jedna velká legrace, pokud by na tomto maňáskovém představení nespočívala celá vládní koalice provádějící sérii „reforem“, jež ve svých důsledcích bohužel nevratně poškodí zatím ještě funkční systémy pojištění a zatím ještě přežívající sociální stát. Na každou kritiku svých reforem odpovídá premiér Nečas strojově, že oni přece mají k tomu všemu silný mandát. Jejich 118 hlasů je zárukou toho, že o reformách se nebude diskutovat ani v parlamentu.
Sekta, nebo mafie?
Postavení koalice je jištěno původně pětadvaceti poslanci Věcí veřejných. Podle posledního průzkumu tři čtvrtiny těch, kteří Věcem veřejným odevzdali před rokem svůj hlas, svého činu litují ještě více než Vít Bárta vstupu do politiky. Tři čtvrtiny z 25 je zhruba 18. Bez osmnácti poslanců by měla vládní koalice rovnou stovku hlasů. Premiéru Nečasovi a celé jeho vládě se zdá toto skóre dostatečné k tomu, aby hovořili o neobyčejně silném mandátu a ignorovali opozici.
V kruzích odborných se zatím vedou debaty o tom, zda jsou Věci veřejné spíše sekta, anebo zda v nich převažují rysy mafie. Obě stanoviska mají své zastánce. O tom, které převáží, rozhodnou další znalecké posudky a to, zda orgány činné v trestním řízení začnou šetřit aktivity hlavního ekonoma veverek a způsoby, jimiž financoval Bártovu stranu. Osobně se domnívám, že veverky nejsou ani sekta, ani mafie. Jsou projevem dosud největšího podvodu na voličích, který byl v kratičké historii České republiky spáchán.
Celou předvolební kampaň postavily na dvou prvcích: na boji proti korupci a na boji proti dinosaurům v politice a proti jejich neprůhledným metodám. Hned po volbách se z nich stal nový druh bavičů – klauni, kteří se vysmívají platícímu publiku. Výsměchem bylo už pověření Radka Johna bojovat proti korupci v čele resortu, jehož chod nedokázal zvládnout a jehož příslušníky si naopak dokázal s rekordní rychlostí proti sobě téměř všechny popudit. Aby policisté masově sepisovali petici za odstoupení svého ministra, to tady ještě nebylo. To, aby si pro svého šéfa šli násilím až do vstupní haly ministerstva, je také světová rarita.
Vít Bárta měl zosobňovat zcela nový styl v politice. Je nutno uznat, že se mu to podařilo beze zbytku. Redukce politické strany na partu firemních spolupracovníků, kteří se v soukromém bytě svého zaměstnavatele scházejí a radí, jestli zmáknout raději českého prezidenta, ruského Putina, anebo amerického Obamu, to je věru seriózní podnikatelský záměr. Skupinka spiklenců, kteří se pro jistotu navzájem tajně nahrávají a na střídačku o sobě vynášejí, kdo je větší bestie, to je mandát, o který jsou opřeny reformy.
Tentokrát už skutečně
Klauni, kteří si secvičili jen jedno parádní číslo, začínají být brzy nudní. Veverčí show spočívá v proskakování hořícím kruhem pečlivě udržované vládní krize. Již sedmý měsíc (od prosince 2010) běží vše podle prostinkého scénáře. Věci veřejné pohrozí, že vystoupí z vlády. Záminky k tomu rychle střídají, na každou z nich se brzy zapomene. Zaplaví média prohlášeními, že tentokrát už definitivně končí. Za dramatických okolností je svolána K9, která po usilovném jednání prohlásí, že Věci veřejné zjistily, že reformy jsou pro ně důležitější než vlastní slovo, vlastní tvář, vlastní čest. Vše tedy dobře končí, publikum může již druhý den ráno na stránkách novin ocenit unavené, ale usmívající se tváře našich politických lídrů, těchto zosobněných mandátů.
Pohoda trvá dva až tři týdny, až do dalšího rozhodného vystoupení zástupců Věcí veřejných. Zaplaví média originálními prohlášeními, že tentokrát už jim trpělivost došla. Je svolána K9, aby opět po měsíci rozhodla o osudu českého národa. Po dvou hodinách jednání končí, neboť Vít Bárta měl koupené lístky do divadla a tolik se na představení těšil. Na usměvavých fotografiích druhého dne nás zaujmou pobavené výrazy Petra Nečase a Karla Schwarzenberga. Ale o tomto duu tlustého a tenkého zase až někdy příště. Třeba za měsíc, po další dramatické vládní krizi.
Autor je sociolog.