Všechny nepřečtené knihy

Titul Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli je pro představu, kterou si učiníme o obsahu knihy, jež ho nese, svou popisností velmi návodný. Očekávali bychom tedy návod. Lépe řečeno příručku blízkou knihám nesoucím názvy jako Jak uchovávat potraviny nebo Jak číst z čajových lístků. Tím se ale nesmíme nechat zmýlit. Pierre Bayard, profesor francouzské literatury na Université Paris–VIII a psychoanalytik, nás ve svém eseji nejdříve vede do oblastí, kde je zpochybněna samozřejmost čtení, načež zcela vážně nastolí otázku nečtení. Ukazateli na této cestě jsou mimo jiné i zkratky, znázorňující ani ne tak možnost nečtení, jako nemožnost čtení. Jsou natolik ilustrativní, že bude lepší je tu uvést v úplnosti: NK pro knihu, kterou neznáme, PK pro prolistovanou knihu, SK pro takovou, o které jsme slyšeli, a ZK pro knihu zapomenutou, a doplňují je ještě znaménka +, – a + +, – – pro pozitivní a negativní, respektive velmi pozitivní a velmi negativní hodnocení.

Lekce nečtení

Bayardův esej se i svým členěním tváří jako příručka. Jeho tři oddíly (každý o čtyřech kapitolách) jsou nazvány Jak je možné nečíst, Jaké mohou nastat situace a Jak se správně zachovat. Každá z kapitol se zabývá problémy nečtení, nečtenáře, situace, do kterých se může dostat, a mírou neznalosti, jakou může (ne)prokázat na příkladech vzatých z literárních děl (až na jednu filmovou výjimku, snímek Na Hromnice o den více). Jde tedy o nečtení, jak se uskutečňuje v samotné literatuře a skrze ni, o velmi literární nečtení, o němž nelze mluvit bez souvislosti s literaturou. Škála zvolených případů je velmi široká: od Michela de Montaigne přes Paula Valéryho, Oscara Wildea, Musilova Muže bez vlastností, Balzakovy Ztracené iluze až k „univerzitním“ románům Davida Lodge a Jméno růže Umberta Eca. Všechny mají společné právě to, že nějakým způsobem tematizují nečtení či neobeznámenost s (nepřečtenými) knihami. Právě na tom se ukazuje, že skutečnost, kdy se kniha tváří jako příručka umožňující vyhnout se čtení, je do jisté míry zastírací manévr. Bayardovo nečtení totiž paradoxně vyžaduje obeznámenost (přinejmenším na straně autora) s texty, které jsou „nepřečtené“. Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli vlastně není o tom, jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Daleko víc je o tom, jak se vztahujeme ke knihám a jak je toto vztahování ukotveno v samotné literatuře, při vědomí, že „každé, i to nejširší vzdělání je vybudované kolem děr a mezer“.

Ontologie textu

Právě tyto „díry a mezery“ jsou jádrem nečtení. Bayard vytváří něco, co bych bezostyšně nazval ontologií textu. Ale není to vlastně text jako takový, ten text, jímž by se zabýval třeba Derrida nebo Foucault. Je to text, jak si ho pamatujeme, jak o něm mluvíme, jak je v lidském (ne)vědomí a řeči. Jednoduchá rovnice četba plus čas rovná se zapomnění nevyhnutelně vede k tomu, že nemůžeme vlastně mluvit o knize, ale jen o „přibližných vzpomínkách proměněných aktuálními okolnostmi“. Kniha je „souhrnem řečových situací“, a tak se tu jedná v prvé řadě hlavně „o hru s debatami, které se o ní ve společnosti vedou“. Později se totiž povětšinou nevztahujeme k textu, ale vracíme se „právě k těmto diskuzím a názorům, a přitom se stále více vzdalujeme skutečným knihám, které napořád zůstávají pouze hypotetickými“. Zbývá z nich nejasný tvar, fragmentární multiplicita, prosívaná subjektivní zkušeností.

To ale neznamená, že by prostor mluvení o knihách nebyl nijak strukturován. Bayard mluví o třech „knihovnách“. Kolektivní knihovna je anonymní struktura obecného vnímání a hodnocení knih vlastní každé kultuře. Vnitřní knihovna je subjektivní část kolektivní knihovny, která se odvíjí od osobních preferencí a následně určuje vztah k různým textům. A virtuální knihovna je prostorem komunikace o knihách, je pohyblivou částí kolektivní knihovny a kompromisní křižovatkou knihoven vnitřních. Ke třem knihovnám pak Bayard přiřazuje i tři „knihy“. Krycí kniha, patřící do kolektivní knihovny, tvoří náhradní předmět za nedostupnou „skutečnou“ knihu pro danou příležitost. Vnitřní kniha, náležející k vnitřní knihovně, je „utkaná z představ, snů a osobní mytologie každého člověka“ (která „přispívá k touze číst“) a je filtrem, skrz který vnímáme každou novou knihu. Kniha-přízrak, součást virtuální knihovny, plyne po povrchu debat o knihách, kde mísí neuskutečněné možnosti textů a naše podvědomí, je křížením krycích knih tvořených na základě knih vnitřních.

Přestože podle Bayarda jsou knihy „nahrazeny zprostředkujícími předměty, které jsou definovány pouze nejistými společenskými a psychologickými silami, v jejichž středu se nacházejí“, fundamentálním prostorem, z kterého tato skutečnost vyvěrá, není až prostor debaty, ale vnitřní knihovna a vnitřní kniha. Právě vzájemná neslučitelnost vnitřních knih různých lidí je symptomem úzkého vztahu mezi subjektem a textem (Bayard mluví o tom, že právě odtud vyvěrá i častý rozpor mezi tím, co si autor myslí, že napsal, a co má čtenář pocit, že četl). I proto může Bayard spolu s Oscarem Wildem říct, že cílem (nejen) kritiky je „mluvit o sobě“.

Cesta skrze knihy

Když trochu opravím svou výše uvedenou formulaci, Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli se tedy více než tím, jak mluvit o knihách (které jsme nečetli), zabývá tím, jak knihy existují v tom, jak o nich mluvíme. Bayard ale ve svém eseji sleduje ještě jeden cíl. Na několika místech se zmiňuje o momentu násilí a tlaku ke čtení. Mluvení o knihách, které jsme nečetli, tak na jedné straně může být východiskem, jak se vyrovnat s tímto tlakem, podmíněným zmíněnou nevyhnutelnou nedokonalostí a fragmentárností našich znalostí. Tedy skutečností, že nikdo ani při nejlepší vůli není s to přečíst všechno. Na druhé straně „mluvení o knihách nám umožňuje poznávat sebe samé. (…) Mluvením o nepřečtených knihách stojíme u zrodu tvořivosti.“ Prolnutí těchto dvou pohledů pak směřuje k tomu zbavit knihy oparu posvátné bázně a popřít literaturu jako účel pro sebe. Čtenář by neměl být, použiji-li formulace Pierra Rose, dervišem fascinovaně tančícím kolem knih. Bayard klade naopak důraz na jeho vklad a invenci, s kterými by ke knihám měl přistupovat: „dobrý čtenář se vydává na cestu skrze knihy a je si vědom toho, že každá z nich v sobě skrývá kousek jeho samého“.

Autor nerozumí kvantové fyzice.