Vždycky se někdo ozval

Vyrůstal jste v islámské rodině, ale chodil jste do sekulární školy. Jaké to ve vás zanechalo rozpory?

Můj otec zemřel při autonehodě a vychovával mě hlavně pradědeček, zbožný muslim a vzdělaný muslimský právník, který bojoval v osmanské armádě v první světové válce proti Arabům. Formovaly mě jeho vzpomínky z války, páteční návštěvy mešity, kde byl jsem okouzlen zpěvem veršů Koránu, magií posvátných zvuků. Mým dětským hrdinou byl Mohamed. Děti však vyrůstají jen pod dojmy ze zvuku – teprve později jsem začal o významech slov přemýšlet. Jak jsem dospíval a do významu veršů pronikal, víru jsem ztrácel. Poté, co jsem vystudoval, chtěl jsem se ke svému původu vrátit a muslimskou víru pochopit. Má kniha Alláhovy dcery je nejen výsledkem mého mnohaletého usilování o popsání historie islámu a Prorokova života, ale i mého pokusu o návrat k víře.

Prožil jste něco, čemu se říká okamžik osvícení či přerodu?

Ne, tu knihu jsem v sobě nosil desetiletí. Po padesátce jsem chtěl zachytit svůj vztah k islámu. Čerpal jsem z arabských pramenů v knihovně pařížského Ústavu orientální kultury. Četl jsem vůbec první monografie Prorokovy, epos Abbásovců z 9. století. V románu dávám slovo i třem bohyním, dcerám Alláhovým, které vyprávějí tři rozdílné pohledy na islám.

Jaké je vaše přesvědčení teď, po celoživotním studiu a osobní zkušenosti s oběma kulturami?

O tom jsem při psaní románu hodně přemýšlel. Jako dítě jsem byl muslim, znal jsem zpaměti i některé modlitby. Pak se ze mě stal ateista a v současnosti bych se klasifikoval jako agnostik. Jsem proti dogmatičnosti, dovoluji si kritizovat náboženství, protože jsme demokraté, nikoli teokratická společnost. Ale bohužel náboženství i v 21. století dává prostor politické ideologii. Jako romanopisec se snažím pochopit, jak toto napětí funguje, snažím se pochopit Zjevení Proroka islámu. Jako romanopisec jsem se pokusil vstoupit do Prorokova světa. Ale je-li to možné, toť otázka.

V Alláhových dcerách pracujete zvláštním způsobem s oslovením „ty“. Jaký efekt to má mít?

Ono důvěrné „ty“ se nevztahuje na dnešního čtenáře. Můj vypravěč jím oslovuje dítě, desetiletého chlapce, kterým byl a kterému je vyprávění určeno. Dospělý vypravěč si připamatovává – jde o román s autobiografickými prvky –, jak na něho muslimská víra působila v dětství, a tím se zároveň zaměřuje na sebe, a nikoliv přímo na čtenáře

Jak vznikal váš Mohamed jako literární postava?

Když jsem Mohameda zobrazoval, cokoliv jsem si dovolit říci nemohl – přece jen to byl prorok. Pojednávám ho jako historickou postavu, k jeho příběhu jsem nic nepřidával ani si nic nevymyslel. Je výsledkem dlouhého studia. Líčení čerpá z pramenů ze 6. století, kanonických knih, životopisů, výroků, Koránu.

Jak moc jste se držel Koránu?

Nesleduji ho doslova – jen se na něj odvolávám.

Podle svých slov v Alláhových dcerách víru nehanobíte, podle tureckého úředníka z Úřadu pro náboženské záležitosti ano – mohl byste tento rozpor vysvětlit?

V Turecku proti mně nyní vedou proces podle článku 216 trestního zákona, obžalovali mne z hanobení náboženských hodnot. Já mám k věřícím úctu, ale dovoluji si k náboženství a k Proroku islámu přistupovat také kriticky. A to bylo ono. Ale Turecko je laickým státem, i když jediným laickým státem s muslimskou populací, a proto nikdo nemá právo zakazovat, abych kritizoval Mohameda a zobrazoval ho po svém jako literární postavu. Skutek rouhání nemá v zákoníku co dělat, naše ústava se na náboženství neodvolává. Nebylo to něco, co bych mohl připouštět, na základě kritického pohledu na tradiční hodnoty nemůže být spisovatel obviněn a zatčen. Ta hranice je ovšem problematická, protože náboženské hodnoty jsou zároveň hodnotami demokratické společnosti. Osobně si myslím, že jsem náboženství neurazil, nicméně kladu otázky a s pomocí své fantazie vyprávím o životě Proroka islámu. Nakonec je to přece román.

Takže vám podsunuli záměr, který jste neměl?

Chtěl jsem napsat autobiografii provázenou historickými událostmi a fikcí o proroku Mohamedovi. Žádný záměr provokovat v tom nebyl. To naopak žalobce měl záměr nalézt paragraf proti rouhání.

Je možné říct, nakolik je obvinění proti vám náboženské a nakolik politické? Je dnes v Turecku možné tyto dvě stránky oddělit?

Do soudního procesu zasáhl úředník z ministerstva kultury, navíc člen vládní strany. To si nemůže dovolit, protože justice musí být oddělena od politických záležitostí. O protiprávnosti zásahů jsem napsal otevřený dopis premiérovi i soudci, ten však přesto přijal obžalobu, kde jsem byl obviněn z napadání hodnot islámu i jakéhokoliv monoteistického náboženství. Je tu velký rozpor. V Turecku jakožto laickém státě by nemělo být myslitelné, aby náboženství ovlivňovalo politiku a justici. Přesto se to děje a náboženství zůstává pro společnost tabu. To je ten problém, neboť nalézt v trestním zákoníku článek, který takovouto žalobu umožní, jako se to stalo v mém případě, bude pro šikovného prokurátora možné vždycky.

V jaké fázi je nyní váš proces?

Proces trval rok [2008–2009 – pozn. red.]. Prokurátor pro mě požadoval šest měsíců až rok vězení. Potom jsem byl zproštěn viny a spis byl odložen. Prokurátor však podal stížnost na práci soudu a požaduje obnovení procesu, ačkoli tribunál uznal mou nevinu. Definitivně bude jasno, až se k té stížnosti vyjádří vyšší instance.

Je v současnosti mnoho tureckých umělců a spisovatelů pronásledováno a zakazováno?

Ano, je dost těch, kteří mají problémy, ale jsou to spíše novináři.

A co takzvaní prominentní umělci a spisovatelé podporující vládu?

Ano, i takoví samozřejmě jsou…

Je v Turecku organizovaná liberální opozice intelektuálů a umělců?

Nezávislí novináři se pod společnou vidinou určitých hrozeb neformálně sdružují. Problém je v tom, že většina významných novin patří vlivným a mocným lidem, kteří jsou zpravidla napojeni na vládu a pochopitelně nemají zájem na tom, aby se na současném stavu cokoli měnilo. Turecko je stále pluralitní demokratická země, proto jde o jednotlivá nařčení, individuální případy, kdy je možné o vlastní práva bojovat. Porušování práv není systémové, a v tom se situace v Turecku liší například od situace komunistického Československa. Mimochodem, komunistická strana byla v Turecku v minulosti zakázána.

Toto téma se v Česku opakovaně otevírá. Myslíte, že je demokratické zakázat komunistickou stranu?

Není. Poté, co byla ta turecká opět povolena, stala se spolu s dalšími stranami důležitou součástí opozice. A to i když oslabila a nemá nyní snad ani procento příznivců.

Jaký je váš názor na svobodu projevu obecně? Měly by existovat hranice, za které by umělci a spisovatelé neměli jít, mám na mysli propagaci rasismu, xenofobie nebo terorismu?

Svoboda projevu – základní hodnota, na které stojí západní společnost, v Turecku není úplná. Dcery Alláhovy jsou mojí pátou knihou, díky které jsem stanul před soudem. Ať už jsem byl podezírán, že kazím mravy, nebo jsem údajně urážel armádu, vždycky se někdo ozval. Podněcování k rasové nesnášenlivosti a podobně jsou výjimky, které by se podle mne neměly považovat za osobní názory, a pod svobodu projevu by tudíž neměly spadat.

Jaký to má vliv na přibližování Turecka Evropské unii?

Jestliže je cílem Turecka vstup do Evropské unie, je načase, aby se to změnilo. Turecko musí respektovat hodnoty, na kterých EU stojí. Myslím však, že přese všechno se věci díky perspektivě Evropské unie pohybují dobrým směrem. Turecko se ale musí ještě hodně snažit. Hlavně je zapotřebí, abychom si tyto otázky vyřešili my sami v Turecku.

Na čem nyní pracujete?

Napsal jsem novelu Ďábel, anděl a komunista – Le demon, l’ange et le communiste –, je to intelektuální historie levice, odehrává se hlavně v Berlíně. A právě jsem dokončil román o Mehmedu II. a městu Konstantinopol, o válce a dobývání mezi otomanskými Turky a Byzantinci. Na počátku příštího roku vyjde také v češtině.