Hlavními místy děje knihy Geoffa Dyera jsou dvě protikladná města soustředěná kolem vody – italské Benátky a indický Benáres. Z cynického západního shonu, plného umění, drog a sexu, se hlavní hrdina dostává do posvátného města barev, nepořádku a smrti. Čeká ho iniciace.
Dvě vodní města, honosně obstarožní perla Středomoří a nejposvátnější ze svatých indických sídel, se potkávají na stránkách románu (či snad lépe dvojnovely) Geoffa Dyera Jeff v Benátkách, Smrt v Benáresu (Jeff in Venice, Death in Varanasi, 2009). V osudech novináře Jeffa Atmana, který oběma částmi knihy i oběma románovými městy prochází a který snad je stále a pořád jedním a tímtéž hrdinou, se jako na zrcadlící vodní hladině Gangy i Grand Canalu dvakráte odrážejí osudy míst, kde se čas zastavil. Hektické pinožení západního světa se osově převrací v hinduisticky-orientální strnulé pobavení a smířenou bezmocnost.
Příběh dvou měst
Dějový půdorys obou příběhů je dobře známý a čtenáře, který snad zrovna není zvědavý na atmosférické líčení sakrálních městských prostorů, pak může okoukanost a neoriginalita základní linie Dyerova vyprávění až otrávit. Stárnoucí britský novinář Jeff prochází právě tou méně šťastnou etapou svých „nejlepších let“, které se říká krize středního věku. Před cestou na Benátské bienále si zrovna poprvé nechal přibarvit šednoucí vlasy a během čtyř dní, které ho v italském centru moderního umění očekávají, prožije zběsilou, avšak v důsledku bezvýznamnou jízdu plnou alkoholu (v Benátkách zrozený koktejl Bellini je, zdá se, nejoceňovanějším uměleckým dílem celého Bienále), drog (kokain šňupou i skeptičtí Britové proevropsky, pěkně stočenou dvacetieurovkou) a sexu (náležitě hojně a explicitně líčeného, jsme ostatně v Evropě – co v Evropě… v Itálii!).
Prožíval-li Jeff svých „96 hodin v Benátkách“ s trochu tajemnou Američankou Laurou, čeká na indického Atmana v Benáresu hlavně setkání s celým panteonem hinduistických božstev, zvyků a tradic. I on původně přijíždí do posvátného města na Ganze jen na několik dní, napsat klasický reportážní text a rychle se vrátit zpět do hygienického Londýna, oproti všem očekáváním však v Benáresu zůstává další a další týdny a měsíce. Na špinavých ulicích plných opic a chudoby, na nábřeží plném ghátů a přilehlých svatyní odkrývá ty stránky své existence, o nichž neměl do té doby ani potuchy. Dřívější světské touhy a ambice vyjevují v Benáresu svou zbytečnost, posvátné město barev, smrti a chaotických dopravních situací se stává maximou celého světa, prostorem, ze kterého nemá smysl odcházet, protože je všude a vším.
Navěky zastaveni
Obě města románu se od sebe navenek odlišují, oběma však zůstává společná ona ustrnulost v čase, při které paláce i chrámy jen stoicky přihlížejí chaotickému lidskému hemžení. Obdobně rozličné jsou na první pohled i způsoby, jimiž Dyer dvě části své knihy zpracoval: v té první, západní, jako bychom četli klasickou lehkou historku o trochu směšném, méně úspěšném novináři, který chce proniknout do „většího světa“ a pořádně si tam užít. Jeffovy ironické poznámky na adresu současného uměleckého provozu jsou možná trochu předvídatelné, přesto ale zaručeně pobaví. Kdybychom se dozvěděli, že Jeffa v Benátkách ve skutečnosti pod pseudonymem stvořil Martin Amis či Iain Banks, ani by nás to moc nepřekvapilo – snad bychom jen s potěšením konstatovali, jak se nám oba dnes už jinak úmorně stereotypní rutinéři rozpomněli na vyprávěcí průraznost svých raných děl.
V té druhé, indické, naopak buduje niterný text o iniciační pouti, který prakticky rezignuje na nějakou výraznější dějovost a předkládá spíše sled jednotlivých, zdánlivě bezvýznamných a vzájemně nahraditelných situací. V rukách méně schopného autora by Smrt v Benáresu snadno sklouzla k mystickému třeštění, u Dyera však tomuto nebezpečí zabrání promyšlená (jakkoli třeba jednoduchá a místy i zadrhávající) kompozice i nesporná stylistická akribie. Proměně perspektivy odpovídá i rozdílná vypravěčská technika – večírkovou zběsilost uměleckého světa sledujeme z tradiční er-formy, Atmanově introspekci indické pak lépe vyhovuje vyprávění v první osobě.
Dyerovu románu lze vytknout mnohé, často se tváří chytřejší, než ve skutečnosti je (hodně cituje a parafrázuje, i když jen málokdy skutečně opodstatněně), vtípky na současné umělce a jejich agenty jsou vlastně trochu omšelé a maloměšťácky konformní a sdělované „pravdy o městech a o životě“ občas působí jak bonmoty z postaršího Lonely Planetu pobryndaného slepičí polévkou pro duši. Potká-li člověka bezčasí, může duchovně procitnout anebo se začít nudit – příběhy Jeffa z Benátek i Atmana z Benáresu dokládají obě možnosti. Coby atmosférický průvodce vodními městy i – možná trochu vodnatou – myslí znuděného a procitajícího člověka obstojí na výbornou.
Autor je bohemista.
Geoff Dyer: Jeff v Benátkách, Smrt v Benáresu. Přeložila Věra Klásková. Host, Brno 2010, 296 stran.