Na počátku bylo hovno

Dimitri Verhulst (nar. 1972) je nazýván „Jacquesem Brelem vlámské literatury“, což odkazuje především k drsnému jazyku jeho knih a nesmlouvavému poukazování k aktuálním společenským problémům. V debutu Pokoj tady vedle (De kamer hiernaast, 1999) čerpá z vlastního problematického dětství, v textu Problemski Hotel (2003) zachycuje život uprchlíků v centru pro azylanty. Nadšení fotbalových fanoušků, ale i jejich omezenost spjatou s xenofobií zachycuje v románu Nuda fotbalového brankáře (De verveling van de keeper, 2002). Verhulst vydal i sbírku básní a spolu s Polem Heyvaertem se podílel na scénáři pro divadelní hru Aalst (2004), založenou na skutečné kauze z roku 1999, v níž v belgickém městě Aalst (Verhulstovo rodiště) zavraždil pár v hotelovém pokoji své dvě děti. Nemá smysl vyjmenovávat všech deset Verhulstových děl, nicméně je podstatné, že všechna zmíněná témata se objevují i v románu Úprdelný dny na úprdelný planetě (Godverdomse dagen op een godverdomse bol, 2008), vydaném u nás nedávno v Mladé frontě. Za něj získal tento prozaik, básník, překladatel Garcíi Lorky a předseda nadace Vepři v ohrožení nizozemskou cenu knihkupců Libris za rok 2009.

Žrát, srát, mrdat, vraždit

„Každej začátek je těžkej. Podívejte. Vylezlo to z vody, ani se to neohlídlo. (…) Rozdělilo se to, jako mnozí, co znesvětili a opustili vodu, na držitele kulí a nositele škvír. (…) Páří se to ve smradu z vlastní huby, jedno s druhým, druhý s jedním. Protože jinak to nemá co na práci. Leda žrát bobule a žužlat kořeny ostřice.“ Na necelých sto padesáti stranách předkládá autor historii jakéhosi „toho“, jež je nápadně podobná té naší. Jde o antropogonii zbavenou všeho smyslu, člověk není tvořen vyšší mocí ze slova, ale jednoduše vyleze z vody, do níž se vzápětí z pocitu nadřazenosti vykadí. A chápeme-li jeho stvoření ve smyslu literárním, pak ani zde není slovo, z něhož vzešlo, nijak vznešené.

Verhulst vypráví příběh v rytmickém tempu uspěchané samomluvy, oslovuje své postavy i čtenáře a používá zhusta obecnou mluvu, vulgarismy, ale i neologismy a řadu idiomů. Od počátku po zánik lidstva zdůrazňuje tři elementy, jež osud lidí řídí. Stejně jako na nejnižším stupni vývoje je lidstvo stále řízeno pudovou potřebou jídla, sexu a moci. Renesanční zámořské plavby nejsou prezentovány jako odvážné výpravy vzdělanců, ale loupeživé výpady, jež přinášejí zlo a agresi vůči původním obyvatelům. Podobně pokroky ve vědě a lékařství jsou netradičně viděny z perspektivy těch opomíjených. Skrze detailní popisy pokusů na zvířatech nebo bezbranných dětech v nás záměrně vzbuzuje nejen znechucení, ale i pocit viny.

Od bolesti k netečnosti

Již z krátké ukázky je doufám zřejmé, že číst Verhulstův román není žádná radost, ba naopak, neustále se zblízka díváme na vše, co z člověka pochází – od myšlenek po výkaly. Každé slovo je jako kopnutí, jenže jak známo, po překročení jistého prahu bolesti dochází k otupělosti. Úprdelný dny využívají expresivitu do té míry, že se postupně mění v jednotvárnost. Neodbytně tu vyvstává otázka, co vlastně použití takového jazyka má znamenat. Nejjednodušší odpověď by byla, že se tak vyjadřuje despekt k samotnému lidstvu. Dále můžeme říct, že je autor svým druhem znechucen natolik, že se s ním chtěl vypořádat rázně a co nejrychleji. V tomto ohledu je text nepochybně úspěšný, avšak chybí mu tematická hloubka. Nejde vůbec o to, že si Verhulst vybírá pouze ty momenty, jež na lidstvo vrhají negativní světlo, a tím manipuluje historii (nepíše přece historický román). Svým černobílým pohledem ale přebírá postoje „toho“, přičemž vůbec není jasné, že jde o záměr. Čtenář tak i na něj v podstatě pohlíží se stejným pocitem jako na objekt jeho historie – text vzbuzuje respekt tím, jak pádně dokáže předložit všechny ty roky –, ale nemůže se ubránit dojmu, že je vše motivováno poněkud jednoduchým cílem.

Rozpaky z tohoto románu jsou o to silnější, že je jasné, jaký prubířský kámen musel tento jazykově bohatý text znamenat pro překlad. Veronika ter Harmsel Havlíková se jej zhostila výborně, zaznívají tu stejně výrazně aliterace i nadávky (dokonce najednou), ale i metafory a frazeologická spojení, jež znějí v češtině naprosto přirozeně. Člověk se ovšem právě nad takovým povedeným jazykovým kouskem nemůže zbavit pocitu, že jeho vlastní zrůdná pozoruhodnost tkví v nesourodé kombinaci plodit zároveň zlo i krásu.