Vztah country k homosexuální tematice byl a je předmětem mnoha pohraničních bojů. Gay countryová tvorba Petera Grudziena zatím na území žánru, jehož konzervativní založení odmítá část vlastního imaginativního potenciálu, nalezla novou estetiku v intimitě bezděčné hybridizace.
Bylo by těžké odmyslet si od country různé aspekty teplého. Jako by potlačovaný žár či jistá míra rozvernosti držená v rigidních hranicích konzervativního žánru tvořily skrytý tep pojící tradiční formu s přívalem spontánní zábavy – s návalem tepla ventilovaným a zároveň kontrolovaným patriarchální společností. V tom si country udrželo svůj smysl pro svátečnost, v níž se puritánství snoubí se zálibou v rizicích hraničářské práce na pomezí restrikce a volnosti. Ani po konci šedesátých let, během nichž západní kultura spolu se společenským aktivismem vymezovaly svobodu prostřednictvím excesu, překročení bariér a otevření dosud hlídaných území, se countryová scéna, rozvádějící mýtus o mužském společenství až k přímočarosti kýčovitých atributů, nevzdala ctění striktních hranic. Naaranžované skupinky nagelovaných kovbojů s jejich zářivými úsměvy se i nadále měly vysmívat teplému snění, které vzbuzovaly.
Přesto lze vystopovat jednotlivé, často nepovšimnuté či bezděčné pokusy o prolomení této bariéry. Poznávacím znakem byla levandule. Jako anticipace queer tematiky v countryově orientované americké pop music proslul především Lavender Boy, nahraný na konci třicátých let minulého století Vernonem Dalhartem. Tabu otevřeně homosexuálního obsahu pak v první polovině sedmdesátých let prolomil Patrick Haggerty albem nazvaným příznačně Lavender Country (na tuto nahrávku, vydanou za podpory Společnosti pro pomoc společenství gayů, pak jako její lesbická obdoba navázalo album folkové písničkářky Alix Doblinové Lavender Jane Loves Women a později podobně orientovaná countryová deska Lavender Blues australské zpěvačky Nikki Mortierové). Ve znamení levandule se tak rodná krajina country poprvé ukazuje jako kvetoucí zahrada zapovězených tužeb: muže lákají dlouhé vyjížďky a vroucí objetí, ženy se k sobě přitulí a z písně, jejíž forma se tím ovšem nijak nemění, se stává první důvěrník.
Nesrovnalosti
Hlubší předěl, deformující samu žánrovou oblast a vtahující do countryové hudby spolu s proklamací touhy také estetickou jinakost, se odehrál pod povrchem, mimo pozornost publika a vně produkční topografie. Ačkoli Peter Grudzien své „album číslo jedna o dvou stranách“ pojmenované The Unicorn nahrál a vlastním nákladem vydal v roce 1974, rok po kulminaci levandulového písničkářství a půl desetiletí po stonewallských nepokojích, během nichž „američtí buzíci poprvé ztratili svou ustrašenou tvář“, v jeho intimním pojetí si gay country podrželo svou minoritnost spolu s nijak neoslabenou nepřijatelností. O tom, jak těžko si nahrávka hledala vůbec nějakou pozici, svědčí ostatně i dodatečná snaha kritiků popsat ji za pomoci žánrových charakteristik, o nichž dosud nikdo neslyšel, jako „homo bluegrass“, „gay psychedelii“, „surrealistické hillbilly“, „konceptuální country“ atd. Podobně jako jednorožec z názvu alba, také Grudzienova osamělá produkce představovala hybrid, který nejenže nikdy nebyl vpuštěn do nitra žánrového území, ale zůstal i mimo podporu ideologických organizací, jako byly Společnost pro lesbické a gay country nebo Společnost mezinárodního gay rodea.
Opomíjená nahrávka a její autor byli objeveni až v polovině osmdesátých let hudebním sběratelem a vydavatelem Paulem Majorem. Ten se s hudebníkem setkal v jednom z drag barů v Greenwich Village, a když ho Grudzien vedl do auta zapáchajícího plynem a pokrytého mastnotou, aby mu tam pustil pár svých skladeb, prý se za nimi otáčeli lidé z obou stran ulice. V autě pak zaskočený vydavatel, zbytečně znejistěný vnějšími okolnostmi, zjistil, že se setkal s živou encyklopedií rané nashvillské scény. Toto setkání jen naznačuje nesrovnalosti provázející celou tvorbu osamělého countrymana. Doširoka otevřená krajina country je zde omezena na temnotu newyorského apartmánu a na občasná vystoupení v přilehlých kavárnách, žánr kolektivně sdíleného folkloru je uzavřen v soukromí soustavné samoty a cesta, nadějný topos countryového světa, nikdy nepřekračuje rovinu hledání či bloudění. Žánr je následován labyrintickým způsobem – osamělý hráč zůstává věrný stylu, který ho marně odmítá.
Zateplování žánru
V pojetí filmu Lonesome Cowboys byl obdobně konfliktní vztah mezi teplým výrazem a westernovým žánrem o něco dříve, v roce 1968, vyřešen invazí do prostoru, který měl gay estetice poskytnout atraktivní obrázky a z kterého Andy Warhol a Paul Morrissey, obchodníci s americkým snem ve věku zábavy, na oplátku udělali nové odbytiště pro homosexualitu, o níž věděli, že jako jedna z mála věcí pořád ještě chybí na trhu. Hranice původního území padají a newyorští protagonisté „první gay kovbojky“ bez zábran przní půdu westernového městečka a symbolicky tak znásilňují Johna Wayna, který zde dříve natáčel. Oproti tomu v případě grudzienovského experimentu je zdánlivě obdobné zneužití žánru jen vedlejším a navíc ještě nechtěným efektem. Grudzien, který v ústraní údajně napsal zhruba devět set nikdy nevydaných skladeb, se nikdy nesnažil o nic jiného než o klasickou country. Důvod, proč se hranice stylového území neustále stírají, je zcela neinvazivní: Grudzien nepochybuje, že je jeho rodilým obyvatelem, a přirozeně se snaží svůj domov co nejlépe zateplit.
Hudba na povrchu je tedy podkládána další vrstvou, kterou se zároveň snaží dokonale překrýt. I tak se ale pod countryovou osnovou jako cizí, vnitřní a zpola nezřetelný hlas ozývají zkreslené ozvuky psychedelie nebo postupy musique concréte a manipulované pásky deformovaných chorálů. Dvojaká povaha díla nicméně není výsledkem snahy o experiment či přestavbu. Mnohem spíše jde o synkretické stavění na jednom půdorysu – přičemž se ukazuje, že forma teplého obydlí neustále přerůstá základy stavby. Navenek má tedy všechno zůstat při starém, jenže právě proto dochází k zásadním úpravám uvnitř struktury. Mezi vrstvami grudzienovské verze gay country pak namísto radosti z hájených či popíraných hranic žánru znějí osamělá místa zdvojení. Tomu ostatně odpovídají jak Grudzienovy osobní pochyby, je-li originálem anebo naklonovanou kopií, za niž považoval mimo jiné Johnnyho Cashe, tak jeho samotářský sen o jednorožci.
Zatím se jednorožec styku s lidmi vyhýbá. Přesto nadejde den, kdy přejdou bouře a „teplý bude celý svět“. Tehdy krásná hybridní bytost pomůže utěšit jedinou pravou Královnu, hledající v mohutném rohu okamžik neposkvrněného početí, stejně jako zkopírovanou Drag Queen, snící o jeho erotické kvalitě.