Poslední rozsudek ve věci obsazení bývalých lázní v pražské Apolinářské ulici dává squatterům do jisté míry za pravdu. Co z toho vyplývá pro celé hnutí?
Rozhodnutí Městského soudu v Praze z letošního 19. dubna ve věci odvolání squatterů stíhaných kvůli obsazení objektu v Apolinářské zrušilo původní tresty podmíněného odnětí svobody, případně veřejně prospěšných prací, překvalifikovalo věc na pouhý přestupek a předalo jej k vyřízení ve správním řízení Praze 2. Písemné vyhotovení usnesení jim bylo doručeno až po dvou měsících.
Obsazení nového squatu mělo být úvodní akcí Týdne nepřizpůsobivosti v září 2009. Hlavní organizátorem Týdne byla organizace Freedom not Fear (Svobodu místo strachu), příprav na obsazení squatu se však chopila malá zakonspirovaná skupina, stojící zcela mimo oficiální pořadatele a bohužel také mimo vlastní squatterské hnutí. O tomto organizačním zázemí nevěděla ani naprostá většina přímých aktérů. Jak sami aktivisté později přiznali, snaha o maximální utajení a omezení okruhu zasvěcených osob vedla k tomu, že se některé věci nepodařilo dostatečně zajistit – například užitečné informace (jak se později ukázalo, dalo se jich sehnat dost) o majiteli a právní pomoc při vyjednávání s ním a policií. Přitom jinak veřejně dostupné informace postačily policii k důkladné přípravě a k tomu, že aktivisty předběhla, kontaktovala majitele a „objednala“ jejich postoje, tj. vyloučila, že by tak jako v minulosti byli ochotni se squattery vyjednávat. Došlo i k zásadním taktickým chybám. Pro několikasetčlenný podpůrný pochod nebyl zajištěn vstup do objektu. Střet s policií se tak neodehrával v domě a společně, ale na ulici, kde se policii dařilo rozdělit, izolovat a posléze pozatýkat valnou část aktivních účastníků. Tyto nedostatky jasně prokázaly, že o postupu měl rozhodovat širší kolektiv.
Majitel je spekulant
Razantní postup policie a pak Obvodního soudu pro Prahu 2 proti aktérům měl své následky. Někteří z účastníků přijali původní rozhodnutí soudu plynoucí ze zkráceného řízení i tresty a ani nepodali odpor, aby se mohli zúčastnit řádného projednání soudem. Jak ukázaly poslední rozsudky, jejich defétismus byl poněkud předčasný.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění totiž do značné míry ztotožnil s obhajobou, která argumentovala mimo jiné tím, že nebyly prokázány podstatné předpoklady trestnosti konkrétního jednání – způsobení škody a společenská nebezpečnost. Soud musel připustit, že majitelem nemovitosti je typická spekulantská firma, v podstatě fiktivní, bez vlastního majetku, stojící na konci několika pochybných transakcí, kterými byl zprivatizován původně majetek Městské části Praha 2. Dům, bývalé městské lázně, nijak nevyužívá a ani to nemá v úmyslu. Nemá prostředky ani na běžnou údržbu, zato opakovaně usiluje o jeho zbourání. Tomu brání postoj Národního památkového úřadu, který návrhy na demolici opakovaně zamítá s tím, že jde o kvalitní, umělecky a historicky cennou památku. Majiteli bylo svědecky prokázáno úmyslné odstranění částí střešní krytiny, okapů a dešťových svodů, aby zatékající voda dům co nejvíce poškodila. O kvalitách stavby svědčí mimo jiné to, že navzdory již dvě desetiletí trvající úmyslné devastaci konstrukce domu odolává, a podle znaleckých posudků není budova v natolik havarijním stavu, aby byla nutná její demolice.
Mysleli to dobře
Prvoinstančnímu soudu Městský soud ve svém dubnovém rozsudku vytýká především to, že nevzal dostatečně v úvahu motivaci stíhaných upozornit na škody, které tím vznikají celé společnosti. Tím do značné míry před právem rehabilitoval jednání squatterů. Oproti původnímu rozsudku to můžeme vnímat jako nepochybný, a to dost zásadní zvrat.
Ve svých úvahách však i Městský soud zůstává v půli cesty. Už Obvodní soud pro Prahu 2 připustil, že jednání majitele je nejen v rozporu s obecným ustanovením Listiny základních práv a svobod, které říká, že vlastnictví zavazuje a nesmí být vykonáváno na újmu práv druhých a v rozporu se zákonem chráněným zájmem, ale že takové jednání je přímo protiprávní. Soud konstatoval, že je tu podezření ze spáchání trestného činu zneužití vlastnictví podle § 258 trestního zákona. Budeme-li z tohoto konstatování vycházet a domyslíme-li věc do důsledků, pak nelze nevzít v úvahu ustanovení § 13 trestního zákona o nutné obraně, jež říká, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací útok na zájem chráněný zákonem, není trestným činem. Když takto argumentovala obhajoba u první instance, Obvodní soud pro Prahu 2 tuto námitku odmítl s tím, že „obžalovaní společně s ostatními spřízněnými osobami totiž od počátku nedeklarovali, že jejich cílem je upozornit na chátrání tohoto domu, což by bylo možno interpretovat tak, že jim šlo o zabránění v dalším páchání trestného činu zneužívání vlastnictví“. Toto tvrzení soudu je ovšem zjevná nepravda. „Přivést k životu prázdné a zanedbané domy, které zejména v centru Prahy pustnou hlavně kvůli spekulaci“, píše se v letáku distribuovaném při vlastní akci, podobně jako i v dalších materiálech squatterského hnutí. Tato idea přece tvoří samotný základ hnutí, dům v Apolinářské je jmenovitě uveden ve „squatterské realitce“, jejíž webovou podobu použila policie k vytipování cílů a přípravě své protiakce. Odvolací soud se ovšem touto nesrovnalostí v původním rozsudku nezabývá. Je to nedopatření, nebo záměr?
Jedna konkrétní výtka Městského soudu stojí za přímou citaci. Ne že by byla tak zásadní, ale leccos naznačuje jak o způsobu uvažování soudce, tak o obecně převládajícím přístupu k věci: „Stejně tak měl [obvodní soud] přihlédnout k tomu, že ani do současnosti se s předmětným domem nic nedělá, dům stojící v blízkosti budovy odvolacího soudu stále není rekonstruován ani bourán.“ Obdobných případů chátrajících domů jsou stovky a tisíce po celé zemi. Máme ale chuť a odvahu s tím skutečně něco udělat a zabránit často nenapravitelným škodám?
Chce to jiný postup
S rozhodnutím Městského soudu nemohou být zastánci jednání squatterů spokojeni bez výhrad. Navíc ještě může překvapit Obvodní úřad Prahy 2, protože se kauza vlastně vrací na samý počátek. Přesto se posledním rozsudkem otevírá určitý prostor pro znovuoživení squatterského hnutí. Napřed je ovšem nutné vzít v úvahu specifickou společenskou situaci.
Pojímání squatterství jako subkultury, která má být většinovou společností tolerována a jejíž protestní zaměření má spíše jen implicitní charakter, nemá v současných podmínkách šanci. Demontáž sociálního státu, ohrožení zasahující tentokrát výrazně i střední třídu, zatím posiluje spíše individualizaci a netoleranci ke všem, kdo mohou být označeni jako neproduktivní příživníci. Podle sociologických šetření (Eurobarometru aj.) v evropském měřítku vede Česko v netoleranci a odporu vůči skupinám takto vnímaným – bezdomovcům, Romům, imigrantům apod. Hodnotová orientace převažující části populace neposkytuje dostatečně širokou základnu pro alternativní životní způsoby. V takovém nastavení má šanci spíše hnutí, které nebude hájit jen vlastní zájmy, ale v první řadě prokáže schopnost účinně se angažovat v širších občanských aktivitách a solidarizovat se s ostatními ohroženými skupinami. V případě Apolinářské se ukázalo nade vši pochybnost, že konspirativní metody jsou spíše kontraproduktivní. Nedokážou-li squatteři obhájit svou věc v dialogu s většinovou společností, nemají šanci.
Autor vystupuje proti diskriminačnímu násilí jako aktivista anarchistického hnutí a zmocněnec poškozených.