Nejpozději do roku 2015 by Praha měla mít nový územní plán. Ten však nepřinese změnu k lepšímu, pokud nebude respektován – což je případ toho stávajícího. Proti svévolnému zacházení s městským prostorem se čím dál častěji ozývají sami obyvatelé hlavního města, které probudila z letargie i nebývalá rezistence bývalého vedení pražské radnice vůči svým občanům.
Primátor Bém: „Kolega Witzany se ještě hlásí.“
P. Witzany: „Hlásím se do rozpravy v návaznosti na předchozí hlasování o vystoupení hosta. Zastupitelé by měli mít šanci reagovat na vystoupení občanů. Podle mne rozprava ukončena nebyla, a jestliže byla ukončena, není to šťastné. Musíme naslouchat veřejnosti a potom diskutovat.“
Prim. Bém: „Věřím, že to nebylo šťastné, ale bylo to rozhodnutí zastupitelstva.“
P. Witzany: „Jenom dvě věty. Proč pan Langmajer hlasoval proti? Jak můžeme věřit tomu, že naslouchá připomínkám občanů, když hlasoval proti vystoupení těchto občanů? Souhlasím, kdyby jich bylo 300, ale měli jsme tady tři občany, kteří chtěli vystoupit. Jak mám věřit, že zohledňujete názory občanů a ne názory velkých investorů, kterým jste jistě věnoval mnoho hodin?“
Prim. Bém: „Konstatuji, že rozprava byla ukončena. Závěrečné slovo má předkladatel.“
P. Langmajer: „V jednom případě jsem hlasoval pro Sdružení Roztyly, protože předpokládám místní příslušnost dotyčného k této lokalitě, aspoň s velkou pravděpodobností. Nikdo mi v demokratické společnosti nemůže diktovat, abych naslouchal třeba sdružení Arnika. To je věc každého člověka, může se rozhodnout. Proto se také o tom hlasuje. Rozumím tomu, že sdružení Arnika, které dostává obrovské dotace z EU na to, aby mluvilo do všech staveb po celé České republice, má mnoho dobrých důvodů vystupovat zde, zviditelnit se, mluvit do věcí, ke kterým nejsou ani místně příslušní. Nechte ale na mé vůli, abych se mohl rozhodnout, zda je chci nebo nechci poslouchat.“
Mocní muži rozhodují
Tento výmluvný rozhovor se odehrál 22. října 2009 nedlouho po začátku 30. zasedání pražského zastupitelstva v zaplněném radničním sále. Mocní muži rozhodovali o tom, zda se tři přítomní zástupci veřejnosti mohou vyjádřit k podstatným a v případě schválení nevratným změnám ve městě, kde žijí. Vystoupit po hlasování dovolili jen jednomu (nové rozhodnutí přinesl aktuální závěr z Výboru pro územní plán hlavního města, na jehož zasedáních budou moci napříště vystupovat s pětiminutovými příspěvky i občané). Ale vraťme se zpět do sálu. Toho dne zastupitelé odhlasovali zpracování balíku tzv. I. vlny celoměstsky významných změn ve stávajícím územním plánu. Mezi nimi i tu s číslem 2590 nazvanou „Obytný soubor Veleslavín-Vokovice“, zastavující pět hektarů zeleně, na místě někdejšího Strnadova zahradnictví. Záměrem městské části před volbami 2006 přitom bylo založit mezi rušnými ulicemi Evropská a Na Petřinách „centrální park Veleslavín“. Zastupitelka Jana Ryšlinková připomněla, že podrobné materiály se nijak nezmínily o vodním toku, pozůstatku veleslavínského potoka v dané lokalitě. Dále se podivila, že jednou změnou je v této oblasti koncipována nová čtvrť a zároveň navrhována územní rezerva pro silniční napojení estakádou z Petřína na Červený vrch. Pro každou z připomínek s ohledem na jejich závažnost požadovala oddělené hlasování. Návrh byl zamítnut. Podobných změn byly toho odpoledne na schůzi projednány desítky.
Trnitá cesta k nové koncepci
Minulé vedení radnice schvalovalo změny ve stávajícím územním plánu v řádu tisíců položek ochotně a ve spěchu, v součinnosti s developery, ale už ne s veřejností. Vědělo totiž, že se blíží volby a na obzoru je nový územní plán, kam by se už nekoncepční změny mohly zanášet obtížněji, který je však povinen do sebe absorbovat ten stávající. Jakmile je změna do plánu vyznačena, je téměř nemožné ji vymazat. Souběžně s přípravou nového plánu, který musí vstoupit v platnost v souladu se stavebním zákonem do roku 2015, se tak bez širší debaty projednávalo více než tři sta nových záměrů, rozložených do čtyř vln tzv. celoměstsky významných změn, týkajících se území odpovídajícímu přibližně sedmi procentům rozlohy Prahy. Spadaly sem projekty nových městských čtvrtí na místě nádraží (Žižkov, Bubny, Smíchov), zástavba zelených ploch uvnitř města či mimoúrovňové křižovatky Pražského okruhu. Dosud běžná praxe sdružování změn pod společná jednací čísla a jejich přesouvání mezi jednotlivými stupni schvalovacího řízení činila celý proces tak nepřehledný, že se v něm mnohdy nevyznali ani sami zastupitelé, natož občané. K tomu se přidala ještě velmi nízká úroveň informování ze strany magistrátu, která nemohla být než záměrná.
Současné vedení radnice zvolilo opatrnější přístup a projednávání některých nejspornějších kauz, jako zástavbu Trojmezí, satelitní výstavbu v Pitkovicích nebo přeměnu ostrova Štvanice, zatím pozastavilo. Jak se ale zachová, až bude muset rozhodnout, a jestli vyslyší volání po koncepční práci, zatím nelze odhadnout. Zpomalila se i příprava nového územního plánu, nyní ve fázi konceptu. Pro další stupeň dokumentace – návrh územního plánu – musí Útvar rozvoje města nejdřív zpracovat tisíce došlých připomínek. Že může být cesta k nové koncepci stavebního rozvoje Prahy ještě trnitá, ukazují rozsudky Nejvyššího správního soudu z loňského května a letošního února, které ruší část Zásad územního rozvoje Prahy (dokument nadřazený a závazný pro územní plán, zpracovaný pro úroveň Prahy-kraje), týkající se vedení pražského okruhu přes Běchovice a nové dráhy letiště v Ruzyni. Soud uvedl, že Zásady byly v prosinci 2009 schválené nezákonně kvůli špatnému vyhodnocení dopadů na životní prostředí. Dokument byl přitom napadán od samého počátku. Prostřednictvím hromadných námitek se k němu vyjádřilo přes devět tisíc lidí, kteří vedle nové dráhy na Ruzyni odmítli například zástavbu Dívčích hradů, vyslovili se pro přeměnu magistrály v bulvár, zachování zeleně v centru města nebo lepší podmínky pro chodce.
Okamžitá situace a konkrétní lidé
V ideové rovině nabízí koncept územního plánu převážně dobrá řešení. Upřednostňuje stavění v tzv. transformačních územích v kompaktní části města před stavěním na zelené louce, rozvoj čtvrtí na polycentrickém základě, aby si uchovaly individuální charakter, podporuje kolejovou dopravu, posílení systému záchytných parkovišť „park and ride“, spojování zeleně do systému zeleného pásu obkružujícího město, pracuje se na Generelu pěší dopravy. Novinkou má být regulace výšky zástavby a umisťování výškových budov. Klíčové pro podobu Prahy příštího dvacetiletí ale je to, zda bude územní plán respektován a nestane-li se, jako ten současný, ze všeho nejvíc mapou změn. Navržená redukce funkčního využití území na čtyři základní typy (krajinné, rekreační, obytné, produkční) je přehlednější a flexibilnější, větší pružnost může být ale v případě sporných záměrů spíš na škodu. Jak nastínil úvodní dialog, prozatím jsme se potýkali se základním nedostatkem informací i příležitostí k diskusi, kterou příliš nevyhledávali ani sami občané. To se snad začíná pomalu měnit. Lidé se vyjadřují prostřednictvím zavedených občanských sdružení, zakládají malé místní „buňky“ o pár lidech (Útulné Strašnice, Letná sobě a další), iniciativnější začíná být i odborná veřejnost (Za novou Prahu). Městská každodennost či zkušenost a plánování urbanistů pod dohledem politiků se totiž zatím příliš nepotkávají.
V posledních letech se ve studiích evropských architektů vynořují nové urbánní strategie, které vycházejí z přesně opačných premis než dnes nadále uplatňované necitlivé zónování, odvozené od funkcionalistického urbanismu. Nespoléhají na správnost zadání, opouštějí obecné koncepty a začínají artikulací vybraného problému, aby si nejdřív dovedli položit správné otázky, získat potřebná data, uměli je interpretovat, vytvořit vizi a tu prezentovat s ohledem na to, komu je určena. V současných debatách o našich schopnostech dlouhodobě dobrého zacházení s urbánním prostorem nechybí ani notná dávka skepse. Jak se na loňském Foru 2000 vyjádřil Richard Burdett, profesor architektury a urbanismu na London School of Economics: „Snažíme se navrhovat budovy, snažíme se organizovat města, ale v konečném důsledku to spousta lidí dělá špatně. Většina nově naplánovaných věcí za posledních padesát až šedesát let je strašlivých.“ Podle Matthiase Ricka z berlínského ateliéru Raumlabor (od září 2009 také vedoucího jednoho z ateliérů architektury na pražské VŠUP) je potřeba nakládat s městem jinak než dosud. Aktivně ho zkoumat, experimentovat a hledat přímou spolupráci, zaměřit se na řešení okamžitých situací a možností konkrétních míst a lidí.