Ve své knize Mystika Západu se Jan Stern o jistém typu antikomunismu vyjádřil jako o „psychotickém“, aniž by to blíže vysvětlil. Vznikl tak dluh, jejž nyní splácí krátkým výkladem.
Psychoanalytik Wilfred Bion kdysi na Tavistocké klinice v Londýně pozoroval dynamiku psychotických skupin. Nechal vážně nemocné pacienty žít skupinový život dle jejich vlastních voleb a nezasahoval do něj mocí psychiatra. Dovolil pacientům bez omezení se spolčovat, komunikovat, intrikovat, vytvářet spojenectví i projevovat nepřátelství. Brzy si povšiml, že psychotici vytvořili tři druhy skupin.
Jeden typ skupiny si hledal absolutního vůdce, kterého pak bez výhrad poslouchal. Členové byli na vůdci závislí a podřízení jeho vůli zlepšovalo jejich psychický stav.
Druhý typ psychotické skupiny si především definoval nepřítele, kterého je bezpodmínečně nutné napadnout, aby skupina přežila.
Třetí typ skupiny byl pro studium velmi zajímavý. Členové se v takovém společenstvu shromáždili kolem nějaké milenecké dvojice a začali spřádat fantazie o tom, že dvojice přivede na svět dítě, které se stane spasitelem skupiny.
Sekty, Ježíšek, dech života
Je zjevné, že psychotická stádnost není výsadou jen liberálně řízených psychiatrických pavilonů. Je to základna, na níž stojí každá kolektivní a sociální dynamika. Základna svou kultivovanou a civilizační nadstavbou popřená, a přece nikdy zcela zažehnaná.
Že i u vysoce strukturovaných a rozsáhlých sociálních celků může dojít k mohutné regresi na některý ze tří psychotických stupňů, není těžké prokázat. Skupiny s božským vůdcem vznikají stále kolem nás, většinou jim říkáme sekty, ale princip si podržely i některé velmi uznávané instituce a jistě nám všem dojde, že ve 20. století tuto psychotickou pozici zaujaly dokonce celé národy, nikterak „kulturně zaostalé“.
Hledat vůdcovskou psychotickou sociálnost na globální úrovni je dost prosté a výklad by byl spíše banální. Mnohem zajímavější je jistě mesiánská skupina věřící v dítě, které přijde a spasí – ta zaručeně vrhá ostré světlo na dějiny křesťanství. Je přece velmi zjevné, že v původní Ježíšově družině mýtus o „Ježíškovi v jesličkách“ neexistoval a že bůh-děťátko bylo cosi, co vyhřezlo v průběhu křesťanských dějin z hlubin nevědomí tehdy, když skupina definitivně mentálně klesla až na dno.
Ani mesiánská skupina pro nás dnes není tak zajímavá. Nejdůležitější je pro naše potřeby bezpochyby skupina paranoická, fixovaná na existenci nepřítele. Myslím, že všichni této skupinové konstelaci dobře rozumíme, a barvitě ilustrované dějiny 20. století nám zde vypomáhají s pochopením nadmíru ochotně – známe přece celé národy, které začaly mít dojem, že neudeří-li první, budou zničeny, že musí vyhubit určitou skupinu, protože jim bere „dech života“ (Eichmann u jeruzalémského soudu) atp.
Psychotický princip párie
Vše je opět až banální, ovšem pozor: Bion svědčil, že tento typ psychotické skupiny měl jednu zajímavou varietu, na niž by nebylo dobré zapomenout zvláště v našem nebohém Česku. Někdy paranoická skupina svého nepřítele nedefinovala jako cíl ke zničení, ale jakožto objekt vyhýbání se. Koheze skupiny a psychická stabilita jejích členů spočívala v přísném dodržování „principu párie“, principu „s tím a s tím se nemluví“. Byl-li porušen a člen skupiny se kontaktoval s tím, kdo byl definován jako nedotknutelný (ať už kvůli své temnotě nebo kvůli spřažení s mocným primářstvem či kvůli čemukoli jinému – pozitivnímu, negativnímu i neutrálnímu), uvrhl celou skupinu v chaos, ta se rozpadla a její členové se mnohdy propadli na dno psychické dezintegrace, před níž je dosud skupinová identita chránila.
Jak už to tak bývá, i tentokrát je psychotická sociálnost na makroúrovni dobře čitelná především v jistých náboženských institucích, vždyť už náš pojem „princip párie“ poukázal na kastovnický princip hinduismu. A víme, že vyhýbání se jisté kastě v indické společnosti sveřepě přežívá jako její psychoticky integrující faktor, a to navzdory protestům vrcholných představitelů hinduismu. Ale bylo by laciné odbýt si vše v lůně náboženství a třetího světa. Musí nás přece přepadnout i mnohem bližší a aktuálnější analogie. Musí se nám vybavit i princip jisté výspy českého antikomunismu, který sám sebe bezbranně definoval heslem „s komunisty se nemluví“, aby nám ulehčil situaci a umožnil analogii s psychiatrickými léčebnami (a mateřskými školkami) snadněji nalézt.
Spasí nás synek Mirka Topolánka?
„Nemluvme s nimi, nedotýkejme se jich, vyhýbejme se jim, nebo se znečistíme a stane se něco hrozného“ – co to prozrazuje o společnosti, která vidí takovouto strategii jako cosi normálního, jako znak slušnosti, jako pilíř politické kultury? Co bychom si asi tak pomysleli o moderní demokratické společnosti, která by věřila v jednoho vůdce či hlásala: Mirkovi a Hance se narodí dítě, které nás spasí (pokud ho Mirek nevysype z kočárku při bitce s bulvárním fotografem)? Asi by nás mrazilo hrůzou, nebo bychom se smáli, až bychom se za břicho popadali. U „nemluvičů“ se však nesmějeme ani neděsíme, a to je víc než hrůzné.
Co říci více? Snad jen bez rozmělňujícího komentáře zopakovat Žižekovo: čin je to, co otřásá fantasmatem. Těžko však čekat čin od těch, kteří si češou patku podle manuálu „Jak získat střední třídu“ a v kapse přitom hladí magický obsidián.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.