Stateční jsou sami

Česká válka, nová hra Miroslava Bambuška, se zabývá třetím odbojem v socialistickém Československu. Divadlu Na zábradlí nelze upřít dobré načasování. Ač se o tématu léta diskutuje, právě nyní je na pořadu dne finanční odškodnění účastníků třetího odboje i jejich nejbližších pozůstalých, stejně jako dorovnání jejich podprůměrných důchodů. V červnu pak prošel poslaneckou sněmovnou návrh zákona o protikomunistickém odboji (za sebou měl plamenné nařčení KSČM z legalizace terorismu). Tak se i divadelní České válce, ve které je zapracovaný také spor o samotnou existenci třetího odboje, dostalo poměrně velké mediální pozornosti.

Rozhodnout se

O hrdiny a zrádce (ze strachu nebo z prospěchu), kteří jsou jejich přirozenou antitezí, o historické chvíle, kdy je potřeba rozhodnout se k činu a dopustit se třeba i velmi problematického násilí, se Bambušek ve své dramatické a divadelní tvorbě zajímá již dlouho. Před lety v Multiprostoru v Lounech například připravil Balkánskou sezonu, později pro divadlo a společenskou diskusi otevíral téma poválečného vyhnání sudetských Němců (často jejich dosavadními sousedy). Konkrétní historické události se promítly také do divadelního cyklu věnovaného energetickým zdrojům, na němž se podílí (třeba politické procesy minulého režimu v inscenaci Zdař Bůh!, uváděné v ostravském Dole Michal). Česká válka je tedy logickou položkou jeho bibliografie. Her, které se zabývají českou minulostí („Nesmířit se s daným stavem věcí. A ozbrojit se,“ je motto České války), přitom zrovna mnoho nevzniká (ale vzpomenu třeba Zázrak v černém domě Milana Uhdeho, inscenovaný také na Zábradlí).

Pokud Bambušek vystupuje jako dramatik, podobná je v poslední době i metoda jeho práce – sběr historických dokumentů, vzpomínek pamětníků, studium sekundární literatury a dramatizace nasbíraných informací, faktů, příběhů… Samozřejmě s literární licencí. V České válce zůstalo několik vyprávěcích pasáží, nadbytečných monologů, které publiku vysvětlují kontext nebo popisují scénu. Trochu se proklamuje, poučuje, prostě se nezastírá jistý didaktický záměr.

Od kříže k srpu a kladivu

Režisér David Czesany volí názornost: „opravdicky“ se střílí; když odbojář Radek (Ladislav Hampl) roztříští svému, s režimem kolaborujícímu strýci (Igor Chmela) hlavu, musí se na rukou a v obličeji umazat od krve; když někdo běží v lese, promítají se na scénu jednoduché stromečky jak z dětských bramborových razítek… Nevyhne se ani klišé: mrtvý hrdina Josef (Jiří Ornest) volným pevným krokem odchází do pozadí scény a hlučně za sebou zabouchne dveře; Magdaléna Sidonová se jako postava označená XY, každopádně zapálená budovatelka nového řádu po roce 1948, proměňuje v jakousi na hlavu postavenou variantu alegorické Marianne, symbolu svobody Francouzské revoluce.

Režisérovi se ale zároveň povedly silné scény. Jednou z nich je chvíle, kdy Radek natahuje ruku do rozsvíceného hlediště a ptá se, kdo z přítomných mu podá tu svou. Jiným působivým momentem je například scéna, v které hlavní přeživší odbojáři při útěku zjistí, že zůstali sami.

K České válce je třeba se divácky trochu probojovat, propřemýšlet, napodruhé a se znalostí historických souvislostí z programu jsem inscenaci ocenila víc. Zřejmě také trochu vyzrála. Až napodruhé se přede mnou vynořil i jeden z dalších plánů České války: inscenace nesentimentálně sleduje rozpad malé vesnické komunity. V místě, kde se po skončení války řád všedních dnů i celého roku znovu začal točit kolem přírodního cyklu a čas se řídil rozpisem mší, kde obyvatelé včetně starosty (Jan Lepšík) uznávali morální autoritu faráře (Leoš Noha), se ujímají moci a majetku dosavadní looseři, oportunisti a fanatici. „Rodná hrouda“ je už jen heslo vyražené na kusu nábytku, scénu – krajinu z papíru – je možné při první příležitosti roztrhat, a aniž mrkneme, z krojované mládeže jsou pionýři a z těch zase panoptikální figurky z nějaké popové diskotéky. To známe – hrdinové zůstávají sami, protože výhodné je něco jiného.