V prvních letošních Souvislostech rozvažuje Alena Dvořáková nad současným stavem anglicky psaného románu a úvahy to nejsou nikterak radostné. Prý ten angloamerický román pozvolna odumírá, jen několik tvůrců staršího věku ještě zvládá tvořit skutečně hodnotné texty, píše autorka a hned v úvodu se zaříká, že „nezáleží na tom, zda se mi ten či onen román líbil či nelíbil, ale na tom, zda ‚nejlepší‘ romány loňského roku obstojí, když je budeme více či méně metodicky srovnávat s velkými romány minulosti“. Jak je ale tato proklamovaná metodika uplatňována, těžko posuzovat, hned první výtka – vůči loňskému vítězi Man Booker Prize Howardu Jacobsonovi – totiž zní: „Tak za prvé si nepamatuji, kdy jsem se naposledy při četbě opěvovaných románů tak beznadějně nudila.“
Dvořákové poznámky k nejvýraznějším knihám roku 2010 přesto stojí za to číst. Poučeně, jakkoli namnoze kontroverzně komentují výrazný segment aktuálního anglojazyčného románového dění, zejména texty ocitnuvší se na loňském širším výběru Bookerovy ceny. Hodnocení konkrétních titulů se jistě může lišit (mě například děsivě znudil Dvořákovou chválený poslední Peter Carey, Room Emmy Donoghueové považuji za románem maskovaný bulvár a označení Davida Mitchella za „schopného humoristu“ čtu jako vskutku fantastický metatextový vtip), co si ale říká o zpochybnění, je ona katastrofická předtucha, kterou autorka svůj text opevnila.
Loňský ročník Bookerovy ceny patřil mezi ty slabší, celá řada skvělých románů se vůbec nedostala na longlist (například excelentní Woodwardovo Nourishment, chválené Sex & Stravinsky od Barbary Trapido či výtečný debut Toma Rachmana z novinářského prostředí The Imperfectionists), při volbě užšího výběru pak nepochopitelně „nepostoupily“ knihy Mitchellovy, Murrayovy či Tremainové a místo toho porota dala přednost spíše průměrným románům Andrey Levyové či zmiňované Emmy Donoghueové. Soudit ale na základě tohoto vlivného a uváženého, vždy však z podstaty omezeného výběru pětičlenné poroty celou angloamerickou literaturu mi přijde poněkud troufalé. Jen drobná změna perspektivy, například zaměření na jinou literární cenu může totiž nabídnout úplně jinou scenerii.
Byla-li loňská Booker Prize provázena pochybnostmi o kvalitě některých titulů, právě vyhlášenou Orange Prize (od roku 1996 udělované ocenění pro nejlepší prózu sepsanou za daný rok ženskou autorkou v anglickém jazyce) charakterizoval až nebývale silný soupis kandidátů. Potkaly se zde autorky zkušené (Carol Birchová, Emma Donoghueová či Louise Doughtyová) s debutantkami (těch bylo na dvacetipoložkovém longlistu hned devět), své zastoupení dostaly autorky proslulé a cenami věnčené (Jennifer Eganová či Nicole Kraussová) i ty neprávem opomíjené (zmiňovaná Carol Birchová či Tessa Hadleyová) i ty nejmladší, právě se prosazující (Téa Obrechtová a Kathleen Winterová). Nepročetl jsem ani náhodou celý longlist, i jen z těch několika textů, které jsem měl příležitost posoudit, je ale dobře patrné, že stesky nad úpadkem románu jsou spíše než skutečnou devalvací této literární formy vyvolávány nešťastným výběrem a nadinterpretací výsledků zkoumání vzorku. Není asi vhodné klást na jednu stranu srovnání více než dvousetletý kánon a na stranu druhou parciální výřez jednoho roku.
Poslední knihy Nicole Kraussové (Great House) a Jennifer Eganové (A Visit from the Goon Squad) patří k současné vlně epizodických multifokálních narativů, ve kterých se celkové vyznění textu skládá z řady leckdy i nesouvisejících částí, sdílejících společné tematicko-interpretační nastavení. Jistěže už jsme takové kompoziční hrátky viděli mnohokrát, naposledy skvěle například u Columa McCanna či Davida Mitchella, ve svém bezchybném provedení a ve spojení se silnými příběhy i charakterovými introspekcemi ale obě knihy předkládají svým čtenářům skutečně působivé a bravurně vyvedené romány. Ani ten Dvořákovou poptávaný, v současných románech prý nedostatkový „zájem o obyčejného člověka“ jim rozhodně nechybí.
Román Jennifer Eganové (mimochodem oceněný i prestižní americkou National Book Award) možná při povrchním náhledu připomene jen rychlé humoristické konzumní čtení, ve kterém se střídají vypravěči jak na běžícím pásu a padesát stran knihy je odvyprávěno ve snímcích powerpointové prezentace, pečlivý a trpělivý čtenář ale pod touto fólií (minimálně poloprůhlednou) odhalí silnou a pevnou románovou výpověď, která snese srovnání i s těmi nejhonosnějšími z honosných kanonických pravzorů. Bez výjimky to platí i pro třetí román Nicole Kraussové, ve kterém ztrácející se a znovunalézaný nábytkový stůl symbolizuje leckdy mizející tragické osudy románových hrdinů napříč druhou polovinou dvacátého století.
Stydět se ale nemusejí ani oranžistky-debutantky: Kathleen Winterová ve své Annabel lyricky propojuje niterné vyprávění hermafroditické/ho hrdin(k)y s líčením drsné severokanadské divočiny a tradičního života tamních usedlíků, nakonec vítězná mladičká Téa Obrechtová zase na prvotinu až překvapivě vyzrále propojuje mnohagenerační balkánskou ságu s magickorealistickou fantaskností a čistým vyprávěcím stylem.
V. S. Naipaul, jeden z těch mála vyvolených, jež Dvořáková uvádí jako vzácné zkušené veterány romanopisectví, kteří pořád ještě táhnou onu stále více pomlácenou kárku anglofonního románu, nedávno s korektností sobě vlastní prohlásil, že „ženské psaní“ hned pozná, je to prý taková literatura nesnesitelně „sentimentální“ a žádný román sepsaný ženou nemůže dosáhnout jeho uměleckých výšin. Rezolutní odezva na sebe nenechala dlouho čekat, ještě lépe než rozhořčené polemiky ale za sebe hovoří texty samy. Anglofonní literatura – a pro román to platí výsostně – je v naprostém pořádku, stále vznikají texty výjimečné i podprůměrné. A všechny ty defétistické výkřiky o zániku? To jen někteří veteráni a jejich vyznavači těžko zvládají neúprosný odchod těchto „klasiků“ z výsluní zájmu.
Autor je bohemista.