Vodnické zpívánky

Žánr pinku eiga v Japonsku už od šedesátých let minulého století představuje pozoruhodný prostor pro tvůrčí svobodu. Na softerotických filmech totiž začínali mnozí režiséři, kteří dnes patří mezi domácí autorské špičky. Do naší distribuce se pinku filmy dostaly jen sporadicky (připomeňme komediální titul Nádherný život Sačiko Hanai, Hanai Sačiko no karei na šógai, 2003, který vyšel na DVD v Levných knihách), ale letošní Letní filmová škola v Uherském Hradišti na ně zacílí celý programový blok, čítající 8 titulů z rozmezí let 1965 a 2011. Nejnovější snímek z kolekce, nazvaný Vodnické zpívánky, bude uveden i v půlnoční sekci festivalu v Karlových Varech.

Většina produkčních společností, které se na pinku filmy specializovaly, dávala režisérům jednotlivých snímků značnou tvůrčí svobodu. Kromě povinnosti zahrnout do filmu alespoň tři erotické scény a vejít se do skromného rozpočtu kolem 600 000 Kč a zhruba hodinové stopáže měli tvůrci v podstatě volnou ruku. V šedesátých letech tak v žánru začali tvořit radikální autoři Kódži Wakamacu a Masao Adači, v jejichž pojetí se ze spotřebních erotických titulů staly modernistické snímky zaobírající se levicovou politikou a vztahy mezi sexualitou a mocí. Průlomový, leč méně známý Wakamacuův snímek Kabe no naka no himegoto (Tajemství za zdmi, 1965) bude součástí hradišťské přehlídky.

Silnou líhní talentů, kteří se navíc propracovali k neerotickým art filmům, se žánr stal v osmdesátých a devadesátých letech. V pinku začínali například Kijoši Kurosawa, Masajuki Suó či Takahisa Zeze. Od posledně jmenovaného filmaře, vyznávajícího guerillový styl natáčení a ovlivněného mimo jiné Jarmuschem a Godardem, bude na LFŠ uveden film Tokyo X Erotika (2001), vzniklý v době, kdy už se Zeze úspěšně prosadil i jako mainstreamový autor.

Pinku muzikál

Zatímco většina přehlídky ukazuje snímky, které využívají erotickou platformu k uměleckým účelům či se o to přinejmenším snaží, novinka Šindži Imaoky Vodnické zpívánky zapadne spíše do karlovarské sekce půlnočních filmů, kde bude k vidění před „filmovkou“. Projekt německé distribuční (a nyní i produkční) společnosti Rapid Eye Movies těží ze vzrůstající popularity žánru na Západě. V titulcích filmu ostatně zahlédneme řadu povědomých západních jmen. Na scénář dohlížel Tom Mes, ústřední osobnost zasvěceně vedeného webu o japonském filmu Midnight Eye a autor řady publikací věnovaných japonské kinematografii, za kamerou stál spolupracovník Wonga Kar-waie Christopher Doyle a hudební doprovod složila francouzsko-německá elektronická skupina Stereo Total.

Snímek má sousloví „pink musical“ přímo v podtitulu a ve všech ohledech se zaměřuje na mezinárodní festivalové publikum a milovníky japonských bizarností. Nabízí groteskní směs potrhlé komedie, vztahového dramatu a muzikálových čísel s nulovou choreografií a břídilskými tanečními výkony jednotlivých protagonistů. Zápletka o zemřelém spolužákovi hlavní hrdinky, z něhož se stal vodník, který se po letech rozhodl navštívit bývalou tajnou školní lásku, skáče zcela libovolně mezi vážnými, komickými a absurdními momenty. Jde v podstatě o (přinejmenším ze západního pohledu) perverzní převyprávění japonské pohádky, ale účel celého podniku zůstává podobně tajnosnubný jako odpověď na otázku, proč si protagonistka v jedné scéně musí kvůli záchraně před Bohem smrti bolestivě zavést odpudivou anální perlu.

Retardovaně amfetaminové poskakování postav na dekadentní pop má určitou působivost, občas připomene atmosféru německých electroclashových klipů přelomu tisíciletí a je možné, že půjde o letošní karlovarský půlnoční hit. Pokud však mělo jít o svobodně anarchistickou jízdu, která se přes všechnu campovou stylizaci dotýká závažnějších témat (po vzoru filmu Takaši Miikeho Katakuri-ke no kófuku, Rodinné štěstí Katakuriových, 2001), pak tato snaha uvízla zřejmě někde mezi půlkami.

Autor přispívá do časopisu Cinepur.