Už několik měsíců jsme médii informováni o bouřích v některých zemích arabského světa. Jde o oblasti, o nichž má česká veřejnost vesměs zkreslené představy, přitom například filmová produkce Egypta, Sýrie nebo Tuniska už delší dobu neklid ve společnosti věrně odráží. Současná situace může někomu připomínat období nepokojů a následných diktatur v Latinské Americe před zhruba padesáti lety, třeba politickou angažovaností filmařů. Tehdy vznikla řada pozoruhodných skupin a hnutí, které mimo jiné na jihoamerické země, do té doby marginalizované, výrazně upozornily. Zda dojde k něčemu podobnému i tentokrát v arabských státech, lze zatím převídat jen obtížně. Nicméně sami filmaři dali velmi jasně najevo, kam patří a s čím nesouhlasí.
Nejsilněji se ozvali v Egyptě. Dne 6. února 2011 zveřejnili Manifest filmařů z náměstí Tahrír, v němž odmítají vládnoucí režim, popírají jeho ústavnost a distancují se od kinematografických institucí, jejichž prostřednictvím by měli být zastupováni. Pod dokumentem je podepsáno sto třicet dva filmařů, jejichž jména jsou u nás naprosto neznámá, ale v arabském světě jde o významné osobnosti. Text končí dvěma větami, jež připomínají i latinskoamerické manifesty: „Ať žije boj egyptského lidu! Ať žije egyptská revoluce!“ Takto organizovaně se naposledy projevili možná iráčtí filmaři po svržení Saddáma Husajna.
Je tu ještě druhá historická paralela, i když o poznání slabší, a sice podpora od zahraničních filmařů. Například francouzský režisér Chris Marker (nar. 1921), který kdysi pomáhal v Latinské Americe, se nyní vzhledem ke svému věku připojil alespoň na YouTube obrazovou koláží na téma bouří na Středním východě a v severní Africe, nazvanou Tempo risoluto (2011). Ta samozřejmě nemá žádný umělecký význam pro jeho filmografii, ale poukazuje na fenomén nových médií (především internetu) a sociálních sítí, které hrály v těchto událostech významnou roli. I pro nás nezúčastněné je podmanivé sledovat na YouTube Muammara Kaddáfího při krátkém projevu pod deštníkem před ruinami tripolské rezidence i jeho proslov tamtéž z 22. února 2011 – ta nejdelší videa zachycují i závěrečný netriumfální odjezd vůdce v doprovodu věrných.
Využití nových médií pro zachycení politických událostí je dvojí. Na jedné straně stojí autentické záběry – ty z mobilních telefonů byly dlouho jediným zdrojem informací například ze Sýrie nebo Jemenu. Televizní společnosti (nejen ty české) přejímaly do zpravodajství právě tyto nedokonalé a občas obtížně identifikovatelné obrazy. Na stranu druhou můžeme postavit reakce a podněty profesionálních filmařů, ať už je to připravovaný film o Tunisanovi Mohamedu Buaziziovi, který se 17. prosince 2010 upálil na protest proti útisku, nebo reakce arabských filmařů. Někteří z nich zahynuli přímo při nátáčení v ulicích. Egyptský videoumělec Ahmed Bassiuny byl zabit při demonstraci a večer před osudným dnem si na Facebook poznamenal: „Chtějí tyto protesty změnit na válku, a přitom my se snažíme demonstrovat mírumilovně. Chceme si pouze udržet alespoň část vlastní důstojnosti.“
Najednou se objevila řada amatérských reportérů, kteří se pod vlivem událostí stali spontánními filmaři. Důležité jsou také blogy, kde lze nalézt i několik záznamů mučení, které se televize logicky bály vysílat. Například Wael Abbas již od listopadu 2006 na svém webu Misr Digital (misrdigital.blogspirit.com) uveřejnil řadu závažných informací včetně mobilního záznamu mučení řidiče autobusu egyptskou policií. Ještě nebyl čas pořádně analyzovat jednání a výroky arabských filmařů, ale mám pocit, že mnozí z nich velmi dobře charakterizují směřování dané národní kinematografie. Jeden z předních marockých režisérů Nabyl Ayuch pokládá sebe a své kolegy za pouhé pozorovatele historických událostí a tvrdí, že za revoluce není pro film místo, což je spojeno s tradičně poeticko-lyrickým laděním tamější produkce. Přitom Maroko zažívá už delší dobu filmový rozkvět, jehož věhlas k nám sice ještě nedolehl, ale ve světě je živě přijímaný již několik let.
Dalším filmovým aspektem nepokojů v arabských zemích je objevení už nepoužívaných filmových forem, jako jsou ciné-tract (filmové letáky). Na konci šedesátých let tento žánr agitačního filmu – jakýchsi obrazových letáků – vymyslel zmíněný Chris Marker a pracoval s ním krátce i Jean-Luc Godard. Nyní jej používá řada mladých umělců z několika arabských zemí, například Lamine Ammar-Khodja o událostech v Alžírsku (vimeo.com/19174874). Pozoruhodný z tohoto hlediska je i skupinový projekt Trans-Maghreb (belle-ville.org/?cat=8), v němž někteří mladí umělci nalezli možnost natočit krátký film s perspektivou budoucí distribuce.
Takto bych mohl pokračovat od Magribu po Mašrik, než bych vyčerpal všechny možnosti popisu obrazů těchto revolucí. Zajímavé jsou i „drobnosti“, jako udělení Řádu čestné legie tuniskému režiséru Nurimu Buzidovi na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 2011 nebo vyjádření podpory probíhajícím změnám formou uvedení jednoho či dvou filmů na některých zahraničních festivalech.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.