Za jednu z komiksových událostí roku bývá označováno české vydání Incalu. Tento příběh o boji proti vesmírnému zlu od chilského mystika a filmaře Alejandra Jodorowského a francouzského ilustrátora Moebia se vymyká téměř všemu, co si pod vědeckofantastickým komiksem dokážeme představit.
České vydání Incalu Alejandra Jodorowského a Moebia oprávněně provází aura dlouho odkládané události a konečně splaceného dluhu. Šestialbový vesmírně-mystický epos z let 1981 až 1988 představuje význačný monument evropských (franko-belgických) komiksových dějin, přesto ani tři desetiletí po vzniku první části nepůsobí jako obstarožní legenda, která by – prakticky už nečitelná – byla odkázána na svou dějinnou úlohu.
Moebiova kresba nepřestává fascinovat a inspirovat svou propracovaností. Moebius (Jean Henri Gaston Giraud, nar. 1938) se dokáže rozmáchnout ke spektakulárnímu výjevu a hned v dalším zákmitu oka, ve vedlejším panelu, se poslušně uskrovní a předvede maximálně funkční detail či polocelek. Scénář chilského filmaře, okultisty-psychomága a dramatika Alejandra Jodorowského (nar. 1929, viz A2 č. 5/2011 a 17/2008) zase ve své extenzivní rozkošatělosti vědeckofantastického eintopfu nadále zprostředkovává onen nikdy nekončící požitek z živelně rozvíjeného vyprávění. Boj skupiny roztodivných hrdinů s nadcházející kosmickou temnotou je stejně strhující jako před lety.
Opulentní sci-fi sága
Soukromý detektiv John DiFool, šašek z tarotu (snad každá postava v Incalu zrcadlí některou z karet), je tradiční (anti)hrdina sobě navzdory. Nejraději by se na všechno vykašlal, odešel někam na vzdálenou relaxační rajskou planetu, kde by si užíval v lepším případě s milovanou Animah, v případě horším s párem homeoštětek. Místo toho se ale zaplétá stále hlouběji do galaktických událostí a nejednou závisí osud vesmíru jen na jeho činech. A tak si musí v daleké bergské říši vybojovat právo oplodnit královnu, poradit si s posledním prezidentským klonem, přesvědčit miliardy, aby se uložily do theta spánku, a vůbec provádět spoustu nebezpečných akcí, které se mu vůbec nelíbí.
Žánrový sci-fi spektákl, který v Incalu Jodorowsky s Moebiem předkládají, netají své inspirační zdroje – okamžitě zahlédneme Lucasovy Hvězdné války i Herbertovu Dunu, jejíž nezrealizovaná filmová adaptace stála u kolébky (spíše tedy inkubátoru) celé ságy Incalu. Fanoušci vědeckofantastického žánru mohou trávit hodiny diskusemi nad původem jednotlivých motivů, Incal se však od desítek a stovek jiných vesmírných ság odlišuje snad až anarchistickou opulencí, s níž jsou v jednom vyprávěcím vesmíru směšována všechna futuristická topoi, veškeré náležitosti, zvyky i stereotypy zvoleného žánru. Tento „Jodoverse“ (jak bývá vědeckofantastické univerzum, které započalo právě Incalem, občas nazýváno) uchvacuje chaotičností, motivickou přehlceností. A charakteru zobrazovaného vesmíru odpovídá i povaha vyprávěných příběhů. Příběhů zalykavých, překotných, trochu zmatených, donekonečna rozvíjitelných a replikovatelných. Současně však – a to především – příběhů výsostně zábavných.
Návrat k příběhovosti
Propagační texty i četné recenze s nemalou chutí prohlašují Incal za jeden z nejdůležitějších evropských komiksů všech dob, v superlativech o něm bázlivě a uctivě hovoří jako o přelomovém mezníku ve vývoji komiksu starého kontinentu. Ve skutečnosti však Incal mnohem spíše představuje téměř ideální vyvrcholení jedné z fází komiksové renesance, jež ve frankofonním prostředí začala již o dvě dekády dříve, na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Jak přesvědčivě dokládá britský odborník na bande dessinée (tedy frankofonní komiksovou tradici) Matthew Screech ve své monografii Masters of Ninth Art: bandes dessinées and Franco-Belgian Identity (Mistři devátého umění: bandes dessinées a francouzsko-belgická identita, 2005), vstupoval Incal v průběhu osmdesátých let minulého století do situace, kdy se po období experimentálnějších, formalistních pokusů subjektivního „obratu k sobě“ komiksové vyprávění začalo znovu ohlížet po tradičnějších příbězích.
V oku vyprávěcího hurikánu jménem Incal, který se s ohromující chutí a destruktivní silou prohání celým vědeckofantastickým vyprávěcím inventářem, totiž skutečně přežívá tradiční příběhová formule o cestě hrdiny za pochopením smyslu života, případně své úlohy ve světě. Nahlédneme-li detailněji Moebiovu tvorbu uvedeného období, snadno lze sledovat onu linii „od experimentu k tradici“, která se po vypravěčsky rozvolněných a inovátorských pracích (Arzach či Le Garage Hermétique, Hermetická garáž, z druhé poloviny sedmdesátých let) obrací zpět k tradičním formám komiksového vyprávění. Obdobně by jistě bylo možné interpretovat i proměny vyprávěcích konstrukcí u Alejandra Jodorowského, v jeho případě je postupné odklánění od experimentu snad ještě patrnější. Jodorowsky totiž v Incalem započatém „Jodoverse“ vlastně prodlévá podnes a zaplňuje jej tu více, tu méně povedenými spin-off sériemi. Všem těmto pokračováním je společná mnohem tradičnější podoba vyprávění, než jaká stála u zrodu celého mnohohlasého vesmíru Incalu.
Tour de force komiksové legendy
Aktuální české vydání přináší celou šestialbovou ságu v jednom svazku. Domácímu čtenáři se poprvé dostává příležitosti seznámit se s tvorbou výtvarníka Moebia. Doma ve Francii se Jean Girard nejprve proslavil úspěšnou westernovou sérií Blueberry, od sedmdesátých let pak začal, už pod pseudonymem, publikovat inovativní sci-fi komiksy v časopise Metal Hurlant.
Samotný Incal dobře dokládá výtvarníkovu stylovou variabilitu, extrémní kreslířskou akribii a flexibilnost. První alba Incalu charakterizuje v zásadě pravidelná, důsledně pravoúhlá panelová konstrukce (na stránky je umísťován větší počet panelů), v albech závěrečných již – adekvátně k vypjatému a doširoka rozkročenému ději – dominují panely rozměrnější. Výjimkou nejsou ani rozmáchlé celostránkové kompozice s řadou do obrazu vkládaných (inkrustovaných) panelů. Mystické finále celého příběhu nakonec adekvátně doprovodí i akcentovaná geometrizace zobrazovaných scén, místy připomínající až jakýsi narativní op-art.
Moebiovy komiksy ovlivnily pozdní tvorbu Káji Saudka, a jak dosvědčí Nikkarinova série 130, nadále inspirují i nejmladší generaci českých komiksových autorů. V tradičně kvalitním překladu Richarda Podaného se konečně evropská komiksová legenda dostává i k očím českých čtenářů. Nakladatelství Crew si tentokrát zaslouží chválu několikanásobnou: nedávno zahájenou edicí Mistrovská díla evropského komiksu konečně zpřístupňuje klíčové texty evropské tradice a navíc tak činí i s náležitou ediční rozvahou. Díky tomu máme příležitost seznámit se s Incalem v jeho původní podobě, nikoli v devalvujícím komerčním přebarvení, po kterém sáhli američtí vydavatelé. Ti se s ohledem na superhrdiny odkojené publikum někdy až pastelově tónovaných originálů obávali.
Autor je bohemista.
Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal. Přeložil Richard Podaný. Nakladatelství Crew, Praha 2011, 308 stran.