Léto je již v plném proudu a stejně jako jinde v Evropě i v Rusku je dobou různých letních festivalů, táborů či třeba sjíždění řek. Pravda, nejvíce pozornosti pravidelně nepoutá třeba mamutí rockový festival Našestvie, který loni přilákal na 150 tisíc návštěvníků, ale počtem účastníků zhruba třetinový letní tábor prokremelského hnutí Naši u jezera Seliger. Každý rok tam přijíždí někdo z vládnoucího tandemu, každý rok vypukne nějaký skandál. Třeba jako loni, když mladí kremelští odchovanci pomocí fotomontáže udělali z osmdesátileté disidentky Ljudmily Alexejevové důstojnici wehrmachtu. Největší odpor ovšem vzbuzuje sám ideový otec tábora u Seligeru, předseda vládního výboru pro mládež Vasilij Jakemenko. Ukázalo se totiž, že byl v devadesátých letech spojen s organizovaným zločinem a nyní je velkou částí veřejnosti podezříván, že právě on nařídil brutální zbití novináře Olega Kašina. Nedávno se k veřejnosti přidal i moskevský soud, který zamítl Jakemenkovu žalobu na Kašina z nactiutrhání – Kašin totiž Jakemenka z útoku na sebe obviňuje. Dokud ale Moskva prosazovala koncept „suverénní demokracie“, sponzory Seligeru podobné drobnosti neodrazovaly. S Medveděvovou oblevou a kursem modernizace především zahraniční firmy nestojí o to, aby byly nadále s hnutím Naši spojovány. To ovšem sami mládežníci včas nepochopili a na webových stránkách se pochlubili solidním seznamem zahraničních sponzorů ještě dříve, než byly uzavřeny závazné smlouvy. Redaktorka časopisu Vlasť Olesja Gerasimenková poslala všem firmám jednoduché otázky: 1) Proč jste si vybrali ke sponzoringu právě tábor Seliger? a 2) S jakým dopadem na image vaší firmy počítáte? Výsledky této ankety sečetla v šestadvacátem čísle časopisu, které vyšlo 4. července. Jako první se sponzorství zřekla firma Moleskine, jejíž bloky si kupují ti movitější a vzdělanější městští obyvatelé, mezi nimiž hnutí Naši věru nemá mnoho příznivců. Následně společnost Mercedes prohlásila, že vlastně nemá žádné volné vozy coby sponzorský dar, a firma Intel tvrdila, že tábor Seliger nikdy sponzorovat nechtěla. Organizátoři fóra obviňovali Vlasť z „morálního teroru“ a zastrašování sponzorů historkami o napojení Jakemenka na organizovaný zločin. Jenže podobné historky nemusíte nikomu vykládat, ty znají všichni. Fascinující byla podle Gerasimenkové reakce manažerů velkých firem na slovo Seliger. „Měla jsem pocit, že se neptám na účast na státem podporované akci, ale na to, jestli generální ředitel už přestal využívat služeb prostitutek,“ píše autorka ankety. Že by ovšem podobná reakce byla symptomem odklonu veřejnosti od projevů kremelské politiky, bych se ale tvrdit neodvážil.
Kreml, respektive prezident Čečenska Ramzan Kadyrov naopak dosáhl PR vítězství v případě ruských nacionalistů. Čečenská vláda pozvala na návštěvu tři ruské ultranacionalisty v čele s Dmitrijem Děmuškinem, lídrem zakázaného Slovanského svazu (iniciály sdružení věru nejsou náhodné). Přitom Děmuškin a další z návštěvníků, předseda Hnutí proti nelegální migraci Alexandr Potkin, byli organizátory demonstrace proti pojmenování jedné moskevské ulice jménem otce současného čečenského vůdce Achmeta Kadyrova a vůbec se eufemisticky dá říct, že Kavkazany obecně a Čečence zvláště nemají příliš v oblibě. Tři nacionalisté přijeli do Čečenska v tričkách Jsem Rus a byli připraveni takřka na vše. Vše ale dopadlo úplně jinak. O své dojmy z návštěvy severokavkazské republiky se přímo v hlavním městě Grozném podělil Děmuškin s novináři časopisu Russkij reportěr. „Město je čisté. Policajti neberou úplatky, nehlídají prostitutky a drogové dealery. Nejsou tu dětské domovy, i když ve válce zemřelo obrovské množství lidí. Na ulicích nejsou mladí lidé s pivem. O žádném gay pochodu se tu nemůžete ani zmínit. V tomto smyslu Ramzan Kadyrov buduje ukázkový nacionálně socialistický stát. Proč to vlastně jde tady a ne u mě v kostromské oblasti?“ citoval časopis nacionalisty v článku, který vyšel v červencovém čísle. Zdali měl Kreml radost ze srovnání Čečenska s Hitlerovou Třetí říší, nebylo do uzávěrky tohoto příspěvku známo.
Soudě podle tónu publikací v ruském tisku není běloruský prezident Alexandr Lukašenko momentálně v Kremlu zrovna dobře zapsán. Jedním z důkazů je i komentář týdeníku Itogi, který vyšel v sedmadvacátém čísle. Autor si všímá, že ruský prezident Dmitrij Medveděv nepřijel do západoběloruského Brestu na výročí útoku nacistického Německa na Sovětský svaz. Běloruská státní televize při této příležitosti dokonce odvysílala materiál, kde Moskva byla obviněna ze všech smrtelných hříchů, neúctou k veteránům počínaje. „Je jasné, že Lukašenko v rámci patetické oslavy chtěl vyžebrat další ekonomické ústupky. Nevyšlo mu to. Je také jasné, že Lukašenko Moskvu už nebaví a zachraňovat běloruskou ekonomiku na vlastních zádech během krize nikdo nehodlá. Nedá se ani mluvit o přitvrzení ruské politiky. Kreml předal rozhodování v hospodářských sporech soukromým nebo polosoukromým společnostem, které charakterizuje pragmatický přístup k otázkám dluhů a výdělkům,“ tvrdí komentátor. Nakolik lze považovat třeba Gazprom či elektrárenskou společnost Inter RAO za soukromé či polosoukromé, necháváme již na úsudku našich informovaných čtenářů.