Ruská média nyní přirozeně nejvíce píší o atentátu na moskevském letišti Domodědovo, kde zahynulo 35 lidí a více než 130 jich bylo zraněno. Zajímavý úhel pohledu na práci novinářů při psaní o podobných událostech nabídl 25. ledna na stránkách časopisu Forbes známý publicista Oleg Kašin v textu Proč o smrti médií a vítězství mikroblogů píší jenom novináři. „Typická redakce. Novinář kouká na svůj Twitter. Najednou říká: Hele, v Domodědovu to bouchlo. Začínáš obvolávat příslušné tiskové služby. Ten stejný mluvčí, který ti minulý týden vynadal, že jsi nenapsal o poslední výstavě hasičské techniky, nyní nebere telefon,“ poskytuje Kašin náhled do redakční kuchyně. Výroba podobného článku je vlastně nuda, člověk získává oficiální vyjádření, ale to zajímavé se dozvídá z Twitteru, protože chytrý telefon má dneska každý druhý a svědků je tak třeba i několik desítek, neli stovek. „Takže tradiční média jsou mrtvá, říká si novinář, pro kterého se třeba kvůli lenosti psaní článku redukuje na sledování Twitteru,“ uvažuje autor. Jenže takový přístup je spíše problémem příslušného novináře než tradičních médií jako celku. „Uživatel nenovinář si přečte jeho článek a ještě ke všemu bude spokojen. Množství obětí, svědectví očitých účastníků, telefony záchranných služeb tam jsou a víc přece čtenář ani nechce. Žádnou smrt médií čtenář neuvidí. Pokud novinář ale bude na své tezi trvat, tak ať se zeptá kolegů z bulvárního portálu Life News, ve kterém Twitteru našli nahrávku z bezpečnostní kamery s momentem výbuchu,“ uzavírá svou kritiku do vlastních novinářských řad Oleg Kašin.
Útok v Domodědovu přilil oleje do ohně narůstajícího konfliktu mezi Kavkazany a Rusy, který se odehrává nejen v Moskvě, ale v dalších ruských městech. V samotném hlavním městě zabránilo v prosinci jen masivní nasazení policie hromadným rvačkám v centru. Novináři časopisu Russkij reportěr ve svém článku z 20. ledna ovšem konstatovali, že mnozí policisté s názory ruských nacionalistů souhlasí. „Myslíte, že se nám líbí, co se tu děje? Válčíš na Kavkaze, vrátíš se, a oni už jsou tady. Akorát proč takhle blbě oznamujete rvačku? Tiše se domluvte, zmlaťte je a domů do postele. Musíte převzít taktiku nepřítele,“ cituje časopis monolog příslušníka zásahové jednotky k zadrženým ruským nacionalistům. Problémy jsou ale i na straně mladých Kavkazanů, kteří se prakticky stýkají jen se svými. Bývalý tavicí kotel různých etnik z éry Sovětského svazu již dávno nefunguje, konstatují v závěru autoři reportáže. „Vy chcete, abychom se integrovali, ale my nevíme, do čeho,“ citují novináři Dagestánce Murada, se kterým se údajně seznámili v Ruském kongresu národů Kavkazu. „Rusové ztrácejí svou kulturu. Rap, hip hop, holky s lahví piva a cigaretami. Na nás se divně koukají kvůli vousům, ale když jde kluk s dredy a piercingem, tak mu nikdo nic neřekne,“ postěžoval si jim prý Murad. Oficiálně deklarovaným cílem Kongresu je pomáhat integraci Kavkazanů a krotit jejich bouřlivý temperament prostřednictvím autority stařešinů. Jenže ani Kongresu se nevyhýbají skandály. Jeden z jeho vůdců, Dagestánec Šamil Osmanov, se stal terčem kritiky, když žertem prohlásil, že Kavkazané se nemají rvát, ale pořídit si čtyři ženy, což Korán dovoluje, a postupně bude celé Rusko kavkazské. V Kongresu se jeho poznámce jenom smějí. Na stole má Osmanov plyšového sněhuláka s nápisem Mír, přátelství, čtyři ženy. A nejrizikovější skupinou v moskevské kavkazské diaspoře jsou podle něj mladíci, kteří přijeli nedávno, poprvé jsou pryč od rodičů a myslí si, že je všechno dovolené. Osmanov tvrdí, že nejefektivnější metody umravnění kavkazských mladíků používá čečenský prezident Kadyrov. „Čečenské zastoupení tu pracuje skvěle. Jakmile se něco stane, informují policii doma a ta si zavolá rodiče, aby je informovala, co jejich syn v Moskvě vyvádí. Na to nemohou nereagovat,“ říká Osmanov. Podle autorů časopisu je to ale cesta do pekel, protože jen rozvíjí etnický nacionalismus a klanovou loajalitu. A vyvolává stejnou reakci u etnických Rusů, kteří se snaží být také silní a jednotní v rámci etnika. „Taková strategie dlouhodobě povede k archaizaci Ruska. Vždyť ruští mladíci se vlastně jen pokusili fungovat podle kavkazských zvyků – být silnými, donutit ostatní, aby si jich vážili a báli se násilí, kterého se jim dostane jen kvůli jejich etnicitě. Jenže pokud tato logika „nových Kavkazanů“ a „nových Rusů“ zvítězí, tak budeme žít ve státě silných etnických skupin, ale slabého národa. Taková společnost je odsouzena k porážce,“ uzavírá Russkij reportěr.
Množství převážně ironických komentářů vyvolal pokus bývalého moskevského starosty Jurije Lužkova (který před časem upadl v Kremlu v nemilost) získat povolení k pobytu v Lotyšsku. Proč mu to nevyšlo a jak vlastně lze získat dočasný pobyt v Lotyšsku, zjišťoval 24. ledna časopis Ogoňok. Jurij Lužkov využil nového zákona, který platí od loňského léta. Ten dává právo na získání pětiletého povolení k pobytu v zemi, pokud cizinec investuje do lotyšské ekonomiky 300 tisíc eur nebo pokud vlastní v zemi nemovitost v hodnotě 143 tisíc eur. Lužkov splňoval obě podmínky. Jenže lotyšská ministryně vnitra Linda Murnieceová přidala moskevského exstarostu na seznam osob, kteří jsou v zemi nežádoucí. „Pan Lužkov se ve svých výrocích velmi nepěkně a nesprávně vyjadřoval o naší zemi… Takže se domnívám, že si povolení k pobytu nezaslouží,“ upřesnila ministryně na tiskové konferenci. Novináři připomněli, že při své poslední návštěvě Lotyšska, kterou vykonal ještě ve funkci primátora Moskvy, Jurij Lužkov prohlásil, že by se ruština měla stát lotyšským státním jazykem. Lužkov již předtím dlouhá léta kritizoval politiku Lotyšska vůči ruské menšině a dokonce vyzýval k bojkotu lotyšských výrobků. Banka Rietumu, do které Lužkov investoval, se ale neobává, že by o její služby, napomáhající k získání povolení k dlouhodobému pobytu v Lotyšsku, přestal být zájem. „Historie s Jurijem Michajlovičem Lužkovem byla pro nás dokonce užitečná: na naše webové stránky začalo přicházet 15 tisíc lidí denně. Někteří jen ze zvědavosti, jiní s nějakým konkrétním cílem. Vždyť Lotyšsko je velmi příjemná země pro život. Jsou tu ruskojazyčné školy, divadla, kina, nepříliš drahé nemovitosti a možnost svobodně jezdit po celé schengenské zóně,“ cituje list spokojeného člena vedení Rietumu banky Alexandra Gafina.