Je léto, doba slunce, krátkých sukní a poloprůhledných šatiček. Není tedy divu, že mnoho Rusů se nemůže zbavit myšlenek na erotiku. Občas ale nabývají prapodivných politických forem s ohledem na blížící se prezidentské volby příští rok na jaře. Oba členové vládnoucího tandemu mají své dívčí fankluby. Méně známé jsou Medvedev Girls, které zatím provedly jedinou mediálně vděčnou akci – My, nebo pivo. V jednom moskevském parku podporovaly iniciativu ruského prezidenta o zařazení pěnivého moku do kategorie alkoholických nápojů tím, že se nechaly vyfotit, kterak ve spodním prádle vylévají dvě vědra se zvětralým pivem. O něco slibněji vypadá projekt Putinova Armáda, jehož členky jsou pod heslem Roztrhám za Putina vyzývány k tomu, aby poškozovaly části své garderoby, nahrávaly si to na kameru a umisťovaly na speciální stránky v jedné ruské sociální síti. Zatím tam visí jen tři videa, která by nejspíše nevadila ani babičkám Putinových fanynek. Tohoto erotického podtextu některých předvolebních akcí si v 30. čísle časopise Vlasť všímá politický pozorovatel Dmitrij Kamyšev. „Když v roce 1999 západní média poprvé označila Vladimira Putina za ruského macha, v zemi již existovalo pojetí „skutečného muže“, které se od toho západního dosti lišilo. Protože v Sovětském svazu, jak známo, sex neexistoval, vzýván byl obraz ideálního vojáka: čtvercová brada, úsečné povely, suchý humor,“ píše Kamyšev. Putin sice nemá zrovna bohatýrský zjev ani velitelský bas, z pozice prezidenta ale dával všem najevo, kdo je tady alfa samec. V roce 2000 přilétl do stále bojujícího Grozného nadzvukovou stíhačkou, plavil se na jaderné ponorce, létal za kniplem strategického bombardéru a jeho projevy se hemžily výrazy z vojenského a bezpečnostního slovníku. „Během druhého prezidentského období silový prvek v Putinově image ustupuje prvku pohlavnímu,“ všímá si Kamyšev. Zůstává pouze onen trochu zvláštní smysl pro humor. V říjnu 2006 řekl izraelskému premiérovi Ehudu Olmertovi (patrně v domnění, že mikrofony jsou vypnuty), aby pozdravoval prezidenta Moše Kacava, který byl tou dobou souzen za znásilnění několika svých podřízených. „To je teda chlapák, deset ženskejch! Všichni mu závidíme,“ vyslechl si viditelně překvapený Olmert. Asi dost překvapení byli i účastníci jedné online diskuse, když prezident Putin odpověděl na otázku ohledně prvního sexu: „To si už nepamatuji, ale ten poslední ano. Na minutu přesně.“ Náhlý obrat k tělesnu ze strany Vladimira Putina vyvolal vstřícnou reakci. Skupina studentek žurnalistiky vydala v roce 2010 erotický kalendář, kde budoucí představitelky čtvrté moci vyjadřují své horoucí city k představiteli moci první. V populárním klubu moskevské zlaté mládeže Ráj zase proběhla „Putin Party. Chci premiéra“, během níž polonahé dívky tančily pod velkým nápisem „Jen Ráj, jen Putin, jen sex“. Co vyvolává takové city u dívek, kterým by Putin klidně mohl být dědečkem? Pravda bude nejspíš banální. Moc je prostě nejlepší afrodiziakum.
Nad podstatně složitějším oříškem přemýšlel v 31. čísle časopise Ogoňok vedoucí sociokulturních výzkumů sociologického ústavu Levada centr Alexej Levinson. Ten si totiž všiml toho, že od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 se prakticky nemění odpovědi Rusů na otázku ohledně vrcholu krize. „Zhruba třetina dotázaných je přesvědčena, že právě nyní se nacházíme v nejhorším období, třetina si myslí, že to nejhorší máme za sebou, a třetina tvrdí, že nejhůř teprve bude v blízké budoucnosti. Zbývajících deset procent mlčí a neví, co si o tom myslet,“ píše Levinson. Záhadou je, že odpovědi byly stejné v říjnu 2008, kdy se cena ropy propadla k sedmdesáti dolarům za barel. i v červnu 2011, kdy se přehoupla o pět dolarů přes stovku. Levinson se domnívá, že odpovědi jsou dané povahou ruského hospodářství, která není popsaná v klasických učebnicích ekonomie. „V tržní ekonomice během krize některé podniky zkrachují, lidé jsou propouštěni, jdou na úřady práce, hledají nové zaměstnání. V Rusku se něco takového v dějinách posledních dvaceti let odehrávalo pouze v nevelké části hospodářství. Ve zbytku si podniky, jak se říká, lehly na bok. Práce nebyla, výplaty skoro také ne, jen nějaké zálohy, nikdo ale nepropouštěl. Aktivní část pracovníků odešla sama, dělat taxikáře, prodávat na trhu. Jenže aktivních je menšina. Ostatní nejsou líní, ale chycení do sociálních pastí naší obrovité vlasti. Nemají peníze na cestu, nemají vzdělání, nemají už ani sílu něco měnit,“ píše Levinson. Této většině vlastně nezbývá než čekat. Třetina optimisticky, třetina pesimisticky, třetina z jejich pohledu realisticky.
Tento přehled tisku ale zakončíme optimisticky s 30. číslem časopisu Russkij reportěr. Ten přinesl obří materiál o vypuštění observatoře Radioastron, která bude moci v kosmu s dosud nevídanou přesností sledovat okraje černých děr a hledat tunely do jiných světů. Rozsah, jejž tomuto tématu časopis věnoval, je ovšem oprávněný. Vždyť Rusko vybudovalo největší teleskop na světě: spolu s pozemními stanicemi má délku 330 tisíc kilometrů. Tedy anténa samotného teleskopu má jen deset metrů, ale protože se pohybuje na oběžné dráze se vzdáleností od pěti set do tří set tisíc kilometrů od Země a pracuje synchronizovaně s pozemními teleskopy, dospěl k takové délce. Kromě jasných výhod pro vědce má ale úspěšný start Radioastronu i velký symbolický význam. Rusko se tak vrací mezi vědecké velmoci. Vždyť od rozpadu SSSR se ruská kosmonautika soustředila prakticky výhradně na obsluhu stanice Mir a na vědu jako takovou jí prakticky nezbyly peníze. A pokud ano, dopadlo to tragicky. Slibná sonda Mars-96 shořela při nepodařeném startu, družice Koronas Foton se zase po vyvedení na oběžnou dráhu přestala úplně ozývat. „Ten projekt je starý skoro třicet let, ale financovat ho začali vlastně teprve před pěti lety. Od dob nešťastného Marsu-96, kterému jsem také obětoval pár let života, jsme nic podobného do kosmu neposílali,“ řekl časopisu technický ředitel projektu Boris Novikov.