PQ málem po zadku

Sekce zemí a regionů Pražského Quadriennale (PQ) se tentokrát z Průmyslového paláce na Výstavišti přesunula do Veletržního paláce – Národní galerie. „Nepamatuji si, že bych ve Veletržáku kdy viděl tolik lidí,“ řekl mi kdosi. Snad za to PQ nevděčí jen silné marketingové masáži.

Homo ludens

PQ vzbuzuje jistou úctu. Má tradici (letošní ročník byl dvanáctý). A je to megaakce, která jednou za čtyři roky nasaje do Prahy zástupce světové divadelní komunity. Aspoň těch deset dnů se můžeme mazlit s představou, že jsme centrem dění. Mohli jsme (dle úvodu v programové brožuře) „vidět, zapojit se, cítit a být vtaženi“. S distancí a prostým díváním už totiž divák/účastník moc nepochodí; kdo není hravý a neoplývá touhou po interaktivním dobrodružství, ať se jde rovnou zastřelit (jenže: sebevražda jako performance).

Mezi viděním a vtažením návštěvníka je široké pole performerových aktivit. Můj dojem z české expozice (měla motto Divadlo jako zážitek) se dá shrnout do otázky: „Opravdu je česká scénografie rovna přeplněnému retro sekáči?“ Na stánku se totiž vůbec nic nedělo. Byly tam jen chlívky zaplněné pískem, výbavou obstarožního kadeřnictví, štendrem s růžovou garderobou… Cítit bylo možné leda bolavý zadek, když návštěvník nezvládl sestup z patra po příliš příkrých a úzkých schodech. Až později jsem se od šťastnějších kolegyň a kolegů dozvídala, co všechno v české expozici prožili – převleky do růžového a hvězdné focení, meditaci se Saskií Burešovou, která ovšem mého referenta rozzuřila… Moji návštěvu zřejmě zkazila pauza na oběd, obyčejná únava, cokoliv, čehož výsledkem bylo, že mrtvá expozice působila poněkud uboze a nelichotivě.

Konkurenci ale po pravdě neměla zas tak velkou. Těžko říct, kdo jiný mohl získat hlavní ocenění, Zlatou trigu, než snad nejméně nudná Brazílie. Česko na tom nakonec nebylo nejhůř – je přece třeba vnímat v kontextu. Když jsem viděla, že Itálie vyrukovala s Ripellinovou Magickou Prahou…

Nespekulovat, osahat

Pak jsem šla nazdařbůh dál tou divadelně-výtvarně-performativní záplavou. Při taneční performanci v expozici Nového Zélandu zas jedna divačka skončila v roli druhé performerky na jevišti. Kdy se z mantry účasti a vzájemné hry stává banalita a klišé? Jen o fous mě ta proměna role minula – není ono úpěnlivé vzývání účasti diváka trochu alibi, alibi vzniklé z nejistoty, když tvůrce nemá co sebevědomě říct? Pak místo náročně vypracovaného díla upřednostní náhodu a improvizaci. To už ani není třeba dát si práci a rozvinout pro vtahování do hry oboustranně vstřícnou atmosféru? Spolupráce je nucená samozřejmost? Je estetický postoj, který zaujímáme k dílu, dobrý leda tak do starého železa? Umění je směna? Pokud PQ provokuje otázky, mohlo by to znamenat, že má tahle akce stále ještě svůj smysl.

Nakonec jsem PQ ve Veletržním chápala docela prakticky: jako poctu divadelním řemeslům. A ne proto, že bych se nějak ukájela představou, kolik je v tomto kreativním sektoru na světě pracovních míst a kolika procenty HDP podporuje místní ekonomiky. Jen mám dojem, že v dnešní době je vzrušující umět mistrně vytvářet jakékoliv hmotné předměty, ač je to často pramálo ekologické. Na řemeslech byla založená třeba španělská expozice. Nebo například Švédsko se věnovalo uměleckým sklářům v perspektivě prostoru a performance. I když si vyčítám únik – od sofistikovaných myšlenek (viz chladná konceptuální expozice Švýcarska) k něčemu, co si je prostě možné osahat –, nakonec lituji, že mi na těch strmých českých schodech přece jen nepodjely nohy.