Přesilová hra

Snímek Hra švédského režiséra Rubena Östlunda (nar. 1974), uvedený v letošní karlovarské sekci Jiný pohled, tematizuje hru hned na několika rovinách. Využívá k tomu reálie Götteborgu, konkrétně šikanování dětí skupinou afroamerických teenagerů. Příběh nepředkládá historickou rekonstrukci, spíše se mu daří podat mnohem širší obraz přesilových her mezi dětmi a dospělými a hlavně ukázat odvrácenou stranu ukázněného sociálního státu.

Sledovaná hra má banální a předvídatelná pravidla. Teenager Abdi a jeho čtyři kamarádi si vyhlédnou skupinku mladších či zjevně slabších dětí a vyrukují na ně s absurdní historkou, že nejmenší z nich ukradlo mobil bratrovi některého ze starších kluků. Bratr je samozřejmě fiktivní, nicméně výrostci donutí děti, aby s nimi za ním odešly. Jejich nově vyhlédnuté terče John, Sebastian i Alex na hru přistupují a stávají se bez větších protestů její součástí. Následují Abdiho partu, posléze prosí o dovolení odejít a nakonec přijímají pravidla hry. Film však netěží z černobílých opozic. Abdi s kamarády působí jako banda sígrů, ale svou vynalézavostí a zběhlostí vzbuzují částečně respekt. A jsou také schopni přesně vystihnout podstatu problému. Nejde o zlé černochy a hodné blonďaté Skandinávce, jde o to, že „ukazovat neznámýmu člověku mobil udělá leda tříletej“.

Zlo, jež si žádá akci

Příběh Abdiho party a jejích obětí je ale zasazen do širší a nakonec daleko hrozivější hry. Tou je systém pravidel, jimiž se řídí dospělá švédská společnost. Dospělí ve filmu vystupují jednak jako postavy, které se dostávají do kontaktu s dětskými hrdiny, a jednak ve zcela samostatné dějové linii ukazující obyčejnou cestu vlakem, během níž průvodčí několikrát žádá cestující, aby se některý z nich ujal kolébky, která údajně překáží u dveří. Na rozdíl od klukovské hry, jejíž běh nutí protagonisty konfrontovat se s nepoctivostí, strachem a potřebou je překonat, hra dospělých je charakteristická zdvořilou rezervovaností za všech okolností a zároveň neschopností uvést naučené poučky do praxe. Klidná, líná dikce průvodčího připomíná hlas prodavačky, která skupince šikanovaných dětí prosící o pomoc řekne, že policie by pronásledování nepovažovala za závažné a že by měly zavolat někoho dospělého. Stejně absurdně působí hlas revizorů mimo záběr poučující chlapce o tom, že by neměli jezdit načerno. Postavy dospělých chování Abdiho party buď vystrašeně ignorují, nebo omlouvají povrchními floskulemi o „znevýhodněných mladých přistěhovalcích“, přičemž oba přístupy jsou pro všechny zúčastněné stejně nefunkční. Zodpovědné postavy si ve filmu zásadně nepřipouštějí, že přihlížejí zlu, jež si nežádá radu, ale akci.

Snímek svůj děj podává atypickým stylem, který nám nedovolí se k protagonistům snadno přiblížit. Kamera se neopájí strachem obětí či krutostí šikanujících, ve většině případů je zde patrný odstup, jenž nedovoluje příliš souznít s bolestí dětí – zároveň však posiluje dojem, že sledujeme jen jeden z mnoha podobných případů šikany. Scény jsou točeny z větší vzdálenosti a děj se často odehrává mimo záběr, takže nemáme možnost pozorovat emoce v tvářích aktérů. Postavy jsou zabírané dohromady, mnohdy zezadu, což posiluje dojem jednotnosti. Spletitost dětských a dospělých povinností i pravidel, včetně neschopnosti se s nimi vypořádat, je výstižně vyjádřena dlouhými záběry na lesní porosty, promočené klasickým švédským mrholením. Jeden z mála detailů v celém filmu ukazuje unavenou a vystrašenou tvář malého Sebastiana – ani ta ovšem nedokáže pohnout dospělé k činům.

Hra se úspěšně vyhýbá citovému vydírání. Scény působí autenticky, ať už jde o vtipné slovní přestřelky kluků nebo zbabělé přihlížení šikaně. Divák si nemůže být jist tím, co přijde, ale díky charakterové mnohoznačnosti ani tím, jak vlastně protagonisty a jejich činy hodnotit.