Zpověď o marných obětech

Film režiséra Cristiana Mungia Na druhé straně kopců, uvedený na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, se v mnohém potkává s jeho nejoslavovanějším dílem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni şi 2 zile, 2007). Oba snímky spojuje motiv komplikovaného vztahu dvou mladých dívek, situace, která v podstatě nemá řešení, a antiiluzivní obraz rumunské společnosti na pozadí příběhu.

Lidé se dívají

Úvodní scéna snímku Na druhé straně kopců navozuje dojem, že půjde o milostné drama – nádraží, osamělá rozechvělá dívka v tmavém oblečení. Za hukotu vlaku se vítá s přítelkyní Alinou, a už z první věty je zřejmé, že jejich shledání nebude tak docela šťastné. Lidé se dívají a Voičita, která je jednou z mnišek kláštera na kopcích, si nemůže dovolit nežádoucí pozornost. Když pak jede s Alinou autobusem, zdání nesouladu se prohlubuje. Alina sleduje pozorně každé hnutí Voičitiny tváře, zatímco ta upřeně hledí na svět za okny. Ticho, které mezi nimi panuje, vzbuzuje napětí a očekávání: Kdo jsou ty ženy? Co je k sobě může pojit? Budoucnost, minulost, nebo přítomnost? Perspektiva se však brzy zvnitřňuje, v intimním prostoru Voičitiny cely se odhaluje společné dětství dívek strávené v sirotčinci, ale i rozdílné životní cesty a představy. Alina, která opustila práci v Německu, přijela, aby s Voičitou odjely kamsi pryč, na druhou stranu kopců, nebo snad na moře. A Voičita váhá – „miluje“ sice Alinu, ale už jinak než dřív, a navíc „miluje“ Boha, protože s ním člověk „není nikdy sám“. Není divu, že Alina začne žárlit – na Boha, Voičitiny sestry, pravoslavného kněze, kohokoliv a cokoliv, co by jí mohlo kamarádku vzít.

Běsy

Žárlivost je svého druhu posedlost a u Aliny vede až k divokým záchvatům nezvladatelné agrese obrácené proti sobě i členkám kláštera. Napětí budované v detailních záběrech vystřídají scény plné pohybu a hlasitých skřeků – jsou vidět jen černé hábity sester, zmítající se tělo, provaz, zní pláč, vyděšený jekot i Alininy nadávky. Již první z řady podobných výjevů předznamenává jedno z témat Mungiova snímku. Není snadné říct, kdo je „blázen“ nebo „fanatik“, pouta, kterými dívku kněz nechá svázat, jsou nevyhnutelná, viděno perspektivou obyvatel kláštera, kteří ji chtějí dopravit do nemocnice. Na druhé straně Alina vidí za jejich jednáním zlovolnost, ale i jakési poblouznění upevňované samotným knězem, jemuž ženy říkají familiérně papa.

Po návratu z nemocnice se Alina snaží začlenit do komunity, nechá se vyzpovídat a možná i doufá v zázrak. Tím však není duchovní proměna a klid, ale získání Voičitiny lásky. Její sebeobětování nemůže přinést úlevu, ale jen frustraci, namísto důvěrného, svíčkou ozářeného prostoru sdíleného s Voičitou je zahrnuta do kolektivu, s nímž si navzájem nikdy nemohou porozumět. Jedna z mála scén, v níž je toto nepochopení explicitně ztvárněno, zachycuje sestry, které se jí rozhodnou pomoct se sčítáním hříchů ke zpovědi. Dvě čtou seznam hříchů a jejich vysvětlení, Alina si má dělat čárky, avšak to, co je pro sestry danost, pro ni představuje předmět pochybností. Jako dítě ze sirotčince, odvedené do Německa tajemným Pfaffem, o jehož podezřelých aktivitách spojených s mladými dívkami se z několika náznaků dozvídáme, má mnoho důvodů si být jistá, že Boží cesty nemusejí vést správným směrem.

Mizení těla

„Nelze vnutit Boha tam, kde o něj nikdo nestojí,“ řekne papa plačící Voičitě po dalším Alinině excesu. Protože však dívky nemají kam jít, velmi neochotně se rozhodne krátce před Velikonoci sloužit mši za očištění Alininy duše „od zlého“, po níž následuje tvrdý půst a izolace od ostatních. Nyní už je dívka pouhým duchem a postupně ztrácí lidskost. Pokud se v záchvatech ještě prala, teď už jen pasivně leží a čeká – bůhví na co. Snad na Voičitu, avšak ta se stává jen svědkem dění, pozoruje připoutanou přítelkyni oknem, sleduje shluk sester, které jako hejno havranů přenášejí přes zasněžený dvůr tělo do kaple a slyší jen její křik. V tomto okamžiku se původní zdání milostného dramatu rozplývá, je zřejmé, že jde spíše o podobenství o nemožnosti přejít „na druhou stranu kopců“, o snaze, která nutně musí skončit tragicky, ale nelze ji jednoznačně hodnotit. Když se v závěru role obrátí a ti, kdo by se měli kát, jsou najednou příslušníci kláštera, jde o tutéž situaci jako s Alininým čtením hříchů – jejich skutky jsou souzeny zcela odlišným paradigmatem: co pro jednoho jsou nosítka, je pro druhého mučednický kříž páchnoucí exkrementy.

Klášter na kopci

Stejně jako ve 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech dokáže Mungiu skrze všednodenní okamžiky zachytit dusivou realitu rumunských měst, přeplněné nemocnice, necitlivost byrokratických procedur nebo prostě jen všudypřítomnou chudobu, která nutí lidi shánět peníze všemi možnými způsoby. Plasticky je zde vykreslen i klášter, pohledy na stavbu usazenou na vršku se střídají s tmavými, stísněnými prostorami uvnitř, což opět podporuje rozporuplnost daného prostředí. Sounáležitost jeho obyvatel totiž nemůže zabránit týmž nešvarům, s nimiž se potýkají dole ve městě: strachem z cizího, obavami o vlastní existenci, nedostatkem peněz. Nemožnost tyto problémy vyřešit, nebo jim alespoň porozumět, symbolizuje závěr, který, ač může působit trochu předvídatelně (až jako podobenství), dokresluje konflikt mezi vírou a nevírou, různými formami náklonnosti a schopností přežít na vlastní pěst.