Dětská deníková literatura z období holocaustu je bohatší o další dílo, které na rozdíl od jiných dvou slavných dětských deníků – Anny Frankové a Petra Ginze – nekončí smrtí autora. Hana Bořkovcová si své zápisky vedla od roku 1940 do roku 1946.
Žánr deníku je bezpochyby čtenářsky atraktivní. Hra s věrným vylíčením reality, zdání intimity i naléhavost reflexí je vlastní každému deníku, ať už má blíže k pólu fikce či autentičnosti. Působivost žánru se ještě stupňuje, jde-li o deníky zachycující krizovou situaci, deníky válečné, vězeňské či zápisky z ghett a holocaustu obecně. K palčivosti posledně jmenovaných přispívá navíc vědomí, že většinou čteme slova mrtvých, jejichž ozvěna jen prohlubuje vědomí lidské zranitelnosti. Nejistoty a obavy z budoucnosti jsou pro čtenáře o to působivější, že zná jejich vyústění. Více než jinde zde také pociťujeme hrůzu nad tím, že onen deníkový hlas byl jen jedním z mnoha, a doprovází ho tedy stejná nevypověditelnost, jakou pociťujeme nad obrazy botiček z Osvětimi. Deníky tohoto typu přesahují svou subjektivní hranici, jejich volání si žádá odezvu. Ač je odpověď nemožná, apel deníků nás vede aspoň ke konfrontaci sebe sama a zkušenosti holocaustu. Rozhořčení, jež nad těmito texty cítíme, je snad ještě silnější, když jsou jejich autory děti, což je případ deníků Hany Bořkovcové, které nyní vyšly pod názvem Píšu a sešit mi leží na kolenou.
Petr, Anna a Hana
U dvou v Česku pravděpodobně nejznámějších dětských zápisků z dané doby, Deníku Anny Frankové a Deníku mého bratra od Petra Ginze je jejich proslulost založena ještě na „druhém životě“ děl. Deník Frankové, nalezený po válce, vydal Annin otec roku 1947. Nicméně vypustil z něj dlouhé pasáže týkající se rodiny a problematického vztahu s matkou, takže deník je atraktivní i tím, o čem se v něm nemluví. Věcnější, na detaily zaměřený deník Petra Ginze má ještě spletitější historii. Petrovu kresbu nazvanou Pohled z Měsíce na planetu Zemi si vzal s sebou Ilan Ramon roku 2003 na let raketoplánu Columbia. Poté, co na den Petrových nedožitých pětasedmdesátých narozenin došlo k jeho havárii a obrázek ukazovala světová média, se Petrově sestře Chavě Pressburgerové ozval muž z Prahy – na půdě jeho domu ležela po léta zapomenutá krabice s velmi podobnými obrázky a několik zápisníků. Příběh by se mohl stát námětem pro sladkobolný kýč, ale zachraňuje jej samotný text. Na rozdíl od Anny se Petr téměř nezabývá vztahy k lidem, popisuje řád pražského „ghetta beze zdí“ či zákonitosti transportu a sebe v podstatě opomíjí. To, co oba deníky spojuje, je potřeba toto nepředvídatelné období zachytit, získat nad ním moc skrze slova.
Deníky Hany Bořkovcové (1927–2009) oproti předchozím dvěma nekončí nedobrovolně smrtí pisatelky. Naopak, zápisky uzavírá až zpráva o svatbě a plánovaném dítěti rok po skončení války. Přesto lze stěží mluvit o šťastném závěru. Úvahy prostupuje strach z budoucnosti, ale i tíživé vzpomínky na minulost. Cenzura zde funguje jako záchovný prostředek, autorka sama takřka nehovoří o období mezi říjnem 1944, kdy byla celá rodina deportována do Osvětimi, a jarem 1945, kdy byla ruskou armádou osvobozena spolu s matkou v pracovním táboře Wohlau. Také smrt bratra a otce je zde zmíněna jen jakoby na okraj; je zřejmé, že o některých věcech nelze psát.
Chceme dospět
Podobně jako u Frankové můžeme nad textem sledovat vývoj autorčiny osobnosti. Ediční poznámka praví, že z celku 760 stran byly ponechány kompletní pouze zápisky z Terezína a Wohlau, takže se lze domnívat, že právě v části z Prahy (Hana byla i s rodinou převezena do Terezína 13. července 1943) chybí podstatné množství zápisů. Nicméně i tak je zřetelně vidět, jak změněné poměry nutily dospívat rychleji. Objevují se zde pro adolescenci typické problémy s láskou, spolužáci a citová rozkolísanost. Avšak to, co text určuje, je neustálá přítomnost smrti. Hana se – poté co přestoupila roku 1940 na židovskou měšťanskou školu v Jáchymově ulici, kam chodil i Petr Ginz – dostává do společenství lidí, jež spojuje ohrožení a starost o své blízké. Jak lidé odcházejí, roste i pocit viny a z něj plynoucí sebekritika i odhodlanost jednat co nejlépe, ve jménu těch, kteří již nemají možnost bojovat (podobné přejímání zodpovědnosti je klíčovým motivem i u Frankové). Toto poslání Bořkovcová naplňuje při práci pro kile, tj. náboženskou obec, kde zařizuje drobnosti, ale také organizuje aktivity pro děti. Tvrdí sice, že „nesmíme zkracovat dobu svého dospívání, neboť chceme také dospět“, avšak už to, že tento fakt v šestnácti letech reflektuje, ukazuje, nakolik se svému dětství vzdálila a jak moc si byla svého dospívání vědoma.
Kdo vidí ghetto
Postavy dávných známých a jejich čekání na transport se v textu objevují stále výrazněji. Bořkovcová se k nim obrací v úvahách podobně jako Franková k fiktivní adresátce svých zápisků. Je zde patrná potřeba dialogu, snaha vytvořit vztah, který nebude možné násilně přerušit. Nicméně deník pro autorku v průběhu let znamená různé věci. Zpočátku je Hana velmi osobní, zkoumá sebe i druhé, zabývá se kamarádkami, láskou a přečtenými knihami. V pasážích z Terezína se vedle nadšení pro psaní objevují i pochyby nad jeho mocí. V textu se vedle obvyklé ich-formy vyskytuje i osoba druhá: „Ta věta obsahuje víc: to je Terezín, to ghetto, které tu stojí jako ostrov, který je celý z jiného světa, to ghetto, které tu tvoří ostrov a bod v čase, neboť čas je překročil – když v něm náhle zase stojí – dřív než je bude opět popírat. To jsi ty, kdo vidíš ghetto a kdo je žiješ.“ Hana mluví zároveň k sobě, ale i ke svým spoluvězňům, deník v tomto okamžiku nabývá na univerzalitě. Částečný odstup od vlastní osoby ale neznamená lhostejnost, naopak. V apostrofě zní naléhavost, zvýšená citlivost k osudům terezínských obyvatel.
Potřeba definovat si pro sebe Terezín, a tím jej aspoň částečně myšlenkově pojmout, neustává ani po návratu do Prahy. Ať již formou zvolání, otázek či krátkých snových textů se autorka vrací k obludnosti místa i dějů v něm. To, co ji trápí nejvíc, je všudypřítomná masa těl a minimální prostor pro samotu. Tato všudypřítomná tíseň oslabuje. Rozjitřenost nálad od odhodlaného „Doufám, že vše, co žiji, budu jednou psát“ po rezignaci na vlastní život a pomoc druhým se již v deníku nikdy zcela neutiší. Východiskem je přijetí těchto rozporů, poznání, že „tma a světlo se budou střídat na mém těle, jak budu růst a zrát, tma a světlo, tma a světlo budou na něm střídat vrásky. Tma a světlo je prodloužená cesta, která nás odvádí, a když už jsme ztraceni svým očím ze včerejška – která nás vede dál.“
Deníky Hany Bořkovcové nezahaluje mýtus podobný tomu u Petra Ginze či Anny Frankové, dětí, které svůj deník nikdy nedopsaly. V popisu reálií ze života ghetta a koncentračních táborů i v zachycení představ, snů a běsů člověka, jemuž je bez vlastního přičinění vnucen nový osud, se jim však vyrovná. To, čím je místy přesahuje, je vyzrálost úvah a svědectví o tom, že osud oběti nedokázal smazat ani konec války.
Hana Bořkovcová: Píšu a sešit mi leží na kolenou. Plus, Praha 2011, 379 stran.